Román Tatér z Osvětimi vypráví skutečný příběh slovenského žida Lale Sokolova (rodným jménem Ludwiga Eisenberga), který v koncentračním táboře v Osvětimi ostatním vězňům tetoval na předloktí pověstná čísla. Do jedné z nových vězeňkyň, Gity, se Lale právě při tetování jejího čísla zamiloval. Kniha líčí prostřednictvím vztahu Laleho a Gity každodenní život v koncentračním táboře.

Lale a Gita koncentrační tábor přežili a podařilo se jim po válce setkat. Vzali se a po krátkém pobytu v poválečném Československu — kvůli němuž si změnili jméno na Sokolovi — emigrovali do Austrálie. Lale o své minulosti s nikým nemluvil až do roku 2003, kdy zemřela jeho manželka. Poté se s celým rodinným příběhem svěřil synovi Garymu, který kontaktoval novozélandskou, dnes australskou spisovatelku Heather Morrisovou, aby otcovo vyprávění literárně zachytila.

Výsledkem je letos vydaný román Tatér z Osvětimi, z něhož se stal téměř okamžitě mezinárodní hit: prodaly se miliony výtisků po celém světě a kniha se pravidelně objevuje v bilančních žebříčcích. Jedním z marketingových taháků románu je právě věta o „skutečném příběhu“ a poznámky o důkladném prověřování faktů v dostupných dokumentech.

Podle badatelky z Výzkumného centra Muzea a památníku v Auschwitz-Birkenau Wandy Witek-Malické můžou čtenáři kvůli těmto tvrzením přistupovat k románu jako ke „zdroji informací a představ, jak vypadal život v koncentračním táboře“. Witek-Malická v devítistránkové zprávě zveřejněné v časopise Memoria ukazuje, že Tatér z Osvětimi obsahuje celou řadu zavádějících tvrzení.

Na mnohá z nich upozornila už dříve jiná média: například penicilin, který v knize Lale shání pro Gitu, byl ve skutečnosti masově dostupný až po válce. Muzeum Auschwitz-Birkenau se o Tatéra z Osvětimi začalo zajímat poté, co se celá řada návštěvníků Osvětimi začala ptát na osudy Laleho a Gity Sokolových a také po požadavku pořádně prověřit číslo, které měl Lale Gitě vytetovat na předloktí: Morrisová v románu píše číslo 34902, sama Gita ale uvádí číslo 4562.

Podle zprávy je v románu celá řada faktických chyb — Witek-Malická například tvrdí, že Morrisová musela železniční trasu z tehdejšího Československa do Osvětimi popsat podle „online vyhledávače spojů“, jelikož vůbec neodpovídá historickým reáliím —, podstatnější jsou ale některé posuny v popisu každodenního života v koncentračním táboře: například popis téměř otevřeného sexuálního vztahu jedné židovské vězeňkyně a německého velitele tábora Johanna Schwarzhubera.

Heather Morrisová zprávu komentovala slovy, že „napsala příběh o holocaustu, ne příběh holocaustu“. Už v dřívějších rozhovorech tvrdila, že nepsala historickou literaturu faktu.

Šéfredaktor Memorie Paweł Sawicki se s odpovědí Morrisové ve vyjádření pro The Guardian nespokojuje. „Dá se ‚příběh‘ vyprávět bez pozornosti k okolnostem daného příběhu? Kdyby to byla úplně smyšlená historka, mohli bychom říct, že autorka o dějinách Osvětimi moc neví. Tato kniha ale vypráví příběh skutečného člověka a jeho tragických zkušeností, což na vypravěče klade značnou odpovědnost,“ říká Sawicki. Počet chyb a posunů v reáliích v knize „mění skutečnou událost v interpretaci — velmi dojemnou a emocionální interpretaci —, která nicméně rozostřuje autenticitu této zkušenosti. Věříme, že si příběhy přeživších zaslouží lepší zacházení“.