Jedenáctého července 2017 zemřel mladý kanadský pár na dovolené ve španělské Seville. Vše se odehrálo během sobotního večera, kdy si mladý pár vyrazil na večeři. Nejprve chtěli jít na něco lokálního, ale poté dostal muž chuť na špagety. Hledali italskou restauraci, ale jediná v okolí byla plná. Žena muži oznámila, že by jí ani tolik nevadilo sníst něco lehčího, nemusí to být přímo večeře, stačí nějaké tapas. Muž s tím souhlasil, šli tedy zpět k tapas restauraci, kterou cestou minuli. Po příchodu prolistovali jídelní lístek, ale nic si nevybrali. Rozhodně nebudu dávat osm eur za chleba s česnekem a nějaký sýr, prý prohlásil muž. Situace se zdála být neřešitelná. Nabízel se McDonald’s, ale to oba zavrhli. Vydali se zpět k italské restauraci, ovšem ta byla stále plná. Někde v těchto místech byli naposledy spatřeni naživu. Zemřeli hlady. Neměli totiž svoji večeřovou influencerku.

Absence influencerů je vážná věc. Bez nich průměrný člověk neví, co jíst, co číst, co poslouchat a kdy jít spát, může tedy prakticky umřít kdykoli. Svůj problém s knižním influencováním jsem zdárně vyřešil před lety. Můj influencer se jmenuje Banán Jägermeister a jeho kombinace mě vždy spolehlivě zavede na záchod, do mé čtecí komnaty. A jak říkal, již tuším, že Sofokles, „co je na záchodě, to se pročítá“.

Nedávný článek na iDNES.cz odhalil, že ne každý má takové štěstí. Tisíce followerů na Instagramu knižní influencerky jsou jasným důkazem, že lidi potřebují poradit. Stejnou měrou tento článek odhalil i další nepříjemné pravdy v ožehavém soukolí českého literárního smyku. Jednou z nich je, že chudáci děti musejí stále číst Jiráska. Zrno od plev se ale třídit musí, bohužel to vypadá tak, že začínáme postrádat zrna. Máme jen plevy a plebs, tedy třídiče.

České literární scéně, čtenářům, autorům i laikům chybí střední třída. Nemáme žádné hrdiny ze záchodu, nemáme žádné uchopitelné zdroje. Hloupost katapultovala střední třídu do vyšších pozic, tam ovšem naráží na elitu. Na jedné straně nakonec stojí až moc chytří lidé, jejichž kritiky zamotají hlavu i jim samým a které jde vskutku číst pouze na záchodě, na straně druhé jsou tlusté tety, s kterými si nemáte co říct, a influencerky, booktubeři a knihomilky, které pilují svůj skill položit knížku na stůl vedle kávičky a udělat fotku. Že to není tak zlé, nás pak nakonec vždy ubezpečí v MF DNES, kde jinými slovy publikují ten stejný článek již několik let: Češi pořád čtou, ne že ne, rádi mají detektivky, sex a tak, jsme na tom líp než většina národů okolo, kuchařky jsou prostě hit, deset tisíc je bestseller a Viewegh odjel na dovolenou, anebo se z ní vrátil, ale už to není ono. Číst o literatuře se stalo intelektuální anabází na úrovni pozápasového rozhovoru s fotbalisty. Stejné otázky, stejné odpovědi, nula informací. A co na to Harry Potter?

Přitom pořád není pozdě. Střední třída musí povstat. Musí navrátit základní intelektuální požadavky na původní pozice. Je třeba zavřít všechny děti, které nedočtou Jiráska. Babičku nutit, nutit a nutit. Tolerance musí klesnout na nulu. Pakliže je někdo schopen číst Jarryho ve dvaceti, proč pak tolerovat Rowlingovou v osmnácti? Školní olympiády by se měly konat v předčítání Blanchota, zepředu i pozpátku. Ti, co prohrají, budou posláni do Rubata, kde budou staženi z kůže, na kterou následně natiskneme nové Perecy, Bally a Themersony. Pro dospělé je třeba zřídit koncentrační tábory, kde se snad konečně naučí koncentrovat na něco lepšího než na severské detektivky. Pro zpřístupnění literárních kritik a tím pádem i lepší vnímání „náročné“ literatury budou všechna cizí slova nahrazena výrazy jako hovno a sračka. Ženám uřezat jedno prso už jen z principu. Mužům taky. Při návštěvě známého bude kdokoli oprávněn sníst jeho psa nebo matku, pakliže v knihovně najde cokoli od autora, který nevyhrál žádnou cenu. V metru bude nahrazen hlas oznamující stanice jódlováním Michela Houellebecqa. Knihovny budou spojeny s veřejnými záchody. Influenceři budou popraveni na Staroměstském náměstí, gilotina bude vyrobena z kelímků Starbucks. Sex v bordelech pouze po předloženém eseji o Miltonovi. Karl Ove Knausgård naopak může mít během oficiální návštěvy sex, s kým chce. Na zadní strany WC osvěžovačů tisknout básně. Být Hilský prezidentem, či nebýt? Zprávy bude uvádět Sára Vybíralová, ve francouzštině a se simultánním překladem do latiny v podání tří tučňáků žonglujících s knihami Borise Viana. Zrušit instagramy. Zrušit internety. Netolerovat články v Mladé frontě

Netolerovat cokoli, co prohlubuje tuhle otupělost, která nás pohřbívá v mainstreamových hrobech (pokud tam jsme), nebo z nás naopak dělá intelektuály jen proto, že čteme Murakamiho, Rezu nebo Nezvala.

Samozřejmě že problém není v přítomnosti influencerů. Nejedná se vlastně o nic jiného než o product managery, kteří hledají pro své povolání noblesní pojmenování. Problém je v tom, co a proč nám doporučují. A že nám vůbec musejí doporučovat. Zatímco hudební i filmoví fanoušci stále existují napříč všemi kastami, hlavní literární proud rezignoval na intelekt, snahu a ochotu udržet střední třídu, udržet normální čtenářské nároky. Příčky sníženy.

Pokud i nadále zůstaneme věrní našim influencerům, reklamám ze stanic metra a zaplaceným recenzím z větších novin, které sotvakdy jdou pod 75 procent a vytváří iluzi, že lidstvo již desetiletí nevyplodilo špatnou knihu, nikdy se neosmělíme k návratu do normálních hladin literárního obžerství.

Společnost, ve které je četba předních, cenami ověnčených spisovatelů již z principu vnímána jako elitářství, není zdravá. Postupně hnije a snižuje nároky, z inteligentů tvoří akademiky a z normálních lidí inteligenty. Co je pro tyto dvě skupiny vlastně prospěšné (každý chce být vnímán trochu chytřejší, než vlastně je), spolu ovšem přináší i neblahý vedlejší efekt — respektovanou malomocnost a přesvědčení, že i špatné kousky oddechové literatury jsou nejenom dobré, ale i přínosné. Zde by měla naše tolerance začít křičet: Jiráska na vás. Už z principu.


Autor je básník.