Jeho věhlas se začal šířit v Londýně kolem roku 1855, tedy asi před patnácti lety. V té době si nechal říkat Burton, A. Burton, a tvrdil, že se narodil na Maltě, čímž ospravedlňoval svou těžkopádnou a cizokrajně znějící angličtinu s italským přízvukem. Ale později, aby se na kontinentu vyhnul legendární nedůvěře ostatních Evropanů vůči Angličanům a otevřel si vrátka do intelektuálních a vědeckých kruhů, si dá jméno, jež mu už zůstane navždy: Bianco. Tvrzením, že se narodil na Maltě, ostrově proslulém svým ezoterismem a prolínáním dvou kultur, západní a východní, se prohloubila jeho tajemnost a zároveň se poněkud zakalil jeho původ, čímž se paradoxně zvýšila jeho důvěryhodnost. Teprve později, po spiknutí pozitivistů, kdy již odhodlán opustit Evropu bude pracovat pro argentinskou vládu za účelem nabytí vlastnických titulů a bude nabádat italské venkovany k tomu, aby se usadili v nížině, navzdory rokům stráveným v Prusku, Anglii a Francii a navzdory své posedlosti, takřka pověrčivosti mluvit všemi jazyky, nikoli však bez jisté lehkosti a s těžko rozpoznatelným cizím přízvukem, který někdy vzbuzuje dojem vadných mluvidel bránících mu ve správné výslovnosti, získá italskou národnost a z toskánštiny učiní svůj mateřský, snad poněkud atypický jazyk. Ač Garay López dokazuje, že mu neunikají, rozhodl se, jak se na opravdového kavalíra sluší a patří, tyto neurčitosti o několika řádech — národnostních, rasových, lingvistických — opomenout a obrací se na Bianca v několika jazycích současně: „Cher ami… dear friend… caro amico!“, přičemž důrazně vyslovuje poslední slovo a s mnohoznačným úsměvem mu upřeně hledí do očí, což Bianca popuzuje, a dokonce i rozčiluje, zejména proto, že je nucen předstírat, že narážku nevnímá.

Ze stínu anonymity vystoupil v Londýně kolem roku 1855 v jednom podřadném divadle, a to tak, že předváděl své schopnosti — telepatický přenos myšlenek, přemísťování předmětů na dálku, deformace hmoty pouhým dotykem —, a přitom tvrdil, že těmito schopnostmi, jež dlouholetou praxí dovedl k dokonalosti, jsou obdařeni všichni lidé a že na jejich rozvíjení jen stačí v ně uvěřit a rozpustit hmotu, onen druhořadý výměšek ducha, jak ji s oblibou nazýval, a tak se divadla, v nichž účinkoval, zaplňovala lidmi, kteří si s sebou nosili své vlastní lžíce, své vlastní kovové tyče a své staré kapesní hodinky s vytrženými pružinami a za hlubokého soustředění je pod jeho vedením se zavřenýma očima pevně tiskli přesvědčeni o druhotné povaze pevné hmoty, až se nakonec kovové tyče a lžíce zlomily nebo zkřivily, jako by byly stvořeny z měkkého karamelu či z hlíny, a hodinky se daly znovu do chodu. S čím dál větším počtem diváků a s čím dál většími rozměry divadel byl dohled ze strany vědců, jehož se v rámci kontroly svých představení veřejně dovolával, čím dál přísnější, a svou hlavní taktikou, spočívající v tom, že zavilým pochybovačům, kteří ho v novinách hanili, osobně navrhoval hlavní dozor, se mu podařilo přesvědčit své odpůrce, aby odhodili poslední zbytky svých pochybností. Dokonce sám Maxwell v rozhovoru s jedním novinářem prohlásil: „Mister Burton a já bezesporu pracujeme na podobném výzkumném poli, které v rámci jednoho interview nelze snadno definovat. Lišíme se jen v naší metodologii, v našich teoretických záměrech a v našich cílech.“

Juan José Saer, foto: Ulf Andersen

Další z jeho schopností byla telepatie. Do divadla zval nedůvěřivé psychiatry a vybízel je k tomu, aby potají, třeba v koutě jeviště, něco nakreslili na list papíru, a on kresbu barevnými křídami na velkou tabuli před diváky s větší či menší přesností reprodukoval, nicméně se takřka pokaždé jeho vlastní kresba podobala originálu, který se poté rozkládal a porovnával s reprodukcí vyvedenou křídami. A on, zcela vážně a bez přehnané pýchy, tvrdil, že na rozdíl od rozmarných a nesouměrných útvarů hmoty se duch vyjevuje v několika málo univerzálních podobách, které reprodukují, obsahují a vysvětlují podstatu věcí, a že jen stačí umět je postřehnout a rozpoznat. „Stačí jen trpělivost a opravdovost,“ říkal. „My,“ — na jevišti používal plurál majestatikus — „nechceme s materialisty ani polemizovat, ani je přesvědčovat. Hmotu neignorujeme ani nepopíráme její existenci. Jen chceme dokázat její druhořadou povahu.“

O dva roky později se mu již otevíraly brány univerzit. Nejen přednáškové sály, ale také laboratoře fyziky a auly medicíny a psychiatrie. V jedné z nich se mu jednoho dne po skončení pokusů představil jeden chorobně vyhlížející, předčasně plešatý a dosti ostýchavý mladík, který tvrdil, že je synem vysokého pruského funkcionáře a že by jej rád jménem úřadů své země pozval do své vlasti na cyklus přednášek, ale předtím by s ním zde v Londýně rád poobědval. Ač mladík vypadal neduživě, jedl s velkou chutí a energicky a živě rozmlouval, a nejenže neměl nic proti tomu, nýbrž navíc Burtonovi doporučil, aby si předtím, než odjede z Anglie a začne na kontinentu předvádět své schopnosti, změnil jméno a jmenoval se Bianco — k čemuž nedošlo naráz, nýbrž postupně, takže první rok svého pobytu v Prusku nosil obě jména současně, nějakou dobu jedno, nějakou dobu druhé, a v určitých případech i obě najednou, až si nakonec nechal jen jméno Bianco jako první příjmení a Burton jako příjmení po matce, neboť, popravdě řečeno, ve svém nitru si svým jménem nebyl vůbec jistý a nechtěl být zastupován jen jedním jediným, jako by se bál, že vlivem příliš břitkého oslovení se mnoho částí jeho osoby rozplyne a zmizí. Šest nebo sedm dalších let bude Maltu prohlašovat za svou rodnou zem, Maltu, v níž vedle sebe žili nebo se minuli templáři, gnostici a saracéni a která, archaická a poněkud neurčitá, svými temnými záblesky paradoxně prohlubovala jeho tajemnost.

Několik let ho Prusko opatrovalo a hýčkalo — navštěvoval šlechtu, pronikal do vědeckých kruhů, navazoval kontakt s herečkami a příslušníky hlavního vojenského štábu. Čas od času pro něj velvyslanectví připravovala cykly přednášek v zahraničí, prezentace na univerzitách, setkání s vědci, a dokonce i s významnými představiteli církve, kteří v jeho teoriích o převaze ducha nad hmotou viděli nečekané a moderní potvrzení některých starých dogmat, od nichž se masy začínaly odklánět. Učarovala mu Paříž a po návratu do Pruska se, poněkud unavený provinčním životem, začal připravovat na odjezd s cílem natrvalo se usadit ve francouzské metropoli a odtamtud vysílat do celého světa své poselství. Nicméně se obával, že ho jeho pruští ochránci nenechají odjet. K jeho překvapení však byli z jeho nápadu nadšení a jednoho dne obdržel pozvánku od hlavního vojenského štábu na soukromý pohovor s jedním z hlavních důstojníků. Důstojník jej laskavě přijal, nabídl mu doutník a vysvětlil mu, proč ho sem pozvali: pruská kontrarozvědka by si přála, aby si Herr Bianco pomocí svých nesporných telepatických schopností vzal za úkol odhalit záměry francouzského hlavního vojenského štábu, samozřejmě že krůček po krůčku a s využitím svých případných pařížských známostí a prostřednictvím návštěv v kruzích, do nichž ho pruská ambasáda uvede. „Malta, můj drahý plukovníku, je mým rodným ostrovem,“ odpověděl Bianco, „Anglie je dějištěm mých prvních vědeckých představení na veřejnosti, avšak Prusko je mou adoptivní vlastí a vlast ukládá povinnosti, jež čest a uznání nemohou odmítnout.“

 

Vydává nakladatelství Runa.