31/01/2022 | recenze |

Přílišné vědění — smrt vyprávění

Žánrově postmoderní mix a únava z vyprávění. Recenze knihy „Největší lekce dona Quijota. Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra“ od Štěpána Kučery.

Hra na nalezený rukopis patří k oblíbeným postupům literatury, zejména té starší. Je na ní osnován i Cervantesův Don Quijote, zakládající evropský román. V arabštině ho údajně sepsal jistý Sidi Hamet Ben Engeli; rukopis pak byl nalezen v Toledu na tržišti, přeložen do španělštiny a dál už to známe: don Quijote jako vášnivý čtenář starých rytířských románů, v jejich důsledku pak výpravy do světa, Sancho Panza, Dulcinea a tak dále. Kouzlo tohoto arche-románu spočívá v nezastřené literárnosti. Cervantesův hrdina koná pod dojmem vlastní četby. Nikoli činy rodí literaturu, jak se všeobecně soudí, nýbrž přesně naopak: literatura rodí činy.

Štěpán Kučera: Největší lekce dona Quijota. Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra
Druhé město, Brno 2021

Do této stopy najíždí Štěpán Kučera. Když je to tak, proč by se nemohl fiktivní autor původního rukopisu setkat se skutečným Cervantesem, zejména když druhý z nich pobýval nějakou dobu coby zajatec u pirátů v severní Africe? Takže máme aktéry i dějiště. Ať se literatura a realita dále čile míchají a vzhůru do vyšších otáček. A když už onen Sidi Hamet byl kdysi přiveden Cervantesem na literární scénu, což ho rozvyprávět do větší šíře. Idea je to pěkná a nadto má i jistý literární esprit. Kučera se zde ukazuje jako poučený konstruktér, který si k Cervantesovi došel pro nápad a dokázal mu vdechnout prozaický život. Když už autor Dona Quijota tak přiznaně dělá literaturu z literatury, proč v tom nepokračovat; a navíc to ještě třeba nezamotat s tím, že do této literární hry o několika patrech vtělit i životopisné reálie. 

Leč tímto to nejlepší z Kučerovy prózy máme bohužel za sebou. Je jím její konstrukce — generální nápad. Třebaže architekt je tu invenční, se stavební firmou je to už všelijaké. Všechno jako by se ještě snažili zachránit zedníci, zejména občasnou pozorností k detailu, ale už to nejde. Kučera se snaží stylově přiblížit půvab Orientu, zejména jeho zálibě v dekoraci a detailu, ale je v tom dost váhavý, jakoby nerozhodný. Ani moc — ani málo. Zůstávají jen náběhy. Ona hravost, na niž je tu shora založeno, se kamsi vypařuje. A i přes barvitost vyprávěných dějů se tu žádná Lust zu fabulieren nekoná. Nenaskočí tu ani zábavná povídavost Cervantesovy předlohy, plná komentářů a glosátorství. Kučera jako by se nemohl rozhodnout, zda chce být ve své próze spíše vykladačem, nebo vypravěčem. A nakonec mu troskotá jedno i druhé. Coby vykladač je roztěkaný, coby vypravěč povadlý. 

Kučerova próza je vnitřně nepropojená, bez vypravěčské šťávy i bez stylu. Této erozi se koneckonců rozhodl čelit i sám autor. Asi doprostřed knihy vložil rozhovor s hispanistkou Marií Antonií Garcéaovou, autorkou knihy o Cervantesově zajetí v Africe. Chvíli jsme v pokušení věřit, že jde o fiktivní postavu, ale Google nás vyvede z omylu. Zde dostáváme všechno vysvětleno optikou faktografického zkoumání, zároveň získáváme i klíč k době, o níž se vypráví. Může existovat větší důkaz pro nesvébytnost vlastního tématu, než že ho autor potřebuje vyztužit jeho výkladem? Navíc si daný výklad ještě jednou zopakujeme v doslovu Jaroslavy Marešové. Oba jsou to texty inteligentní a poučené. Inteligentní a poučený je bezesporu i Štěpán Kučera. Je to autor, který spíše ví než umí. Půvab jeho knihy se nachází více v jejím (myšlenkovém) konceptu než ve (vypravěčském) artefaktu.