Příměs Švýcarska v islandských románech

Jak se vám líbí v Praze? 

Připadám si jako šťastlivec. Navštívit pracovně město, jako je Praha, se všemi výdaji placenými a programem dopodrobna zorganizovaným, považuju za skvělou příležitost. Všichni jsou tu na mě milí a zajímají se o mé psaní, takže to snad nemůže být báječnější.

Na Islandu — v proslulé zemi čtenářů — to tak nebývá? 

Ani náhodou, protože jde o jednu z nejdražších zemí světa. Tam se o místo na slunci perete. Uprostřed Evropy je asi situace podstatně klidnější, kdežto na islandské literární scéně jsem musel o uznání tvrdě bojovat. Je poměrně koncentrovaná, řada světově známých spisovatelů pochází odtamtud, a abyste si vysloužili místo mezi autory určitého formátu, musíte dřít.

Joachim B. Schmidt: Kalmann, přeložila Marta Eich
Prostor, Praha 2023

Jak se tedy podařilo zrovna vám jakožto cizinci, jehož mateřským jazykem není angličtina ani islandština, tyto překážky překonat? 

Držel jsem se svého snu a snažil se použít kličky, s jejichž pomocí bych do té sféry pronikl. Stal jsem se členem Islandské společnosti spisovatelů, protože jsem mohl doložit několik vydaných publikací, třebaže ne v islandštině. Spřátelil jsem se díky tomu s místními autory, kteří mi velmi pomohli se na umělecké scéně vyznat, a slovo dalo slovo, potkal jsem se s dalšími kolegy, s lidmi s rozhodovacími pravomocemi, a nakonec jsem začal publikovat. Island zažívá poslední dobou velký posun. Jeho občané si začínají uvědomovat, že cizinci, kteří přicházejí, vnášejí do kulturní i politické diskuse své postřehy. Ostrov je naštěstí vůči přistěhovalcům přívětivější než kdy dřív.

Daří se vám kombinovat islandská témata s vlastními geny a zkušenostmi? 

Jako nově příchozí nutně nahlížím věci jinou perspektivou. Vidím tamní specifika, která rodilým Islanďanům připadají úplně normální, ale navenek působí svérázně. Například pokud jde o jejich smysl pro humor. Mají v oblibě velice zvláštní, až černý humor, jehož drápky nezasvěcencům často unikají. Cizinci si tak stereotypně myslí, že domorodci jsou uzavření a chladní — prostě severské povahy —, ačkoli ve skutečnosti jsou to neskutečně vřelí, přátelští lidé. A začíná to třeba u toho, že si všichni přirozeně tykají…

Takže idylka v bílém?

Kdepak. Nelze přehlížet řadu problémů. Zůstaňme například ve vesnici Raufarhöfn, kam jsem román Kalmann zasadil. Je to obec daleko na severu a potýká se s řadou potíží: zavedený systém kvót prakticky odzvonil formám tradičního rybářství, lidé se odtamtud začali stěhovat za prací jinam a vesnice se div nevylidnila. Rodí se málo dětí a místní škola to má spočítané. I když se napohled zdá, že je to krize výlučně lokální, ve skutečnosti ji znám až moc dobře z Alp, kde jsem vyrůstal. Malé farmy se vlivem postupující mechanizace sloučily ve velké provozy, zemědělství se zautomatizovalo a na řadě míst hospodaří jen jeden nebo dva sedláci. Vesnice kvůli tomu bojují o přežití stejně jako na Islandu. Takže dokážu vidět rozdíly i podobnosti mezi oběma zeměmi a přemýšlet o nich jako beletrista. Ve všech mých islandských románech je příměs Švýcarska a v mých švýcarských knihách zase stopa Islandu. Nedávno jsem dokončil knihu o mytické postavě Viléma Tella — a i do ní jsem vepsal hodně ze svého nového domova.

Jak se specifický vtip země legendárně poťouchlých trollů odrazil v postavě obecního blázna a lovce žraloků Kalmanna Óðinssona? 

Doufejme, že vrchovatě, protože je to můj první ryze islandský román. Zpočátku jsem se domníval, že se přidržím ponurého a drsného ducha odlehlého místa, které jsem si určil jako dějiště, ale trochu jsem si naběhl. Když jsem se totiž vydal Raufarhöfn podrobně zkoumat, aby stránky knihy jen nešustily papírem, odhalil jsem pravý opak. Lidé jsou tam i přese všechny trable příjemní a milí a rádi se smějí. A tak jsem v románu prolnul motiv skomírající obce a těžkého zločinu s řadou osudů jejích laskavých obyvatel. Možná nebývají vřelí ke každému a za všech okolností, ale berou svého blázínka takového, jaký je. Jako souseda, který sem patří.

Když tu rozebíráme prosťáčka, jemuž v hlavě sem tam chybí nějaké kolečko, zato srdce má na pravém místě, nemůžeme v Česku nevzpomenout postavu Švejka. Čím podle vás do pokladnice lidiček, kteří „to tam nahoře nemají úplně v pořádku“, a přesto pronikají až na dřeň věcí, přispěl tenhle voják-nevoják?

A víte, že jsem na Švejka málem úplně zapomněl? Četl jsem ho, když jsem byl v pubertě, a zamiloval jsem si ho. Ta postava byla skvělá — a její historky a pivní šplechty ještě víc. Když o tom teď tak přemýšlím, nejspíš se do Kalmannova uvažování nevědomě taky promítl.

Joachim B. Schmidt, foto: Eva Schram, Diogenes Verlag

Kalmann se v úvodu románu vymezuje vůči filmovému Forrestu Gumpovi, k němuž ho vesničané přirovnávají. Některé recenze dokonce našly styčné body s hrdinkou seriálu Fargo. Nejsou ta srovnání na základě jakés takés mlhavé podobnosti poněkud zavádějící?

Řekl bych, že část podobných přirovnání vychází přímo ze mě. Přiznávám, že sjíždím film za filmem, svůj styl psaní bych definoval jako silně vizuální, navíc miluju tvorbu bratrů Coenových i Zemeckisova Forresta Gumpa. Kalmann je dejme tomu do určité míry jeho islandskou variací, avšak v mnoha dílčích aspektech spíš jeho protikladem: nehraje ping-pong, uběhne sotva pár metrů, a když ho někdo pobídne: „Utíkej, Kalmanne, utíkej!“, stojí dál jako Y. Hodně mě v psaní baví pohrávat si s popkulturními odkazy a memy, takže pokud někdo přirovná Kalmanna k Fargu, lichotí mi to. Zároveň je to ale dvousečná zbraň — hledá-li u mě někdo Fargo a nenajde ho, bude zklamán. Proto bych byl na tomhle tenkém ledě hodně opatrný.

Existuje česká vášeň pro Island. Jeho dramatická krajina naše turisty láká, byť je to pro ně nákladné putování. Uspějí jen ti, kdo v zaujetí vytrvají, což ale pro země s lepší kupní silou neplatí úplně automaticky. Trpí váš nový domov také nájezdy určitého druhu zahraničních turistů, podobně jak to zažívá třeba Praha?

Na toto téma bych jakožto praktikující průvodce dokázal hovořit celé hodiny, ale pokusím se odpověď zestručnit. Existují dva protichůdné úhly pohledu. Turismus na Islandu je jednoznačně na vzestupu: zatímco ještě před pár lety přijíždělo na ostrov kolem několika stovek tisíc turistů ročně, teď jsou to dva miliony. Jenže sám Island má pouze něco málo přes tři sta dvacet tisíc obyvatel, což se pochopitelně promítá do řady oblastí. V Reykjavíku by tehdy bylo těžké najít solidnější restauraci, což už neplatí. Zvedl se standard zdejšího stravování i hotelnictví, objevila se řada nových muzeí, město je o poznání čistší. Taky ale čelíme negativním vlivům. Kupříkladu realitní trh je zejména v hlavním městě přehřátý v důsledku Airbnb. Mladí si pak nemohou dovolit bydlení — prý to palčivě pociťujete i u vás. Takový příliv turistů neblaze ovlivňuje i životní prostředí a kapacitu infrastruktury. Tak třeba v rybářských vesnicích žije obvykle kolem pěti set obyvatel. A teď si představte, že tam přistane obří výletní loď se třemi tisícovkami turistů na palubě. To je samosebou recept na katastrofu, a nejen s ohledem na hluk, znečištění a další frustrující jevy. Ovšemže se ještě i na Islandu dají najít tichá a klidná zákoutí, pokud víte, kde je hledat, ale ubylo jich.

Dokáže příliv turistů do nejzazších končin ostrova místní komunitě pomoct při řešení akutních problémů? Nebo je Raufarhöfn dříve či později odsouzen stát se skanzenem? 

Není to jediný způsob řešení, nicméně určitě by situaci prospěl. Pro turisty by bylo zajisté zajímavé poznat moře v jeho syrovosti, získat povědomí o rybářských a rukodělných tradicích. A rybářům by zase zájem o lokalitu pomohl získat nová odbytiště: ulovit rybu a prodat ji restauraci, která ji naservíruje hostům. Turismus na Islandu však zatím ke škodě věci postrádá větší koordinaci, poněvadž je to poměrně nové odvětví. Myslím, že podobné je to i v Praze — když se na jednom místě soustředí příliš mnoho lidí, místní jsou z toho nešťastní. Je tedy třeba, aby se diverzifikovalo a aby se pořádaly zájezdy i do takových odlehlých míst, jako je Raufarhöfn.

Tyto problémy v knize většinou vnímáme z Kalmannovy odzbrojující perspektivy, jaksi na okraj jeho pátrání. Jak byste vy sám zhodnotil nynější situaci na Islandu?

Ostrovu se daří vcelku dobře a turismus je pro zemi hlavním zdrojem příjmu. Zároveň nás však jako všechny zasáhla současná krize. Ceny nemovitostí jsou vyšroubované, lidé si na řadě míst nemůžou dovolit nejen vlastní, ale ani nájemní bydlení. Máme poměrně vysokou inflaci, kolem 12 %, a třebaže platy stouply, nedaří se ji zmírnit dostatečně rychle. Výrazně vzrostly náklady na základní životní potřeby, už tak nemalé. Atmosféra tomu odpovídá: svolává se spousta demonstrací a lidé dávají průchod nespokojenosti. Dokonce se proslýchá, že se řítíme ke kolapsu — a tak vroucně doufám, že půjde jen o malé finanční škytnutí, ne drtivé zemětřesení.

Ve světle těchto změn vyznívají hrozivě i dnešní novinové titulky o otevřených stavidlech umělé inteligence, neboť ta podle všeho od základu změní východiska všech umělců. Jak na tento trend nahlížíte z pozice spisovatele?

Nebudu zastírat obavy — možná i proto, že jsem v hloubi duše poměrně konzervativní. Nemám strach, že by umělá inteligence dokázala napsat knihu jako Kalmann, ale myslím, že ji časem svede přeložit do jiného jazyka nebo minimálně provést její korektury. Lidé, s nimiž se na své tvorbě podílím, by tak mohli za pár let přijít o práci, což mi přijde mimořádně skličující. Rád bych proto v budoucnu viděl na obálce knih jména překladatelů i editorů. Umělá inteligence totiž jméno mít nebude, kdežto já chci na první dobrou rozlišit knihu, na jejíž tvorbě se podíleli jedině a pouze lidé.

Potřebuje naše zlomová doba spíš oslnivé hrdiny typu Viléma Tella, nebo si musíme vystačit s Kalmanny?

Každá doba si žádá daleko víc hrdiny všedního dne než legendy. Lidé jako Kalmann nás drží při zemi. A přece bych podotkl, že i Vilém Tell v mém podání je trochu jiný. Spíš než velký bezchybný ideál opěvovaný středověkou tradicí je to člověk z masa a kostí. Dělá chyby a neromantické ústupky, není zdaleka tak dokonalý, jak by se z letopisů zdálo. Myslím, že jsem ho mírně zkalmannovatěl, protože to není pro svět úplně od věci.

Do jaké míry může být legendární historická postava — třeba váš švýcarský rek — pro člověka v 21. století vůbec relevantní? 

Miluji dobré příběhy a ten Vilémův přežil až do dnešních dob právě proto, že je dobrý. V jádru je ale staromilec a jedná dost pateticky, což současný čtenář nevyhledává. Dnes se klade důraz na emoce, abychom se s hrdinou snáz ztotožnili. Byť jsem při práci na románu četl řadu variací na tellovské látky, připadalo mi, že je nikdo nevyprávěl tak, jak bych si je rád poslechl. Nikdy jsem vlastně tomu čarostřelci coby člověku tak docela nerozuměl. V mém náhledu je proto lidštější, vyděšenější, rozhněvanější. Jeho životaběh rámuje klasická pomsta a nacházel jsem v něm řadu podobností s filmovým thrillerem 96 hodin. Stejně jako Liam Neeson oplývá i moje verze Viléma „velmi speciální sadou dovedností“, což mi dovolilo do knihy zahrnout taky trošku hollywoodského pozlátka a stylu podání.

V jakém smyslu?

Jen si představte tu scénu: musíte sestřelit jablko z hlavy vlastního syna z obří dálky. Všechen ten adrenalin a obavy, to je přece nervy drásající. Chtěl jsem to popsat způsobem, který bude čtenáře bolet číst, bude ho napínat až k prasknutí a poskytne mu obří úlevu, když šíp jablko skutečně trefí. Právě kvůli tomuto výjevu jsem chtěl ten příběh zpracovat, jakkoli v něm probublává i řada dalších, hlubších a pozoruhodných elementů, zvlášť v dnešní době. Přijde mi smutné, kolik podobností jsem našel mezi tím, jak vehementně se říše Habsburků tlačila do srdce dnešního Švýcarska — jak terorizovala obyvatele, a přesto věřila, že jim přináší něco dobrého —, a tím, co se dnes děje na Ukrajině. Jsem z toho smutný, ale současně si říkám, že máme pořád naději. Že možná i Ukrajina má svého čarostřelce, který nakonec bitvu dotáhne ke zdárnému konci.

Jsme jako lidstvo odsouzeni k opakování chyb našich předků? 

Stoprocentně. Dokonce třeba jen v rámci několika dekád. Je skutečně děsivé, že historii ani netrvá příliš dlouho, aby se opakovala. Přestože lidem neustále opakujeme, co se dělo, přestože jim my spisovatelé vyprávíme příběhy a ukazujeme nezvratná fakta, mnozí odmítají vidět, jak takové jednání vede zas a znovu k témuž výsledku. Na vině je jistá ignorance mysli, partikularismus, zúžený pohled odmítající širší kontext. Tohle všechno se nám někdy hodí v situacích, kdy se cítíme přehlceni, ale zároveň je to podle všeho důvod, proč se naše dějiny ustavičně točí v kruzích.

A věříte, že jsou to Kalmannové, prosťáčci boží, kteří někdy dohlédnou dál a zvládli by tyto kruhy jednou prolomit?

Je to vlastně krásná romantická myšlenka, nepřijde vám? Snad idealistická, ale kdoví, třeba ano. Bylo by moc hezké, kdyby se toho ujali.

Autorka je literární publicistka.