Proroci postutopického radikalismu

Hakim Bey píše o globální magii periferie a vyloučených. Hlavní hybnou silou jeho teorie je nekonečná touha, síla, životní elán, který potřebuje nejen jedinec, ale i skupina pro uskutečnění svých osobních „utopií“. Autonomní zóna je festival, svátek, který nikdy nesmí skončit, jde o stav mysli, kde autoritativní struktura v družné atmosféře ztrácí svou sílu. Slavnost, která si i při velmi krátkém trvání může zachovat naprosto spontánní sebeorganizaci. Beyova autonomní zóna nachází svou inspiraci v pirátských osadách. Piráti ho fascinují a tato vášeň v některých momentech přechází ve slepou adoraci. Vytváří z nich v prvé řadě obránce slabých a osvoboditele otroků, přitom naprosto ignoruje, že často šlo o skupiny lupičů a násilníků, obávanou hrozbu, metlu moří.

„Je prostě špatně označovat piráty za pouhé dobrodruhy brázdící dálnice oceánů nebo dokonce jakési předkapitalisty, jak se o to snaží někteří dějepisci.“

Důvod, proč tohoto myslitele inspirují zrovna piráti, renegáti, zrádci, dezertéři a heretici, je velmi jednoduchý: „… hereze znamená kulturní transfer. Když náboženství z jedné kultury proniká do jiné kultury, často to dělá (alespoň zpočátku), v podobě ,hereze‘.“ Heretické kritérium částečně potvrzuje historik David Cordingly, který popisuje sociální složení skupin bukanýrů, pirátů a korzárů. Podle něj k bukanýrům patřili především „vojáci a námořníci, dezertéři a uprchlí otroci, hrdlořezové a zločinci, náboženští běženci a značné množství nefalšovaných pirátů“. Téměř tři čtvrtiny pirátů byli námořníci, velké procento také tvořili afričtí černoši. V dějinách pirátství hrály jistou úlohu i ženy: například do Rackamanovy bandy patřily Anne Bonneyová a Mary Readová. Během soudního procesu nad uvedeným pirátským gangem tehdejší společnost nejvíce šokovala právě přítomnost „něžného“ pohlaví. Obě ženy po léta žily jako muži, čímž unikaly tradičním omezením, která v 18. století patřila ke společenským normám.

Inspirován piráty a hlavně pirátskými utopiemi vytváří Bey vlastní teorii dočasné autonomní zóny jako postutopický, nebo spíš atopický model. Hakim Bey předpokládá, že pirátské utopie byly zamýšlené jako dočasné, a tvrdí, že na pirátských územích panovala v kontextu 17. a 18. století nebývalá volnost. Zde hledali útočiště vyhnanci ze starého světa včetně homosexuálů. Organizačním principem takovéto osady se mohla stát například i hudba, což je pro Beye dalším projevem svobody. Dosažení maximální možné úrovně svobody je také důvodem k ospravedlnění násilí páchaného piráty. Piráti v žádném případě nebyli chaotickou společností, i přes velkou volnost jednotlivců byli vázáni smluvenými pravidly chování, která byla velmi podobná podmínkám, jež tehdy panovaly na obchodních nebo vojenských lodích. Na druhou stranu demokratickou povahu pirátství potvrzuje skotský historik a autor řady populárních publikací Angus Konstam, který tvrdí, že každá pirátská loď již od 17. století měla vlastní pravidla, která posádka musela odsouhlasit a sepsat vždy před začátkem plavby. Kapitán byl vždy volen celou posádkou zdvižením ruky, a když s ním ostatní přestali být spokojeni, snadno mohl být odvolán. Marcus Rediker potvrzuje demokratickou povahu moci na pirátské lodi: aby se zabránilo zneužití pravomocí, existovala role důstojníka „proviantmistra“, který zastupoval a chránil zájmy posádky. Jeho úkolem bylo rozhodovat o drobných sporech, rozdělovat jídlo a peníze a v některých případech vést útoky na lodě. Zastával tak již ze středověku známou funkci „občanského soudce“.

Ve svém utopickém, až pohádkovém popisu pirátů, korzárů a bukanýrů dochází postanarchista Hakim Bey tak daleko, že z vrahů dělá skoro mytické reky, v čemž se ovšem neliší od převládajícího trendu v západním kulturním průmyslu především v 19. a 20. století. Rozhodně není ani první, ani poslední, kdo se nechal unést pirátskou romantikou a představou tlupy buřičů, kteří vzali osud do vlastních rukou a postavili se oficiálním autoritám. V literární tvorbě období mezi 18. a 21. stoletím se dá najít několik stovek románů nebo básní, které se v různé míře zabývají piráty. Mezi první romány, které je zobrazují, patří dva tituly Daniela Defoea Robinson Crusoe (1719) a Dobrodružný život kapitána Singletona (1720). V obou dílech se odehrává zásadní proměna, která později přetrvává a dlouhodobě podporuje pirátský mýtus a romantické vnímání pirátů. Z vrahů a otrokářů se stávají vyděděnci, kteří mají odvahu postavit se společenskému systému a morálce, čímž dokážou vytvořit dočasnou utopii, i když s vidinou toho, že je stát může v jakýkoliv okamžik rozdrtit. Až románem Dobrodružný život kapitána Singletona začíná dlouhá linie, která zrodila představu o pirátech jako o romantických dobrodruzích. Publikace Obecná historie loupeží a vražd nejznámějších pirátů (1724) měla patrně na formování dodnes populárních představ o pirátech největší vliv. V knize se také zmiňuje název pirátské vlajky Jolly Roger a popisuje se její vzhled. Ve své době kniha byla velmi populární, probudila zájem britské veřejnosti o exotiku, a zejména v jejím důsledku pirátské tlupy už nebyly jednoznačně vnímány jako vrazi a lupiči, postupně se za nimi více a více upevňovala role dobrodruhů a odvážných námořníků. Tuto knihu zmiňuje jako svůj zdroj i Hakim Bey. V romantickém období svůj hold pirátům vzdávají Byron, Walter Scott a samozřejmě Edgar Allan Poe. Název Korzár (1814) nese Byronova báseň. Zásluhou romantiků se život pirátů stal pro veřejnost něčím, co díky literárnímu zpracování ukojuje touhu po dobrodružství a exotice na prostoru „bezbřehých“ oceánů. V současné době snad nejznámější příběh je osud pirátů z románu Ostrov pokladů (1883) Roberta Louise Stevensona. Ve střední Evropě ve své době byla velmi populární série pirátských románů Emilia Salgariho pod názvem Sandokan (1883 —1913), které se odehrávají v Malajsii, nebo velká série podobně pojatých dobrodružných příběhů: Odysea kapitána Blooda (1922) Rafaela Sabatiniho a Kapitán Sharkey (1925) sira Arthura Conana Doyla.

V poválečném období už pro klasické romantické pojetí pirátství zbývá jen málo místa, tyto postavy bývají často začleněny do jiného druhu fikce. Například v dystopickém románu Atlasova vzpoura (1957) Ayn Rand se objevuje postava piráta Ragnara Danneskjölda. Ragnar byl přesvědčen, že stát lidi okrádá, a tak na oplátku okrádal stát: přepadával státní lodě s nákladem, který byl podle něj ukradený, a vracel jej původním majitelům. Velmi populární se hlavně díky filmovému zpracování stal historický román Tima Powerse Na vlnách podivna (1987), který později inspiroval čtyři díly filmu Piráti z Karibiku. Tato fantastická série vrátila zpátky pirátskou romantiku do té podoby, jak ji známe z přelomu 19. a 20. století.

V přes tři staletí dlouhé literární historii pirátství zůstává nejpatrnější romantická linka, která staví někdejšího největšího nepřítele britského královského námořnictva na rovinu s jinými mytickými nebo lidovými hrdiny jako Robin Hood nebo Juraj Jánošík.

Kromě pirátské inspirace, důležitou složku pro Hakima Beye představuje dočasnost utopie, která vychází z požadavku opustit ustálená pravidla pro objevení maximální svobody, které povede k psychickému osvobození: „[M]usíme přesně vědět, v čem nás utlačuje systém a v čem se utlačujeme my sami.“ Výměna informací se nikdy nesmí zastavit: „[B]ez spojující a komunikační pavučiny by úplná realizace komplexu Dočasné Autonomní Zóny nebyla možná. Pavučina však není sama o sobě cílem. Je zbraní.“ Samotný projekt má být nahlížen jako umělecké dílo, má vždy mít dočasnou lokaci. Zde se mimo jiné inspiruje znovu u pirátů a v jejich způsobu života, nekonečném stěhování a nomádství.

Podobně definovaná energie se nejpatrněji projevuje v utopické, dobrodružné literatuře (včetně pirátských románů) a z jiného úhlu pohledu v antiutopické a dystopické literatuře 20. a 21. století. Klasické utopie jsou většinou situovány spíš do neznámého místa, na neznámý ostrov nebo kontinent. Ideální stát se často nachází někde daleko od tehdy známého světa. Čím vzdálenější a exotičtější popisovaný stát je, tím více se blíží ideální utopické představě. Podobně zobrazená utopická energie se překrývá s pohádkovým líčením pirátů z romantického a následujících období. Pro běžného čtenáře piráti stále představují dalekou exotiku, a tím spíše se utopické představy o jejich osadách můžou překrývat s líčením utopického státu. V období velkých zámořských objevů tyto projekce směřovaly hlavně k novému kontinentu, kde život, pro kontinentální Evropu neznámý, sliboval splnění většiny snů a nadějí. Utopický nádech vládne i v tehdy velmi populární cestopisné literatuře, která často měla málo společného se skutečným uspořádáním života nově „objevených“ společností. Zde je potřeba připomenout, že snoubení vědy a utopismu představuje hlavně produkt 17. století. Předtím většina utopií představovala statické místo, kde vědecký pokrok a technologické vynálezy nehrály důležitou roli nebo byly dokonce potenciálně kontraproduktivní. Na konci 18. století se utopické představy přesunuly hlavně do budoucna. Tehdy se v utopické literatuře, a zvlášť v utopickém myšlení, objevuje naděje. V oné době se rodí pojem euchronie, který doslova znamená dobré místo v budoucnosti. V průběhu 19. století měla utopie jako žánr blízko k romantické až idylické literatuře, tj. žánrům představujícím svět v jeho zidealizované podobě. Na konci 19. století se dokonce zrodil žánr romantické utopie, kde se milostný a dobrodružný narativ kombinuje s didaktickým a satirickým zobrazením společnosti. Obrat k temné stránce utopického myšlení nabírá na síle po publikaci Darwinovy evoluční teorie a představení ideje přírodního výběru, zanedlouho nastupuje i eugenika. Obavy z následků eugeniky jsou pravděpodobně nejbarvitěji představeny v románu Konec civilizace Aldouse Huxleyho. V sedmdesátých letech 20. století se žánr dystopické literatury znovu obměňuje, rodí se žánr kritické dystopie. Zásadním rozdílem mezi dystopií a kritickou dystopií je objevení naděje pro románového protagonistu (Kim Stanley Robinson, Marge Piercy, Ursula K. Le Guin). Pro sledování utopické energie je nezbytné se pozastavit u románu Vyděděnec (1974) Ursuly K. Le Guin, který nese podtitul Ambiguitní utopie. Společnost je zde rozdělená na dvě části: anarchistickou společnost na Anarresu (částečně sarkastické zobrazení levičáků) a kapitalistickou na Urrasu, jako prototypu USA. Odonianská společnost na Anarresu je sice postavena na základech permanentní revoluce a stálém sebezdokonalení a vzdělání, přesto jeden z jejích předních fyziků několik let nevytváří vlastní teorie, ale pouze pod svým jménem vydává překlady teoretických prací z nepřátelského Urrasu. Celkově vzato se společnost, která nemá vládu a neuznává autority, v některých sférách života pomalu propadá do byrokracie a ageismu. Tato literární fikce naprosto přesně dodržuje zákony autonomní zóny a ukazuje, jak by to mohlo dopadnout v případě, kdy tato pravidla, zejména dočasnost existence projektu, budou porušena.

Vychází v nakladatelství Vyšehrad.