Na konci června se na půdě University College London už po pětadvacáté předávaly Orwellovy ceny. Ocenění bylo založeno stejnojmennou neziskovou organizací v půli devadesátých let a má upozorňovat a odměňovat vynikající knihy a texty o politice.

Letos se ve struktuře cen objevila novinka — politická fikce. Vedle žurnalistů a nonfiction titulů tak o tři tisíce liber a plaketku usilovaly i politické romány. Vítězkou se stala severoirská spisovatelka Anna Burnsová, jejíž román Milkman (Mlékař) o dopadech konfliktu v Severním Irsku na každodenní mezilidské vztahy získal rovněž prestižní Man Bookerovu cenu.

„Upřímně? Je to ten typ otázky, s nímž si nevím rady. Můj mozek tak nefunguje,“ odpovídá Burnsová na otázku, zda se dá její román vnímat coby politické vyjádření. Nakonec s označením politický román souhlasila — pokud psát politicky znamená psát o jakémkoli působení moci.

Mlékař má spíš téma než agendu,“ píše v rozsáhlém zamyšlení „Je politický román mrtvý?“ britský žurnalista a autor „biografie“ Orwellova románu 1984 Dorian Lynskey, a podobně je tomu prý i u dalších próz nominovaných na Orwellovu cenu. Do kategorie či žánru politického románu se dnes podle Lynskeyho vleze kdejaký autor, jehož dílo alespoň trochu odráží společenskou realitu.

Co britskému novináři ale v současné tvorbě chybí, je angažovaný (campaining) román. Z minulosti jmenuje například Émila Zolu, Charlese Dickense, Harriet Beecher Stoweovou, Uptona Sinclaira, Alexandra Solženicyna, samotného George Orwella, ale i takovou Ayn Randovou. Ti svými díly prý pokaždé chtěli upozornit na nějakou skutečnou nespravedlnost a zlo.

Lynskey uznává, že ne vždy se prózám těchto autorů podařilo, oč usilovaly, a že literární kvality některých děl jsou přinejmenším sporné. To je nicméně jedno: román byl jedním z důležitých způsobů, kterým veřejnost a intelektuálové během devatenáctého a dvacátého století promlouvali do podoby společnosti, politiky a světa. „Z angažovaného románu se však stal anachronismus. Jistý druh naléhavého, tvrdohlavého hlasu ztichl,“ píše poněkud pateticky Lynskey.

Falešná smrt

Téma angažovanosti v literatuře a umění je jedním z evergreenů debat v kulturní a umělecké obci. V českém kontextu naposledy podobná diskuse vřela zhruba před pěti lety — příznačně bez nějakého jasného závěru či výstupu. V postkomunistickém prostoru je obezřetnost a nechuť k angažovanému umění historicky pochopitelná; z hlediska minimálně mladší generace s nejistými vyhlídkami ale neudržitelná.

Nicméně na debatách v konci nezáleží: v posledních letech se píše o aktivistickém tónu v české poezii (jmenujme třeba díla Jana Škroba nebo Pavla Zajíce), na druhé straně Petra Hůlová, Marek Šindelka či David Zábranský se zase věnují tomu, co Lynskey označuje za politický a v některých případech možná i angažovaný román.

Sám Dorian Lynskey ve svém eseji přiznává, že smrt, nebo spíš umírání politického románu vnímá hlavně v kontextu anglicky psané literatury. Stačí připomenout například rozruch kolem díla Francouze Édouarda Louise nebo osudy spisovatelů z totalitních zemí a je jasné, že politika z literatury a literatura z politiky zdaleka nezmizely.

Ale i kdyby to zůstalo jen u anglosaského kontextu, Lynskey se ve vnímání literatury ukazuje jako konzervativec: zcela pomíjí například žánrovou literaturu. Když třeba na konci sedmdesátých let začala americká politika prorůstat s korporacemi a manažerská logika kolonizovat veřejný prostor, jako první zareagovali autoři typu Williama Gibsona či Bruce Sterlinga — zrozený žánr kyberpunku byl inspirován nejen paranoiou z nových technologií, ale právě i korodováním politiky pod tlakem finančníků a CEOs z vlivných firem. O současné vlně klimatické fikce ani nemluvě. Literatura a umění vždy budou nějakým způsobem angažované, jen to nemusí odpovídat představám kulturních publicistů.

Stavba ze střepů

Byla by ovšem chyba odložit esej „Je politický román mrtvý?“ jen coby konzervativní povzdechnutí nad úpadkem společenského postavení románu a literatury. Ačkoli je smrt politického a angažovaného románu spíš Lynskeyho představou, jeho argumentům o zmenšujícím se vlivu literatury na společnost to neubírá na váze.

Ústup krásné literatury z veřejné debaty spojuje především s poválečným boomem nonfiction. Proč psát román, když lze napsat reportáž nebo daty nacpanou populárně-naučnou publikaci? Bohatnoucí, gramotné obyvatelstvo najednou představovalo obrovský nesaturovaný trh lačnící po informacích — a historikové, vědci i novináři byli připraveni je dodat. Bez této proměny knižního trhu si lze jen stěží představit úspěchy feministického nebo environmentálního hnutí.

Podobně se rozvinul mediální prostor a s ním zrychlila veřejná debata: politickou agendu začaly ovlivňovat jiné a nové formáty. Lynskey zmiňuje především film a v poslední době hlavně seriály jako The Wire.

Lze ale přidat i další, možná přízemnější argumenty. Každý den vychází (v globálním kontextu) záplava titulů a není v možnostech mediálního a informačního prostředí je nějak komplexně hierarchizovat a třídit. Spíš než příležitost pro novou perspektivu a nadhled tak knižní trh vlévá do informačního a mediálního babylonu jen další terabyty dat, v nichž si každý najde, co potřebuje. A nemusí jít jen o obskurní okrajové autory, jak příznačně a paradoxně ukazuje například rozsáhlá nabídka špatných, divně zeditovaných a zavádějících verzí díla George Orwella na Amazonu, což je jen střípek problémů, jimž dnes nakladatelský a knižní průmysl čelí.

Tempo psaní a čtení románů prostě nestačí tempu politického rozhodování a přelévání veřejné debaty (nemluvě o tom, že většina vrcholných politiků, s výjimkami typu Baracka Obamy nebo Jeremyho Corbyna, prózu pravděpodobně ani nečte).

Tento fakt však není nutné v kontextu uvažování o společenském významu literatury brát jako slabinu, kvůli níž přebírají nastolování agendy jiné, pružnější a rychlejší umělecké a mediální formy. V době, kdy si realitu každý skládá z náhodných informačních střípků roztroušených po desítkách platforem, může být textové vnucení pomalého tempa a snaha všem těm střípkům dát smysluplný řád tím nejpolitičtějším aktem ze všech.