Napsal jste tři knížky povídek. Čím vám povídková forma vyhovuje?

Především rychlým koncem. Asi jsem ještě neměl tolik času, abych přemýšlel nad dějovou linkou delší než pár stránek. Anebo chuti či talentu. Hlavně jsem si nad těmi všemi povídkami nelámal hlavu, psal jsem, jak mi to přišlo do hlavy — a hotovo.

Kdesi jsem ve spojitosti s vaším dílem narazil na pojem antiliteratura — málo se prý reflektuje způsob psaní, intelektuální a umělecký kontext, redakční práce a podobně. Jak se k podobným požadavkům na spisovatele stavíte?

Je mi líto, ale k takovým profesionálním požadavkům se neumím a asi ani nechci fundovaně vyjadřovat. Jsou to věci, kterým se nevěnuji. Ty povídky, co jsem napsal, jsem akorát poupravoval, aby se daly číst, uhladil, a co o nich druzí napíší nebo řeknou, mě akorát tak potěší nebo ne. A jestli to někomu pasuje do rámce nebo antirámce — tak snad ví, co dělá.

Pracujete jako speciální pedagog v dívčí polepšovně. Co je v takovém zaměstnání největší výzva?

Zůstat trpělivý a předat dětem něco, co je posune aspoň kousek dopředu. Jednoduše pracovat tak, abych byl spokojený já i všichni okolo. I když v divokém prostředí je to občas boj.