Psí park

Překlad Linda Dejdarová

Začala jsem chodit do města pročítat pracovní inzeráty. Stejným autobusem často jezdil houf děvčat zahalených mrakem parfému a plných nadějí. Dívky byly na cestě do Palace, v jehož konferenčních prostorách se pořádaly přehlídky nevěst pro zahraniční mládence. Jak se cíl blížil, krátkovlasé dívky si stříkaly další lak do účesu, zatímco dlouhovlásky sáhly po kartáči a jeho tahy rytmicky doprovázelo cinkání pouzder, krabiček a kapesních zrcátek. Strávila jsem roky v šatnách plných stejných snů vykreslujících zářnou budoucnost, s tím rozdílem, že v oblaku pachu v autobuse bylo možné rozeznat žluklý tuk rtěnky, dívka sedící za mnou si pudrovala obličej labutěnkou nepranou celé roky a na šatech mnohých děvčat se opakovaly vzory známé z kožichů divokých koček. Poslouchala jsem jejich hovory a uvažovala, jestli nebudu muset zkusit štěstí stejně jako ony, přestože jsem věděla, že princové nejsou k nalezení ani tady, ani nikde jinde. Tyhle dívky to ještě nevěděly a jejich napjaté hlasy mi připomínaly, jak jsem sama utekla do Paříže. I já byla nervózní a bála se, že něco pokazím. I já jsem si přála víc, než mi rodný kraj dokázal nabídnout. Onu cestu jsem znala.

V cíli se děvčata vyřítila ven, zanechala po sobě vůni staré kosmetiky a mladých vlasů a zavěšená do sebe odklapala na podpatcích k hotelu. Sňatkový byznys očividně vzkvétal a mě napadlo, co by mi mohlo pomoct. Cestou do internetové kavárny jsem se zastavila u opršených inzerátů na sloupech elektrického vedení a hledala v nich firmy působící jako sňatkové agentury. Pokud bych na sloupech, elektrických skříních, stěnách telefonních budek ani na internetu nenašla výzvy s kontaktními údaji, které jsem hledala, znovu bych musela utrácet za noviny a pročítat pracovní nabídky v inzerci.

Štěstí se na mě usmálo hned.

Sňatkové agentury hledaly nejen potenciální nevěsty, ale i tlumočnice. Otrhala jsem papírky s telefonními čísly, které se třepotaly v dolní části inzerátu. Na chvíli jsem se zamyslela a pak ze sloupu sundala celý papír a s ním i několik podobných, abych snížila počet případných konkurentek. Čísla jsem se rozhodla obvolat ještě ten den. Nemohla jsem neuspět. Byla jsem víc než kvalifikovaná. Naděje se rozevřela jako květ a jeho okvětní plátky mi do líček vetřely už jednou ztracenou sebedůvěru.

Na pohovor mě pozvali další den, ale místo jsem nezískala. Nenechala jsem se však odradit, pohodila jsem vlasy a domluvila si nové setkání. Nakazila jsem se náladou děvčat z autobusu a sňatkových agentur bylo dost a dost. Na Leninově třídě hned tři, stejně tak na Sovětské a Moskevské. Obeznámím se s odvětvím, našetřím co nejvíc peněz a možná se mi jednoho dne podaří založit vlastní firmu – třeba takovou, která bude poskytovat rady, jak dobýt srdce Ukrajinek, a pomůže s výběrem originálních dárků pro vyvolenou. V mé firmě bychom mladým pánům připomínali, že musí přinést květiny, nabídnout rámě, otevřít dveře a pomoct dámě z auta. Anebo bych mohla hledat tváře vhodné do západních magazínů a otevřít si školu modelingu v některém ze sibiřských milionových měst, v nichž se zásluhou sibiřských lágrů obzvlášť dobře promíchaly různé národnosti. S tamějšími dívkami jsem nikdy nemohla soupeřit. Měly v sobě krev z každičkého koutu Sovětského svazu – z východní Evropy, Pobaltí, Asie a z mnoha původních národů. Můj plán nicméně vyžadoval kapitál a ten jsem zatím neměla. Brzy však mít budu.

Sofi Oksanen, foto: Magnus Fröderberg

Šla jsem zrovna na autobusové nádraží, když mě doběhla matně povědomá dívka. Pozdravila a vysvětlila, že mě viděla ve frontách před sňatkovými agenturami. I ona v nich zkoušela štěstí. Dnes se byla nahlásit jako potenciální nevěsta ve stejné sňatkové kanceláři, kde se hlásila i na místo sekretářky.

„Aspoň mě to nebude nic stát,“ prohlásila. „Udělej to taky tak.“

„Já ti nevím.“

Lovila jsem v kabelce inzeráty různých firem z toho odvětví, abych se jí vyptala na nějaké rady, ale zavrtěla hlavou dřív, než jsem se stihla na cokoliv zeptat.

„Zbytečně se nenamáhej.“

„Proč ne?“

Vyjmenovala jsem jazyky, kterými jsem se alespoň trochu domluvila. Uměla jsem anglicky, francouzsky, rusky, ukrajinsky, estonsky, německy, a dokonce trochu finsky. Cizojazyčná slova mi vždy snadno utkvěla v paměti. Po jazykové stránce jsem byla pravděpodobně nejvybavenější žena v celé oblasti, vždyť i lidí mluvících anglicky byl nedostatek.

„Manžela najdeš hned.“

„Já se nechci vdávat. Chci být tlumočnice. Anebo třeba vízová jednatelka.“

Dívka se zasmála a povytáhla si kozačky, které jí sklouzly ze stehen. Sukni měla krátkou. Uvědomila jsem si, že nejsem správně oblečená. Potřebovala jsem předvést i jiné své kvality.

„Známá mého bratrance dělá asistentku v jedné firmě, která zrovna hledá tlumočnice, a ta mi řekla, kdo místo dostal,“ pověděla dívka. „Buchta, která chodí s ředitelčiným synem.“

Prohlížela jsem si zamotanou síť trolejového vedení a toužila po skleničce. V téhle zemi se nic nezměnilo.

„A přesto chodíš na pohovory.“

„Člověk musí zkusit všechno. Třeba se v kanceláři zrovna v tu dobu zastaví majitelův syn a zamiluje se do mě. I ta známá takhle dostala místo.“

Dívka si načechrala vlasy a mrkla na mě. Vylovila jsem z kabelky krabičku tenkých cigaret a nabídla i jí. Pomyšlení na návrat do místnosti zamořené mými reklamami mě tížilo a měla jsem obavy, že tam budu muset bydlet déle, než jsem si myslela. Teta obvolala známé, stejně tak máma a Ivan. Všichni slíbili, že kdyby se doslechli o vhodné práci, dají hned vědět. Dosud se nikdo neozval.

„Cestovními doklady se dá dobře vydělat. Mohla by sis otevřít vlastní vízovou kancelář,“ prohodila dívka. „Jenže na to potřebuješ kontakty a tlustou prkenici. Já mám lepší nápad.“

„Povídej.“

„Na demonstracích potřebují hezké tvářičky. Peníze na ruku a berou všechny zájemce.“

Matně jsem si vzpomínala, že se o tom máma zmínila. Po oranžové revoluci se na sloupech elektrického vedení začaly objevovat inzeráty, v nichž někdo sháněl účastníky demonstrací. O jejich přesnějším charakteru inzeráty mlčely. Výše odměny byla nicméně nejpodstatnější návnadou, a ta na lístcích stála vždy.

„Můj bratr si něco vydělá u křiklounů.“

Nakrčila jsem obočí.

„Tys o nich neslyšela? Práce je to skoro stejná jako pochodování na manifestacích, akorát hlasitější, a musí se chodit na zkoušky. Je to vlastně spíš pro chlapy. Máš snad muže, ne?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak půjdeš se mnou nosit transparenty. Cesty autobusem jsou někdy dlouhé, společnost by bodla. Jestli budeš mít zájem, zavolej mi.“

Dívka vylovila z kapsy natržený inzerát, na druhou stranu napsala své telefonní číslo a papír mi podala. Svíralo se mi hrdlo. Ráda bych ji pozvala na kávu a koňak, jenže spěchala vyzvednout dítě ze školky, za chvíli jí za rohem jela maršrutka. Dívka zamávala a s kabelkou vlající na rameni zmizela a mně na srdce dolehlo osamění jako kámen.

Doma mě čekala vyplašená atmosféra. Boris se v rohu kolébal, hlavu si zakrýval rukama. Máma a teta měly na sobě stále smuteční šaty, do kterých se oblékly ráno před odjezdem na pohřeb jakéhosi vzdáleného příbuzného. Myslela jsem, že se na pohřbu něco přihodilo, ale pak jsem se dozvěděla, co se stalo. Kompotová varna byla prázdná, i televize zmizela. Někdo nás vykradl. Dům zůstal na chvíli bez dozoru, když jsme odešly dřív, než Boris přišel do práce, a to byla chyba.

Mně zloději starosti nedělali. Ivan je najde a postará se, aby si uvědomili, že si vybrali nesprávné lidi, že omráčili nesprávného psa. Kompot to ale nevrátí. Vzpomněla jsem si, s jakou láskou Boris kontroloval tmavnoucí makovice, jak dobře se o ně i o varnu staral. Lupiči si přišli na nejkvalitnější zboží v celé oblasti. Nám nezbylo nic.

***

Inzerát na sloupu elektrického vedení nebyl jediným opršeným lístkem, v němž kdosi sháněl do služby krásné slečny, byl ale prvním, v němž se psalo přímo, že se nejedná o společnice, barmanky ani potenciální nevěsty. I mladé matky byly vítány, stejně tak vdané ženy. To mě zaujalo, přestože jsem si uvědomovala, že to ještě nic neznamená. Třeba to byl jen způsob, jak do odvětví přilákat nové maso. Mě se nicméně začínalo zmocňovat zoufalství a měla jsem po krk nadpisů „Proč by krásná dívka měla být chudá?“. Pracovní pohovory nepřinesly ovoce. Teta už s Ivanem probrala ztracený kompot a možnou půjčku. Nechtěla jsem, aby jejich situace došla tak daleko. Do tísně se dostaly následkem mé nepovedené kariéry, mou vinou, a já musela situaci napravit.

Inzerát naznačoval jednorázovou odměnu značné výše a na jeho okraji už zbýval poslední lísteček s telefonním číslem.

Žena, která telefon zvedla, projevila nadšení, když jsem jí pověděla o své kariéře modelky. V pozadí bylo slyšet ťukání do klávesnice, žena si mě vyhledávala na internetu. Doufala jsem, že ji vyhledávač zavede na stránky mé bývalé agentury. Stále tam měli mé fotografie. Několikrát jsem si je v internetové kavárně zašla prohlédnout. Nevěděla jsem proč. Jako bych chtěla samu sebe potrápit, anebo zatoužila po odvaze vystupovat na pohovorech sebejistěji.

„Kdy se u nás můžete zastavit?“

„Moment, podívám se do diáře.“

Stála jsem před sňatkovou agenturou na Leninově třídě. Jmenovala se Královský svazek. Na Moskevské čekaly Smyslné rty, vedle hotelu Metallurg zase Slovanka a mně se v kabelce muchlal papírek s telefonním číslem na dívku, která si vydělávala na demonstracích. Diář k pohledání. Vydala jsem se zpět k zastávce a dívčino telefonní číslo zahodila na zem. Kancelář se nacházela v Dněpropetrovsku, cesta tam chvíli potrvá. Přesto jsem byla ochotná naskočit do vlaku třeba hned.

„Rádi bychom, kdybyste přinesla své fotografie a třeba i vaší rodiny, rodičů, prarodičů, tet, strýců, sestřenic a bratranců,“ vypočítávala žena. „Čím víc, tím líp. Své zaměstnance chceme důkladně poznat, dozvědět se, kdo doopravdy jste a jaké jsou vaše silné stránky.“

„Jaké fotografie?“

„Jakékoliv. Fotografie řeknou víc než tisíc slov,“ zasmála se žena. „Paní ředitelka přiletí v pondělí odpoledne z Kyjeva a musí se vrátit už ve středu. Mohla byste přijít v úterý ráno?“

Ukopla jsem si palec o vyčnívající dlažební kostku. To se firmě tak daří, že si jejich ředitelka létá mezi Dniprem a Kyjevem letadlem? To dělají jen poslanci a špičkoví podnikatelé, lidé, kteří mají peněz jako želez. Opravdu se s někým takovým setkám tváří v tvář? Anebo na mě chtěla žena jen udělat dojem, dát mi najevo, na jaké úrovni jejich firma je? Podvědomě jsem si sáhla na vlasy. Odrost. Teta má jenom studenou sprchu na zahradě. Smývat barvu na vlasy pod ní by bylo pracné, budu muset zajít ke kadeřnici.

„Ředitelka má příští týden v Kyjevě nabitý program. Tady má rozvrh volnější. Co vy na to, sejdeme se u nás? Bude vám vyhovovat cesta vlakem? Když mi pošlete číslo účtu, převedeme vám peníze na lístek do dvoumístného kupé.“

Podařilo se mi odpovědět kladně a doufala jsem, že na druhé straně není slyšet můj přerývavý dech. Z pachu uhlí ve vlaku se mi dělalo nevolno, a proto byla taková jízdenka velice příjemným překvapením. Něco tu nicméně nehrálo. Inzerát jsem našla na sloupu elektrického vedení, ne v novinách, ne na internetu, dokonce ani v maršrutce, nikde tam, kde inzerují úspěšné firmy. Našla jsem ho na místě, za které se nemuselo platit. Jak si ředitelka takové firmy může dovolit létat mezi Dniprem a Kyjevem a jak může taková firma mít na to, aby uchazečům platila drahou jízdenku kvůli pouhému pohovoru? Nechápala jsem ani, nač takový spěch, proč chtějí tolik fotografií, a už vůbec ne, o jakou práci se vlastně jedná. Ženino nadšení ve mně vzbudilo podezření na dárcovství orgánů, přestože mi nešlo do hlavy, jak by s tím souvisely mé fotografie. Ale co na tom sešlo? Záleželo na odměně. Žena klábosila o daru života a pak se vrátila k plánování cesty. Rozhodla jsem se, že ledvinu můžu postrádat. Jedna mi postačí. A polovina jater. Za tu by zaplatili ještě víc.

O svých podezřeních jsem nikomu neřekla. Jako důvod své cesty do Dnipra jsem si tuším vymyslela pohovor na místo tlumočnice, a tím jsem v matčiných očích zažehla jiskru života. Začala přecházet po kuchyni dlouhými kroky, držela se zpříma, jako by chtěla všem povědět dobré zprávy, přestože přítomná byla jenom teta, a tváře se jí leskly nadšením jako čerstvě požehnaný autobus. Nechtěla jsem jim dělat starosti, a proto jsem jim o náplni své nové práce neřekla, dokud jsem nepovýšila na koordinátorku.

Vychází v nakladatelství Odeon.