25/10/2021 | portrét |

Raymond Queneau a dílna patafysické fantastiky

Dnes uplyne pětačtyřicet let od úmrtí interesantního francouzského básníka, spisovatele a milovníka exaktních věd a podivností — Raymonda Queneaua (nar. 21. února 1903 v Le Havru). Předpokládám, souměrně s dobou, že je důležité připomenout tohoto autora, který za svými na první čtenářský dojem obyčejnými příběhy neskrývaně tajil neskutečný experimentální potenciál.

Jak je snadné číst knihy Borise Viana a Itala Calvina nebo Georgese Pereca! Tyto autory jmenuji, protože byli členy skupiny OuLiPo — tedy s výjimkou Viana, který zemřel rok před ustavením skupiny. Název skupiny v českém překladu znamená „dílna potencionální literatury“ a Queneau ji se svým přítelem, matematikem Françoisem le Lionnaisem, založil v roce 1960. Tehdy už měl za sebou členství v Surrealistické skupině, s níž se ve zlém rozešel, a s Vianem resuscitovali Jarryho patafysiku v podobě Patafysického kolegia.

První romány Raymonda Queneaua…

… jako Svízel (1933, č. 2003, též přeložitelné jako Psí zub či po demlovsku Pupava), Děti bahna (1938, č. 2002) nebo sbírka převyprávění jediného příběhu Stylistická cvičení (1947, č. 1994) od hyperkorektní mluvy po řeč nočňátek dokazují experimentální ráz jeho díla. Při bližším zkoumání či zájmu o dílo poznáme — ku svému obveselení a snad i inspiraci —, že původní záměr autora byl docela jiný.

Raymond Queneau, foto: Creative Commons

Děti bahna byly zamýšleny jako encyklopedie neexaktních věd a Svízel mělo být v běžné řeči rozvedené Descartovo Pojednání o metodě, filosofovi snad napoví první věta románu: „Objevil se obrys muže; a s ním tisíce dalších.“ Onou metodou je objevování lidských gest, jazykových příznaků, každému z nás vlastních — z obrysu muže se postupně stane skutečný člověk a posléze přízrak.

I když je Queneau hračička a autor vyznávající humor v mnoha formách, v mnoha aristokratických formách pro zasvěcené (jak napsal Vladimír Borecký v knize Odvrácená tvář humoru) přece jen je jeho svět představ místem pro děsivé procházky. Také jak si jinak vysvětlit poslední slova Zazi v románu (pro autora nečekaně úspěšném) Zazi v metru (1959) — když se ji ustaraná matka zeptá, kde se toulala a co dělala, opáčí: „Stárlasem.“

V Encyklopedii neexaktních věd…

… čili usilovnou prací k nicotě, jak Patrik Ouředník exaktně nazval svůj doslov k románu Děti bahna, se dočteme, že v roce 1933 Queneau nabídl k vydání svou se šturmem poctivého rešeršisty sepsanou mnohasetstránkovou bibliografii literárních šílenců — autorů děl bez čtenářů, rešitelů vědeckých rébusů a politických stratagémat čili tvůrců, které Vladimír Borecký — psycholog s filosofickou, učitelskou, literární a humoristickou akribií — shromáždil pod universálním epitetem MAŠÍBL, ergo magoři, šílenci, blbi.

Raymond Queneau svůj seznam šílenců přetavil v román Děti bahna. Možná v této věci budu platit za lumpa, ale vím, že tento román je dost ošidná věc a vůbec není dobrý. Queneau zde sloučil torsa své encyklopedie a proložil je příběhem, který by mohl s nadsázkou odvyprávět jeho přítel Vian o Majorovi a jeho divných přátelích. Ta nesourodost a nepatřičná křeč leží v tom, že obojí je dobré, ba skvělé, ale jsou to líbánky s překážkami — a líbánky s překážkami nemá nikdo rád. Přesto jsou rozhovory Purpulana, „obryse“ a gigola, a středoškolského ředitele Chambernaca nad plánovanou encyklopedií podnětné…

Hledal jsem v Charentonu, v Bicêtre i v Salpétrière ideu, která by se mi zdála ze všech nejšílenější: když jsem ji potom srovnával s myšlenkami, které jsou rozšířeny v normálním světě, byl jsem překvapen a cítil jsem téměř stud, protože jsem mezi nimi nepozoroval žádný rozdíl. Nuže?

Pro úplnost dodejme, že belgický vědec André Blavier se ve své knize Les fous litteraires (Literární šílenci, 1982) pokusil zmapovat alespoň úseč činnosti „dětí bahna“.

Předměstí plné všední magie…

… se objevuje v Queneauových románech Můj přítel Pierot (1942, č. 1965) nebo Koření života (1952, č. 1972). Na pohled prosté příběhy přátelství lidí na okraji a právě tak těkavých lásek zneklidní svou atmosférou, neboť když se je pokusíme ve své kotrbě sami sobě převyprávět, zjistíme, že se nám to celé vejde to tří čtyř souvětí. A zbytek je něco nevyslovitelného.

Ovšemže Queneau rád využívá i fantastické prvky — jako v románu Na svatého Dyndy (1947, č. 1967, pod tímto názvem a v novém překladu 2006) —, ale vyvolání poetického dojmu či atak magie nejsou jeho primárními cíli a nepracuje ani s prvkem náhody — to bylo příčinou jeho rozchodu se surrealisty.

Ano, příčinou rozkolu kupodivu nebylo Queneauovo tíhnutí k románu, který André Breton odsoudil jako pro surrealismus nepotřebný artikl (mohu-li to tak vyjádřit). Sám Breton už v roce 1938, kdy vychází Na argolském zámku (č. 1996) Juliena Gracqa, přijal umění románu do surrealistického tábora. Queneau však nadále udržuje přátelství s některými surrealisty, především odpadlíky od Bretonovy skupiny. Pro jeho dílo — vedle zmíněných patafysiků — mají význam vztahy s Rogerem Cailloisem a Georgesem Bataillem, mystickými surrealisty, z nichž ten druhý se mu v dopise z roku 1934 svěřil, jak ho na římské výstavě fašistického umění okouzlily černé prapory a symboly smrti.

Ale to není nic…

… pro Raymonda Queneaua, jenž rozlet své fantasie podřizuje pravidlům, která si sám určí a jimiž se bezpodmínečně řídí. V důsledku toho svou fantasii neomezuje, ale dokáže jí diktovat a tím, že ji — jak se to jeví — nikterak neřídí, kultivuje svůj jazyk. A o to jde, protože koneckonců i pravidla si vybíráme náhodně. Obava z toho, že literární jazyk — zjevně i kvůli televizi — opustí zcela prostor lidového mluveného jazyka, byla jednou z velkých Queneauových nočních můr a pokus o mesalianci těchto dvou verbálních extrémů byl jedním z cílů jeho experimentální tvorby.

To je patrné ve sbírce Stylistická cvičení nebo i v hovorovém projevu Zazi v románu z roku 1959, ale zvláště v románu Na ženský je člověk krátkej (1947, č. 2000). Ten raději vydal pod gynonymem Sally Mara, podobně jako jeho přítel Vian pod jménem Vernon Sulllivan vydal román Naplivu na vaše hroby (Vianův nedokončený román „sullivanovské“ série Člověk tomu neunikne se letošního roku dočká české premiéry, v roce 2020 jej podle Vianovy synopse dokončili současní členou skupiny OuLiPo).

„Estetický jev…

… se nemůže obejít bez určitého prvku úžasu a je těžké žasnout zpaměti.“ To je věta, kterou si pamatuji z Borgesovy povídky „Rozbor díla Herberta Quaina“. Navzdory autorovu názoru jsem si to téměř celé přesně vybavil. Povídka vyšla poprvé v roce 1941 a vždy jsem ji považoval za pandán k dílu Raymonda Queneaua, již jen kvůli calambourům v názvu románů Koření života = Neděle života (Dimanche de la vie) a Dubnový pochod = Duben březen (April March) od Quaina a jednoznačně matematické a pokusné formě jeho fiktivního díla.

Víme, že umění kopíruje život a vice versa a umění kopíruje umění, ale jak je možné, jak jsem nyní zjistil, že — ač fiktivní román vychází v roce 1936 a Queneaův roku 1947 — celá povídka předznamenává jakoby celý život jednoho skutečného autora? Asi na tom jistě bude cosi pravdy, že ani experimentální literatura se neobejde bez prvku úžasu.