„Když čtete, máte pocit, jako byste poslouchali,“ píše Terezie Richterová v recenzi na knihu Ilony Ferkové „Ještě jedno, Lído!: Kaštánkovy příběhy z herny“, která vyšla v romsko-českém dvojjazyčném vydání s ilustracemi Martina Zacha.
Náhodné titulky z nejčtenějších informačních serverů: „Droga zabíjí ve velkém“, „Hrozí invaze“, „Střelba v centru města“, „V sevření virů“, „Nedostatek léků pro děti“, „Blíží se jaderný konflikt?“. Stačí chvíle, a člověk může snadno propadnout dojmu, že svět se řítí do propasti, z níž není návratu.
Jak prázdné je současné psaní, stěžují si už dlouhé roky především levicoví kritici. Jak moc psaní v Česku chybí skutečná angažovanost, tedy zapuštění do světa, ve kterém žijeme, a otevřené svědectví o něm, pokračují.
Dora Kaprálová svůj první literární počin pro děti a mládež „Pan Nikdo a bílá tma“ sice opatřila žánrovou charakteristikou „dětský horor“, nečekejme však nervy drásající zápletku s množstvím překvapivých zvratů. Samotný příběh spíše než aby strach naháněl, o zrodu a paralyzující moci strachu vypráví.
Přemýšlím-li o knize, nemyslím jen na příběh, který spisovatel předkládá, na způsob vyprávění či autorův rukopis, ale myslím také na rozměr knihy, font písma, vazbu, vůni jednotlivých listů, grafiku a ilustrace. Po všech výše zmíněných stránkách je „Marie“, první kniha Alexandra Klimenta, skutečně vynikající.
Co nového i starého byste si mohli přečíst v češtině, už víte — i díky našim zprávám, recenzím či tematickým článkům. Pro případ, že by vám to nestačilo, přicházíme s novým seriálem, ve kterém vám bude překladatelka Sylva Ficová přibližovat anglicky psaná díla. Uvedené knihy tak mohou sloužit jako tipy pro čtenáře i nakladatele.
