recenze
10/11/2015 | recenze | Kryštof Špidla

Próza obsedantně kompulzivní

Románový debut básnířky Anny Bolavé (vlastním jménem Bohumily Adamové) představuje silně emotivní prózu. Principem jejího vyprávění je vnitřní monolog, či spíše proud vědomí hlavní hrdinky, postavy nabývající téměř mytických rozměrů — jakési novodobé víly či čarodějky, trpící zhoršující se nemocí, ale i zraněním, jehož téměř detektivní příčinu nepříliš úspěšně vytěsňuje ze své mysli.

03/11/2015 | recenze | František Ryčl

Ubožáci a bídníci

Polsku, především regionu Haliče, nejchudší, ale zřejmě i nejchaotičtější části někdejší habsburské středoevropské monarchie rakouský novinář Martin Pollack věnuje svůj zájem už od své první knihy z poloviny osmdesátých let. Nepřitahuje ho však pouze barvitost dnes již zaniklého exotického kaleidoskopu různých národů (Rusíni, Poláci, Židé, Němci), náboženství (katolické, luteránské, židovské, pravoslavné) a jazyků (polština, němčina, jidiš, ukrajinština).

27/10/2015 | recenze | Marcel Forgáč

Vyloučený

Murakamiho nejnovější román Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování není tím nejlepším, co populární japonský spisovatel napsal. Jak již na to ve své recenzi „Nový a bezbarvý Murakami“ upozornil Petr Nagy, je to zejména pro výskyt „sice zajímavých, posléze však do ztracena vyznívajících epizod a motivů“.

20/10/2015 | recenze | Vladimír Stanzel

Oskar kajícný

Pomineme-li předloňské autobiografické účtování s blízkostí smrti Můj život po životě, jehož beletristický charakter převálcovalo rehabilitační „rozepisování se“ po těžkém zdravotním kolapsu, Michal Viewegh se po třech letech vrací na pomyslné literární kolbiště. A spolu s ním přichází i jeho alter ego Oskar. A protože oba míří primárně na svého modelového čtenáře, jde o návrat, jenž neskýtá velké překvapení — ať už ve smyslu pozitivním nebo negativním. V povídkovém souboru Zpátky ve hře Viewegh zkrátka zůstává svůj, byť přibylo temných tónů a životní tragiky.

13/10/2015 | recenze | Jiří Trávníček

Russkij čelovek našego vremeni

Ne že bychom si po roce 1989 mysleli, že nejsou jiní než my, Středoevropané, ale doufali jsme, že se nakonec nějak přece jenom k sobě budeme přibližovat. Slovanská vzájemnost? Stará veteš. Na ní se už stavět nedá. Navíc jsme z ní dostatečně vystřízlivěli v srpnu 1968. Věřili jsme, že ona platforma musí nějaká být a že bude jiná. Byla tady jistá naděje: přijde nová generace, lidé z Ruska začnou jezdit, poznávat svět, zjistí, že je o hodně jiný, než jak jim ho zprostředkovávala komunistická propaganda. Ve větší míře si budeme číst své knížky, které už nebudou cenzurovány na jedné ani druhé straně. A? Vyvinulo se to celé nějak jinak. Fascinovaně hledíme, cože se to „tam“ děje. Jak to, že Putinova obliba dosáhla závratných pětaosmdesáti procent? Moc „jim“ nerozumíme, máme z nich opět strach; jejich historické narativy o stejných událostech se nepotkávají s těmi našimi. Je to tak, jsou nám cizejší než v divokých devadesátých.

06/10/2015 | recenze | Jakub Kára

Převeliká tíha kultury

Román Kokoschkova loutka svým názvem odkazuje k jednomu slavnému milostnému vzplanutí, a navíc se ke čtenáři dostává jako román oceněný Cenou Evropské unie za literaturu (EUPL). Očekávání jsou tedy velká. Vezme-li ale čtenář román Afonse Cruze do ruky, jeho očekávání se brzy promění ve zklamání. A bude-li pokračovat v četbě, zklamání vystřídá znechucení.