recenze
29/09/2015 | recenze | Vladimír Stanzel

Pod šapitó stále dokola

Výtvarník a básník Viktor Špaček se ve své prozaické prvotině s poněkud enigmatickým názvem Něco cirkusového věnuje mezilidským vztahům, převážně partnerským. Z dvaceti pěti nestejně dlouhých čísel povídkového souboru (od jednostránkových mikročrt po vícestránkové „studie“) jich plné tři pětiny rozkrývají partnerské peripetie současného člověka v různých podobách a fázích milostných vztahů, několik příběhů je pak mezigeneračních.

22/09/2015 | recenze | Pavel Portl

Poměrně sebevědomě

Kdyby existovala literární soutěž o nejambicióznější prózu, prvotina Sáry Vybíralové by se dostala minimálně do užšího výběru. V jiných kategoriích by ale moc šancí neměla, přestože se autorka znatelně snažila napsat téměř sofistikované povídky. „Téměř“ však neznamená jejich nedostatečnost, ale záměr relativizovat akademické vyznění „špínou“ několika vulgarit a soft porno scén.

15/09/2015 | recenze | Jan Váňa

Disidenti existenciálna

Lešení, španělsky Andamios (1996), je vyzrálým literárním opusem uruguayského spisovatele Maria Benedettiho. Co do formy v sobě spojuje to nejlepší z umění povídky, poezie, dramatu a románu, a navíc to kombinuje s věcností a rozhledem Benedettiho novinářské profese. Lešení sestává celkem z pětasedmdesáti lešenářských trubek, podlážek, rámů a ztužidel – mikropříběhů, básní či momentek –, které dohromady podpírají cosi jako osobní svatyni: místo ticha a rozjímání, ale taky nejistoty a hledání.

08/09/2015 | recenze | Michal Sýkora

Jak to bylo doopravdy s Rothem

Americký klasik Philip Roth je všeobecně považován za autobiografického spisovatele. Sám toto klišé mnohokrát přiživoval všemožnými hrami s identitou postav, s různými alter egy, ale také rozmlžováním hranice mezi fikcí a realitou. Nyní máme konečně možnost dozvědět se, jak to bylo doopravdy.

01/09/2015 | recenze | Kateřina Kirkosová

Na úzkost návštěvou kadeřnice

Arlington Park, šestá próza spisovatelky Rachel Cuskové, je zahájena podmanivým popisem ospalého anglického deštivého dne: nad městečkem se převalují „mraky jako temné katedrály, mraky jako stroje, mraky jako černé květy“. Úvodních pět stran stačí, chcete-li si uchovat iluzi stylového a motivického příbuzenství tohoto románu s Paní Dallowayovou Virginie Woolfové, jak o Arlington Parku referují některé zahraniční recenze.

25/08/2015 | recenze | Barbora Svobodová

Čtení jako gesto osvobození

Vztah žen a literatury představuje téma, jímž se Stefan Bollmann soustavně zabývá ve většině svých prací. Speciálně na ženské čtenářství si posvítil již v knize Ženy, které čtou, jsou nebezpečné (2005, česky 2008). V ní shromáždil, chronologicky a tematicky seřadil nejrůznější vyobrazení čtenářek od středověku téměř až do současnosti.