recenze
18/11/2014 | recenze | Kateřina Kirkosová

Vlaštovky, havrani a globální vzdušný prostor

Krutě nesmlouvavé, ale ani zdaleka bezcitné, tíživě metaforické, ale ani zdaleka tlučhubaté, formálně dokonalé, ale ani zdaleka planě formalistní. Nová próza Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti je obdivuhodný text, takový malý literární zázrak. Že se jednotlivé prvky spisovatelčina pracovního materiálu včetně nevyhnutelných námitek čtenáře dokážou složit ve fascinující celek, jehož sdělení je jasné a mnohohlasé zároveň, o tom většinou jen čtu v literárněteoretických knihách.

11/11/2014 | recenze | Jiří Trávníček

Bolavý polský postkomunismus

Zdá se, že poté, co u nás udělaly kariéru knihy polského publicisty Mariusze Szczygieła, se totéž začíná dařit i současné škole polské reportáže. Leč i za ní hledejme Mariusze Szczygieła jako jejího hlavního promotora. Jeho jméno jako jistou značku, která prodává, a najdeme jej i v názvu titulu.

04/11/2014 | recenze | Vladimír Stanzel

Když rabi cigánil

I poté, co byla poměrně záhy odhalena pravá identita Chaima Cigana, jímž se ukázal být literární matador Karol Sidon, stále platí, že Altschulova metoda jako první díl zamýšlené tetralogie představuje v české poválečné „židovské“ literatuře určité svěží novum — nevévodí jí traktování nezměrného utrpení, které Židům přinesl nacismus a šoa, ačkoli i ono dostává v knize prostor, ale židovství samotné — zachycené na přelomu osmé a deváté dekády dvacátého století —, samozřejmě s nutnými historickými exkurzy. Sidon hlavně máločím omezuje svou fabulaci, která inspirací v pokleslých žánrech, znalostí psychologie a filozofie jako by navazovala na to nejlepší z tvorby Vladimíra Neffa.

28/10/2014 | recenze | Petr Adámek

Neměl jsem Vás rád!

Pavel Řezníček patří k těm básníkům a prozaikům, které poznáte po několika větách. Jako by vyslyšel Célinův požadavek, že každý spisovatel by měl hledat svůj vlastní rytmus.

| recenze | Vojtěch Velísek

Malá domů české naratologie

Barda české literární vědy Lubomíra Doležela snad netřeba představovat. Český strukturalista a jeden z prvních průkopníků teorie fikčních světů vydává v současnosti hned dvě publikace.

21/10/2014 | recenze | Eva Klíčová

Literatura věku narativní negramotnosti

O Marku Šindelkovi (1984) by se rozhodně dalo říci, že je úspěšný mladý autor. Přinejmenším je miláčkem porot (alespoň jejich větší, tedy rozhodující části) našich nejvýznamnějších literárních cen (z pochopitelných důvodů zatím pomiňme tu Státní či Seifertovu) — tedy Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery, které obě získal: tu první za Strychnin a jiné básně v roce 2005 a v roce 2012 tu druhou za povídkový soubor Zůstaňte s námi. Není pak s podivem, že Šindelkova novinka Mapa Anny byla očekávána s náležitým lajkováním a statusováním v prostorách Facebooku a krátce po vydání se tak nějak přirozeně zařadila mezi české bestsellery na Kosmasu — zkrátka Šindelkovi jeho čtenáři rozumějí.