Byl to buď Joyce, nebo Faulkner, který řekl, že pokud chcete o nějakém městě psát dobře, musíte ho také hodně nenávidět. U obou pánů to platilo vrchovatě. O autorech z Ostravy to obecně moc neplatí.
Když se v roce 2018 na pultech knihkupectví objevila prvotina Vojtěcha Matochy s názvem Prašina, bylo jasné, že do českého literárního světa „young adult fiction“ vstoupil bezesporu talentovaný debutant.
Nezastavitelný den nám může jako voda nebo jemný písek protékat mezi prsty, ať děláme, co děláme, ať chytáme, jak chytáme, nic neudržíme. Nezastavitelný den se na nás může valit jako balvan, den zúčtování za vše, co jsme udělali a hlavně neudělali. Který z těchto příběhů se vypráví v novém, sedm set padesát dva stran tlustém, monstrózním, groteskním románu Nezastavitelný den Jana Štolby? Oba dva a navíc n dalších.
Literatura je plná příběhů o lidské touze po stvoření stroje, či rovnou bytosti, která by svými schopnostmi převyšovala člověka — Karel Čapek by mohl vyprávět. A to i o tom, jak se všechno postupně zvrhne a Roboti převezmou vládu nad světem. Jak se projekt umělé inteligence nakonec obrátí proti svému stvořiteli — člověku.
Práce Petra Čorneje o Janu Žižkovi podává jasnou odpověď na stesky historiků, že husitství a jeho velké postavy dnes již nikoho s výjimkou úzké skupinky specializovaných badatelů nezajímají.
Kniha Plovoucí po hvězdách od Martiny Doležalové je složena z individuálních příběhů, ovšem motivicky téměř neznatelně prostupujících tak, aby vytvářely celistvější výpověď o „mladé generaci“. Tedy o lidech, mužích a ženách, náctiletých, ale především o těch, kteří už možná mají hodně přes třicet, přesto však stále ještě hledají své místo ve světě.