Podotýkám, že jsem o Václavu Havlovi minulý rok vydal knihu a těžko mohu být zcela nezaujatý kritik. Pokusím se být věcný. Krásně vypravený a bombastickou reklamou do světa vystřelený svazek o téměř šesti stech stranách se vlastně skládá ze dvou částí rozdílné kvality i žánru. Nejsem první recenzent, který to tak vidí, ale celkový dojem je natolik určující, že jej potvrzuji.
Masłowska zdařile navazuje na své předchozí knihy sugestivním líčením absolutní osamělosti moderního člověka. Vykresluje nemožnost vzájemné komunikace. Všichni jsme uzavřeni ve svém vlastním světě a k ostatním se vztahujeme především prostřednictvím svých utkvělých představ. Zoufale chceme někam patřit, být součástí něčeho, co má smysl, a tak se lísáme k věcem, pózám, postojům a maskám.
Jakýkoli projev angažované poezie zaujímá už od začátku krajně nevýhodnou pozici. Očekává se od ní stranickost, ale přitom se musí vypořádat také s nároky na estetickou kvalitu. Lukáš Palán v básnickém debutu Píča, hovna, Hitler, Praha zdvihá ambiciózně hozenou rukavici a zjevně se nezalekne ničeho. První oddíl Problémy ještě skýtá jakousi naději nápravy. V části Autonehody bez aut už jen rezignovaně přihlížíme dohořívajícím zbytkům zpustošené krajiny.
V sedmém čísle letošního Hosta si Jiří Trávníček liboval, jak je osvěžující začíst se do knižního rozhovoru. V případě Úžasného života mecenášky umění a zakladatelky Musea Kampa Medy Mládkové je to ale šeď, jejíž osnovu tvoří předvádivost. Kniha totiž nerozkrývá víceznačnost osobnosti, jejího života a profesního působení, ale naopak demonstruje pouze jednoznačnost postojů, které jsou nazývány ctižádostí a bojovností, přičemž ve skutečnosti čteme o nespoutané touze po slávě a obdivu.
Krutě nesmlouvavé, ale ani zdaleka bezcitné, tíživě metaforické, ale ani zdaleka tlučhubaté, formálně dokonalé, ale ani zdaleka planě formalistní. Nová próza Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti je obdivuhodný text, takový malý literární zázrak. Že se jednotlivé prvky spisovatelčina pracovního materiálu včetně nevyhnutelných námitek čtenáře dokážou složit ve fascinující celek, jehož sdělení je jasné a mnohohlasé zároveň, o tom většinou jen čtu v literárněteoretických knihách.
Zdá se, že poté, co u nás udělaly kariéru knihy polského publicisty Mariusze Szczygieła, se totéž začíná dařit i současné škole polské reportáže. Leč i za ní hledejme Mariusze Szczygieła jako jejího hlavního promotora. Jeho jméno jako jistou značku, která prodává, a najdeme jej i v názvu titulu.
