Rekonstrukce

Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Ukázka z nového románu Viktorie Hanišové.

Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní. Pamatuju si to přesně. Z ničeho nic jsem seděla na béžové koženkové pohovce v malé místnosti se strakatým kobercem posetým plyšáky. Válelo se jich tam tolik, že by vystačily celé školní třídě. Proti mně stálo prázdné, prosezené křeslo. Na okrově natřených stěnách visely obrázky nakreslené pastelkami. Domeček bez dveří a s jedním oknem. Před ním stál panáček se psem. Měl ruce i nohy, ale žádné prsty. I nos mu chyběl. Vedle něj jsem zahlédla malůvku s holčičkou, která držela za ruku medvídka. A dále vpravo vlak s vagony, v jehož oknech se daly rozeznat čtyři obličeje se střapatými vlasy. Máma. Táta. Holka. Kluk. Uháněli pryč, mávali z oken a usmívali se. Nemohla jsem od toho obrázku nakresleného neohrabanou rukou odvrátit pohled.

Věděla jsem, že i zeď za mnou je natřená na okrovo, ale mně přišlo, že mám za zády stěnu černou jako uhel. Šla od ní zima. V pokoji se nehýbalo nic kromě mých prstů, které žmoulaly vlněnou sukni. Nevím, komu patřilo oblečení, které jsem měla na sobě. Místnost byla přetopená, přesto jsem měla na rukou husí kůži. Na opěradle pohovky ležela kostkovaná deka, ale nevěděla jsem, jestli si ji smím přes sebe přehodit. Z okna jsem viděla zbytky špinavého sněhu na střechách aut zaparkovaných na ulici. Sem tam kolem projelo auto. Slyšela jsem, jak od kol stříká břečka.

„Ano… je tady… nemůžete?… bylo by lepší… aha… dobře… ne, v pořádku…“ Slova telefonického rozhovoru, která ke mně doléhala přes zavřené dveře, mi nedávala žádný smysl. Nic kolem mě nedávalo smysl.

Dveře se pomalu otevřely. Vešla mladá drobná žena v černém tričku, široké hnědé sukni a fialových punčocháčích, o které jsem věděla jen to, že se jmenuje Tereza a že je za mě nějakým způsobem zodpovědná. Neposadila se na křeslo přede mnou, ale klekla si na jedno koleno těsně vedle mě. Pohladila mě po ruce a usmála se. Oči měla zarudlé.

„Tak už pojedeme, Eli.“

Neřekla mi kam a já se jí na to nezeptala. Vstala jsem z pohovky a černá zeď za mými zády se zvedla se mnou.

V předsíni mi Tereza pomohla obléct se do péřové bundy, kolem krku mi přehodila šálu a na hlavu narazila čepici, která mi byla moc velká a sklouzla mi přes oči. Tereza se zasmála a pohladila mě po studených tvářích. Neopětovala jsem jí úsměv. Vzala mě za ruku a vyšla se mnou na ulici. V kozačkách, které mě tlačily, mi za chvíli zvlhly ponožky.

Nastoupily jsme do tramvaje. Tereza ukázala na volné místo, postavila se nade mě a jednou rukou mě držela za rameno, jako bych mohla upadnout. Bylo už šero, ale ulici venku jsem poznávala. Tudy jsem se vracela domů ze ZUŠky, kam jsem chodila každé pondělí na výtvarku. Zanedlouho vystoupíme a Tereza mě odvede za roh do našeho čtyřpatrového domu. Vystoupáme po schodech až do posledního patra a tam mě předá tátovi. Bylo mi úzko. Nedokázala jsem si představit, jak spolu my dva, táta a já, bydlíme sami v tak obrovském bytě.

Z reproduktoru se ozval název naší zastávky, nazdvihla jsem se, ale Tereza mě zatlačila zpátky do sedačky. Nechápavě jsem na ni pohlédla. Pootevřela pusu, ale pak se jen provinile usmála. Přitiskla jsem čelo k oknu a sledovala, jak se mi roh našeho domu ztrácí z dohledu. Cesta mi přišla nekonečně dlouhá, ztratila jsem pojem o čase i místě. Kdesi jsme přestoupily na autobus, který nás vyvezl klikatými uličkami na zastávku uprostřed strmého kopce s výhledem na zářící město uvězněné pod tmavošedou plstí. Z dálky k nám doléhal zvuk projíždějících vlaků a nádražní hlášení. Tereza se rozpačitě rozhlédla po potemnělé ulici. „Kde to bylo?“ zamumlala si pro sebe. Vytáhla z kapsy papírek s adresou a natočila ho ke světlu pouliční lampy. „Támhle,“ prohodila nejistě a ukázala před sebe rukou, ve které držela tu moji. Zastavily jsme se před obrovským dvoupatrovým šedým domem porostlým břečťanem. Stiskla kulaté tlačítko zvonku. Stálo na něm: L. Brettschneiderová.

Ozvalo se zabzučení, Tereza strčila do branky a vystoupala se mnou po pěti schůdcích k otevřeným domovním dveřím. Ocitly jsme se v tmavé předsíni. Na konci haly zářilo světlo a v něm stála černá silueta.

„Tak tě tady vítám,“ prohodila postava bez obličeje trochu rozpačitě. Tereza mi pomohla z bundy a počkala, až si zuju boty. „Běž dál a posaď se ke stolu.“ Lidský obrys mi pokynul rukou směrem do rozzářené místnosti. Poslušně jsem šla a po Tereze v předsíni jsem se už vůbec neohlédla. Slyšela jsem, že za mnou něco volá, hlas se jí slabě chvěl, ale slovům jsem nerozuměla.

Na stole stál hrnek s kakaem a talířek se dvěma plátky bábovky. Posadila jsem se na židli, položila si ruce na vyšívaný ubrus a podívala se na okno. Ven nebylo vidět, ve skle se odráželo jen žluté světlo nástěnné lampy. Viděla jsem i svůj odraz, ale obličej jsem měla rozmazaný. Kdyby nebylo tak pozdě, viděla bych ven na zahradu nebo i dolů do údolí a možná i mnohem dál, někam do míst, kde na mě musel čekat táta. Určitě se pro mě každou chvíli zastaví a vezme mě domů.

Z předsíně jsem zaslechla, že se obě ženy na něčem domlouvají. Pak se ozvalo klapnutí dveří a šouravé kroky a já najednou nebyla v kuchyni sama. Naproti mně se posadila žena, jejíž obrysy jsem viděla v předsíni. Teď už jsem ji poznala. Byla to teta Leonie, matčina starší sestra.

„Budeš tu teď se mnou, Elis,“ řekla teta, posunula ke mně hrnek s kakaem a zakryla mi výhled na okno.

Pak už jen mlčky seděla a sledovala mě, jak do sebe soukám suchou bábovku. Když jsem dojedla, pokynula mi, abych vstala. Položila mi ruku na rameno a odvedla mě po schodech nahoru.

„Tak tady,“ ukázala do otevřených dveří. Nechápavě jsem na ni pohlédla. „Tohle je tvůj pokoj,“ dodala na vysvětlenou. Chtěla jsem namítnout, že je to přece nesmysl, vždyť už jeden pokoj mám, s vlastní postelí, psacím stolem a tajnou skrýší za skříní. Mám tam kufřík s poklady i plyšovou kočičku Marušku s hebkým kožíškem, na kterou jsem si našetřila sama. Můj domov je tam na kopci za řekou, tohle místo je mi cizí, ani si nevzpomínám, kdy jsme tu naposledy byli na návštěvě. To všechno jsem chtěla tetě říct, ale bála jsem se otevřít pusu. Teta připomínala sochu, vůbec se nehýbala, rty měla pevně sevřené, tváře nezdravě bledé.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Šatní skříň, knihovna, komoda, psací stůl, postel a rozsvícená lampička na nočním stolku, která vrhala na tapety s motivy medvídků a panenek podivné tvary. Zavadila jsem o stínítko rukou a obrazce na stěnách se roztančily.

„Pěkně se tu zabydli,“ řekla teta a znovu mi položila ruku na rameno. Otočila jsem se. Natáhla se pro něco na komodě a vtiskla mi do ruky hadrového pejska. „Tady máš, ten je pro tebe…“ prohodila rozpačitě. „Kdybys něco potřebovala, můj pokoj je o patro níž, první dveře napravo.“

Pokusila se o úsměv. Na chvíli se zdálo, že chce ještě něco říct, ale nakonec znovu pevně sevřela rty, stiskla mi kostnatými prsty rameno a vydala se zpátky ke dveřím. Našlapovala opatrně s nahrbenými zády jako stařena.

Vychází v nakladatelství Host.