Kurdové, na nohou holubičích

Když se probírám důvody, které mě v mém věku přiměly věnovat tolik energie záležitosti Kurdů a Kurdistánu, přichází mi na mysl následující.

Kurdové vedou samozřejmě spravedlivý boj. Jedná se o velký národ s mnohem pádnějšími nároky na vlastní sebeurčení, než má mnoho jiných v dané oblasti. Nejsem vyznavačem národních států. Ovšem to nejmenší, co můžeme po světě chtít, je, aby se choval v souladu se svými principy. Dokážu pochopit, že na Blízkém východě existuje stát jménem „Sýrie“, vzniklý z diplomatické vůle Francie a Anglie v době, kdy toto duo rozdělovalo pozůstatky po osmanské říši. Pokud se stejné úctě těší další, ničím nepodložený krvavý výmysl jménem „Irák“, odpovídá to logice chladně uvažujících příšer a nám nezbývá než věřit, že taková logika má, na rozdíl od zdravého rozumu, své opodstatnění.

Ovšem tvrdí-li se jinému národu tohoto regionu, který disponuje odvěkými a solidními důvody doufat ve svá vlastní práva a který za svou zatvrzelou snahu přežít zaplatil v moderní historii nevídaným utrpením, tvrdí-li se takovému národu: „Vy neexistujete! Vaše požadavky na nezávislost, o níž snili vaši otcové už víc než před stoletím, jsou neodůvodněné,“ popírá se tím nejzákladnější smysl pro spravedlnost.

Dál je to dluh. Nesplatitelný dluh, který má svět k území jediné armády, jež se odhodlala postavit Islámskému státu bezprostředně po jeho vzniku, v době, kdy celý region, v čele s Irákem, zůstal stát jako ochrnutý hrůzou. Jelikož jsem toto vše věděl, vydal jsem se s malou skupinou přátel natočit první film — od července do prosince roku 2015 jsme se pohybovali podél tisícikilometrové fronty, kterou proti fanatikům z Islámského státu jako jediní bránili pešmergové. Jelikož jsem věděl, že tito muži a ženy, byly mezi nimi totiž i celé regimenty žen, tvoří nejen první obrannou linii Kurdistánu, nýbrž celého světa, vydal jsem se o rok později, v den vypuknutí bitvy o Mosul, se stejnými přáteli natáčet druhý film, tentokrát o osvobození hlavního města chalífátu. A ze stejného důvodu jsem s těmito snímky objížděl všechna místa, kde byli ochotni je promítnout; ten první jsem donesl, vrcholně symbolicky, až do sídla OSN v New Yorku; a přitom jsem byl celé dva roky v duchu s pešmergy a jejich nadějemi. Ony bojovnice a bojovníci stáli jako hlídky v předsunutém postavení, jako štít celého světa proti barbarům. Spolu s kolegy filmaři jsme považovali za zásadní, aby se o tom vědělo, chtěli jsme o tom podat jedno ze svědectví.

Bernard-Henri Lévy, foto: Itzik Edri

K důvodům, proč jsem se takto angažoval, patří i zápas za osvícený islám — s přicházejícím stářím si uvědomuji, jak významnou roli v mém životě sehrál. Ve dvaceti letech mě zavedl do rýžovišť v Bangladéši. O čtyřicet let později do Libyjské pouště. Dovedl mě do Afghánistánu velitele Masúda, kde jsem se postavil na obranu dědiců Háfize, Rúmího i Leconta de Lisla a jeho Růží z Isfahánu. Do Pákistánu katů novináře Daniela Pearla, ale i těch, kteří jej v Láhauru a Karáčí oplakávali jako svého bratra. Díky němu jsem se zdržel v Sarajevu a během čtyřleté srbské války to byl opět on, islám tolerance a míru, kdo odolávající Bosňáky povzbuzoval o nic méně než jejich vůdce Alija Izetbegović. Znovu mě přivedl do Alžírska, mé rodné země, ve chvíli, kdy nevzdělaní emíři všude rozsévali teror, kde bylo nutné povzbuzovat, zásobovat ideovou municí ženy a muže, kteří čelili — občas mimo islám, ale mnohem častěji uvnitř — smrtelnému jedu jménem islamismus. Takže bylo logické, že stejný boj a stejná touha vložit se do války civilizací, v níž proti sobě stojí islám profesorů proti islámu vrahů, mě jednoho dne zavedly k úpatí kurdských hor, kde žije víra v demokracii a právo, v rovnoprávnost mezi mužem a ženou sahající až na bitevní pole, v sekulární stát, ve svobodu vyznání a ve svatou povinnost ochraňovat křesťany, jezídy, šíitské muslimy i židy.

Zásadní pro toto období byla i díla, která jsem už od studentských let považoval za nejjistější zábranu proti diktátu systému, proti osudovým pokušením milovníků myšlení. Husserl proti Althusserovi… Moje kniha Les Indes rouges, napsaná v době, kdy po událostech z roku 1968 hrozila nadvláda teoretismu… Samozřejmě Sartre… Foucault a velký hněv faktů… Polybios, historik na koni, jenž se zúčastnil obléhání Kartága a měl stejně jako Herakleitos za to, že „oko“ je nadřazené „uchu“ a „důkladná prohlídka“ „převzatému svědectví“, že pro sepsání dějin je lepší zažít je na vlastní kůži… Polybios, o němž nás v minulém století v přípravkách na univerzitní studia učili, že měl jediného odpůrce, jemuž věnoval celou jednu knihu svých Dějin, a to věhlasného Timaia, jehož dílo se nedochovalo, ale o němž víme, že ho Polybios považoval za prototyp ležícího historika, za knihovnickou a archivářskou krysu, za „neúnavného a neohroženého“ kompilátora cizích sdělení… V oněch dobách jsem stál na Polybiově straně proti Timaiovi. Když jsem se pak, velmi záhy, rozhodoval, že skutečné divadlo lidské ukrutnosti zhlédnu na vlastní oči pokaždé, když jen budu moci, myslel jsem přitom právě na Polybia, Josepha Kessela, Lee Millerovou či Vasilije Grossmana. Ani o téměř půl století později jsem názor nezměnil.

Dalším důvodem byla chuť podnikat výpravy do dálek, kterou jsem také dostal, jakmile jsem vstoupil do dospělého věku, a kvůli níž jsem nikdy nedokázal myslitele, byť by byl sebeplodnější, nadřadit druhu spisovatele, kterého významný příslušník Sil Svobodné Francie Roger Stéphane v útlé knížce — Portrait de l’aventurier, s předmluvou Jeana-Paula Sartra —, jež se stala jedním z breviářů mé generace, pojmenoval „dobrodruhem“. Patří mezi ně spisovatelé stratégové, jako už zmíněný Polybios, o němž se říkalo, že byl odborník na šifrování rozkazů, i to, že před ztečí opevnění dokázal propočítat přesnou výšku žebříků podle stínu vrhaného hradbami… Muži činu, jako Lawrence z Arábie, jenž své bláznivé a dobyvatelské hrdinství završil pomníkem z písku a snů o rozměrech Sedmi sloupů moudrosti… Hemingway coby autor By-line… Bojující spisovatelé, jako Orwell v Katalánsku, Malraux se svým hydroplánem ve Španělsku nebo Gary s bombardérem „Boston“ v letce Lorraine… Spisovatelé žoldnéři, jako Xenofon, který dal své vojenské umění do služeb válčícímu Kýrovi Mladšímu a z nekonečného zpátečního pochodu jeho „deseti tisíc“ žoldnéřů vytěžil látku k bibli ztracených případů, jíž je jeho Anabáze… Odříkání lorda Byrona v Messolonghi… Okázalost Mořice Saského, který se v předvečer vítězství v Praze i ve Fontenoy bavil ve svém polním divadle významnou hrou z jeho repertoáru a který dal pojednání o vojenském umění velice rousseauovský název Mé sny… Život jde dál. Vzory zůstávají. Nesl jsem si je všechny v sobě, když jsem Masúdovi Barzánímu připomínal, že vstoupit fakticky do Mosulu a vztyčit tam kurdskou vlajku by pro jeho národ bylo stejně rozhodujícím okamžikem, jakým se stalo dobytí Akaby pro kmeny krále Fajsala — bohužel k tomu nedošlo… A myslel jsem na ně i ve chvílích, kdy jsem stoupal v nekonečných, prášících kolonách k Sindžáru, když jsem v horách Zartik bivakoval s mladým bělovlasým generálem, statečným, ale tak zranitelným, že jsem se ho marně snažil přesvědčit, aby nechal vyztužit střechu svého podzemního bunkru — alespoň se mi ve filmu Peshmerga podařilo uchovat pro budoucnost jeho poslední okamžiky.

Překlad Tomáš Havel

Vychází v nakladatelství Host.