14/04/2021 | ukázka | Virginia Woolfová

Roky

V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové z roku 1937. Kniha sleduje osudy rodiny Pargiterů na ploše více než padesáti let; nejde však o rozsáhlou ságu. Naopak, Woolfová se zaměřuje na detaily a intimní drobnosti, které o životě možná vypovídají víc než velká vyprávění.

Přeložila Zuzana Mayerová

1880

Bylo to zvláštní jaro. V proměnlivém počasí se nad zemí hnala modrá a fialová mračna. Zemědělci na venkově pozorovali s obavami svá pole; Londýňané obraceli zrak k obloze a střídavě otevírali a zavírali deštníky. Ovšem v dubnu se takové počasí dá čekat. Tisíce prodavaček provázely touto poznámkou úhledný balíček, když ho podávaly dámám v rozevlátých šatech na druhé straně pultu v obchodním domě Whiteley’s nebo místní pobočce Army and Navy. Nekonečný dav kupujících ve West Endu a úředníků v East Endu se valil po chodníku jako karavana kráčející neúnavně vpřed — tak se to alespoň jevilo těm, kteří se z nějakého důvodu na okamžik zastavili, aby například hodili do schránky dopis nebo se zadívali do okna klubu na Piccadilly. Proud velkých i malých kočárů a drožek ani na chvíli nepolevil; byl totiž začátek sezóny. V klidnějších uličkách dávali k lepšímu flašinetáři své křehké a povětšinou melancholické melodie, jejichž ozvěna či parodie se ozývala z Hyde Parku a z parku Svatého Jakuba ve štěbetání vrabců a milostném pokřiku přelétavých drozdů. V korunách stromů na náměstích posedávali holubi, tu a tam shodili na zem větvičku a stále dokola houkavě opakovali svou přerušovanou ukolébavku. V branách Marble Arch a Apsley House se odpoledne tísnila procesí dam v různobarevných šatech s honzíkem a pánů v redingotu se špacírkou a karafiátem v knoflíkové dírce. Teď přichází princezna Alexandra, pánové smekají klobouky. V suterénech domů lemujících dlouhé třídy rezidenční čtvrti připravují služebné v čepečku a zástěrce čaj. Stříbrná konvice je křivolakou cestou po schodišti dopravena na stůl a mladé i staré panny rukou, jež ošetřuje bolesti chudých v Bermondsey a Hoxtonu, do ní pečlivě odměří jednu, dvě, tři, čtyři lžičky čajových lístků. Po západu slunce zamrkají ve svých skleněných klíckách milióny plynových světýlek připomínajících paví oka, i potom však zůstanou chodníky převážně temné. Paprsky světla lamp a zapadajícího slunce se prolnou a společně odrazí od ztichlé hladiny jezírek v parku. Cestujícím v drožce, která je kodrcavě veze na večeři do restaurace, se na okamžik otevře malebný pohled z můstku. Konečně vyjde měsíc a jako vyleštěná mince klidně a přísně, nebo snad úplně lhostejně, září na obloze. Pomalu se kutálí, jako kužel světla z reflektoru postupuje po obloze a s ním jeden za druhým míjejí dny, týdny, roky.

Plukovník Abel Pargiter seděl po obědě ve svém klubu a rozmlouval s přáteli. Protože jeho společníky v kožených křeslech byli muži stejného ražení jako on, bývalí vojáci a státní úředníci dnes už na odpočinku, ožívali nad starými žerty a příhodami ze své minulosti v Indii, Africe a Egyptě a nakonec zcela přirozeně přešli k současnosti. Šlo o nějakou schůzku, někdo se patrně měl s někým sejít.

Náhle se nejmladší a nejelegantnější z nich naklonil kupředu. Včera obědval s… ztišil hlas. Ostatní se k němu sklonili; plukovník Abel mávnutím ruky odehnal číšníka, který přišel odnést šálky od kávy. Tři hlavy s řídnoucími šedinami setrvaly několik minut těsně u sebe. Pak se plukovník prudce vzpřímil v křesle. Záblesk zájmu, který jim všem prokmitl v očích, když začal major Elkin vyprávět svou historku, z jeho tváře vyprchal a plukovník se opět tvářil lhostejně. Jasně modrýma očima, jež se zdály být nepatrně šikmé, jako by se v nich dosud odrážel lesk Východu, a zároveň v koutcích přimhouřené, jako by je měl neustále plné prachu, hleděl přímo před sebe. Něco ho napadlo a rozmluva s přáteli ho rázem přestala zajímat; vlastně mu začala být protivná. Vstal a vyhlédl oknem na Piccadilly. S doutníkem v ruce shlížel na střechy omnibusů, drožek, kočárů, bryček i nákladních povozů. Nemám s tím nic společného, jako by svým postojem říkal; všechno už to jde mimo mě. Upíral zrak před sebe a jeho zarudlý ušlechtilý obličej se zachmuřil. Vtom ho cosi napadlo. Chtěl se na něco zeptat; otočil se, ale jeho přátelé tam nebyli. Skupinka se rozpadla. Major Elkin už spěšně vycházel ze dveří, Brand se mezitím dal do řeči s jiným členem klubu o kus dál. Plukovník Pargiter spolkl slova, která měl na jazyku, a obrátil se zpátky k oknu na Piccadilly. Zdálo se, že všichni tam venku na ulici jdou za svým cílem. Všichni spěchají na nějakou schůzku. I dámy v rachotících kočárech a bryčkách ujíždějí po Piccadilly za nákupy a pochůzkami. Všichni se vracejí do Londýna; připravují se na začátek nové sezóny. Jen pro něj žádná nová sezóna nezačínala; plukovník neměl nic na práci. Jeho žena umírala, ještě však nezemřela. Ráno se jí dařilo lépe; zítra se jí přitíží; dnes má nastoupit nová ošetřovatelka; a tak to půjde dál a dál. Otevřel noviny a obrátil pár stránek. Prohlédl si snímek západního průčelí katedrály v Kolíně nad Rýnem. Pak noviny odhodil zpátky mezi ostatní deníky. Jednou — tak eufemisticky nazýval dobu, až bude jeho manželka po smrti —, jednou se vzdá Londýna, namlouval si, a odstěhuje se na venkov. Jenže pořád je tady dům; a jsou tu děti; a je tady ještě… jeho výraz se změnil; rozladěnost ustoupila a plukovník se zatvářil tajnůstkářsky a trochu provinile.

Virginia Woolfová, foto: Wikimedia Commons

Vlastně mám kam jít, pomyslel si. Už když probíral s přáteli poslední klepy a novinky, v skrytu duše na to myslel. A když se otočil a zjistil, že jsou pryč, jako by si přiložil obklad na bolavé místo. Půjde navštívit Miru; tu jeho návštěva jistě potěší. A tak když vyšel z klubu, nezamířil na východ, kam spěchali všichni ti pilní úředníci; ani na západ ke svému domu v Abercorn Terrace; ale vydal se po vyšlapaných cestičkách přes Green Park směrem k Westminsteru. Tráva byla jasně zelená; na stromech začínaly vyrážet listy; na větvích se ježily malé zelené drápky jako ptačí pařátky; všechno jiskřilo živočišným chvěním; vzduch voněl svěžestí a čistotou. Plukovník Pargiter však neviděl trávu ani stromy. V těsně upnutém svrchníku mašíroval parkem a hleděl přímo před sebe. U Westminsteru se zastavil. Tuhle část svého podniku vůbec neměl rád. Kdykoli dorazil do úzké uličky pod mohutnou hmotou opatství, do uličky s řadou omšelých domků se zažloutlými záclonami a papírovými cedulemi v oknech, do uličky, kde od rána do večera vyzváněl na svůj zvonec prodavač koblih a kde pokřikovaly děti a skákaly na chodníku křídou namalovaného panáka, pokaždé se zastavil, rozhlédl se napravo a nalevo, a pak rázně vykročil k číslu třicet a zazvonil. S hlavou vtaženou mezi ramena hleděl přímo do dveří a čekal. Nechtěl, aby ho někdo viděl stát právě před tímto prahem. Neměl rád, když musel čekat, než ho pustí dovnitř. A neměl rád, když mu konečně paní Simsová otevřela. V domě to vždy podivně páchlo; na šňůře vzadu na dvorku věčně viselo nějaké špinavé prádlo. Vyšel nahoru po schodech, mračil se a ztěžka dupal, a vstoupil do obývacího pokoje.

Pokoj byl prázdný; přišel moc brzy. Znechuceně se rozhlédl kolem sebe. Místnost zaplňovaly nejrůznější tretky. Připadal si nepatřičně, jako by byl příliš velký, když tu tak stál rovně jako svíčka před krbem se zástěnou, na které byl namalovaný ledňáček usedající na stvol rákosí. O patro výš přecházely sem a tam rychlé kroky. Ona tam někoho má? zeptal se sám sebe v duchu a poslouchal. Z ulice dovnitř doléhal dětský křik. Taková ubohost; taková nízkost; taková faleš. Jednou, už brzy, pomyslel si… ale pak se otevřely dveře a do pokoje vešla jeho milenka Mira.

„Ach, bubáčku můj!“ zvolala. Byla rozcuchaná; vypadala jako rozčepýřené kuřátko; koneckonců je ale mnohem mladší než já a určitě mě ráda vidí, pomyslel si. Kolem nohou jí poskakoval malý psík.

„Lulu, Lulu,“ přivolala psíčka, zvedla ho na ruku a druhou si začala upravovat vlasy. „Pojď se ukázat strýčínkovi.“

Plukovník se usadil do vrzajícího proutěného křesla a Mira mu položila psíka do klína. Za jedním ouškem měl červenou lysinku — snad nějakou vyrážku. Plukovník si nasadil brýle a sklonil se, aby si skvrnu prohlédl. Mira ho políbila na místo, kde se límec košile dotýkal jeho zátylku. Pak plukovníkovi spadly brýle, Mira je sebrala a nasadila psíkovi. Vycítila, že staroušek dnes nemá dobrou náladu. V tom záhadném světě klubů a rodinného života, o němž s ní nikdy nemluvil, se přihodilo něco nepříjemného. Přišel dnes dřív, než se stačila učesat, což ji rozladilo. Její povinností však bylo rozptýlit jeho chmury. A tak poletovala sem a tam — i když už malinko otylá, stále dokázala proklouznout mezi stolem a křesílkem —, hbitě odstavila zástěnu, a než jí v tom mohl zabránit, zapálila v krbu nájemního bytu ubohoučký oheň. Pak se uvelebila jako na bidýlku na opěradle jeho křesla.

„Ach, Miro!“ zašilhala na sebe do zrcadla a poupravila si několik sponek ve vlasech, „ty jsi ale hrozná nepořádnice!“ Rozpustila si do uzlu svázané lokny a nechala je splynout na ramena. Vlasy měla dosud krásné, plné zlatých odlesků, i když už jí táhlo na čtyřicet a u přátel v Bedfordu měla, ne každý to o ní věděl, osmiletou dceru. Dlouhé kadeře se vlastní tíhou rozvinuly a plukovník se k nim sklonil a vtiskl do nich polibek. O kus dál na ulici spustil flašinetář a děti se za ním rozeběhly, takže se náhle rozhostilo ticho. Plukovník začal Miru hladit po šíji. Po chvíli jeho ruka, na níž chyběly dva prsty, tápavě sklouzla po šíji níž a níž až na ramena. Mira se svezla na podlahu a opřela se mu zády o koleno.

Vtom vrzly schody; kdosi zaťukal na dveře, jako by je chtěl varovat před svou přítomností. Mira si rychle sepnula vlasy, vstala a vyšla na chodbu.

Plukovník začal znovu metodicky zkoumat psíkovy uši. Je to vyrážka, nebo to není vyrážka? Prohlížel si červenou skvrnu, pak postavil pejska na všechny čtyři do košíku a čekal. Nelíbilo se mu protahované špitání venku na chodbě. Konečně se Mira vrátila; tvářila se ustaraně, a když se tvářila ustaraně, vypadala staře. Začala se přehrabovat mezi polštáři a pod přehozem. Hledám kabelku, řekla; kam jsem ji jenom založila? V tom nepořádku může být kdekoli, pomyslel si plukovník. Konečně ji našla, plochou ušmudlanou portmonku zastrčenou pod polštářem v rohu pohovky. Obrátila ji a vytřepala. Vypadly z ní kapesníčky, zmačkané útržky papíru, drobné mince. Měl by tam být sovereign, řekla. „Jsem si jistá, že jsem ho tam včera měla,“ bručela si pro sebe.

„Kolik?“ zeptal se plukovník.

Nakonec to byla libra — vlastně ne, dohromady to dělá libru, osm šilinků a šest pencí, řekla a tiše dodala něco o prádle. Plukovník otevřel malou zlatou tobolku a podal jí dvě libry. Vzala si peníze a z chodby se k němu doneslo další špitání.

„Prádlo…?“ podivil se plukovník a rozhlédl se po místnosti. Takové ubohé neútulné doupě; ovšem plukovník byl o tolik starší než ona, že se nehodilo, aby se jí vy­ptával na prádlo. Vtom se Mira vrátila. Přicupitala k němu a znovu se posadila na zem a položila mu hlavu na koleno. Skomírající plamínky v krbu mezitím docela pohasly. „Nech to být,“ řekl netrpělivě, když vzala do ruky pohrabáč. „Nech ho vyhasnout.“ Odložila pohrabáč zpátky. Psík tiše pochrupoval; flašinet vyhrával. Plukovníkova ruka se opět vydala nahoru a dolů po její šíji, proplétala se sem a tam dlouhými hustými kadeřemi. V malé místnosti, v těsné blízkosti protějších domů, se rychle stmívalo; záclony byly zatažené jen napůl. Přitáhl si ji k sobě; políbil ji zezadu pod vlasy; a pak jeho ruka, na níž chyběly dva prsty, začala klouzat po šíji stále níž a níž až na ramena.

Vychází v nakladatelství Odeon.