06/08/2020 | recenze | Zdeněk Staszek

Rukojmí ráje

„Jsem dvě věci, které nemohou být směšné: divoch a dítě,“ zní úvodní citát od Paula Gauguina v útlém románu Město světla španělského prozaika Andrése Barby. Je to replika hodná zapamatování — už jen proto, jakých významů a hloubky nabývá s každou přečtenou stranou.

Andrés Barba: Město světla
Přeložila Anežka Charvátová
Praha, Paseka 2020

Andrés Barba je jeden z nejúspěšnějších španělských spisovatelů střední generace. Svědčí o tom překlady jeho románů do dalších jazyků včetně angličtiny i četné literární ceny. Za poslední a nedávno do češtiny přeložený román Město světla získal prestižní ocenění Premio Herralde.

Barba zároveň překládá do španělštiny anglicky a italsky psanou literaturu a je tak v živém a čilém kontaktu s nejednou scénou, trendem a přístupem. „Odstranil bych ze svých prvních knih polovinu adjektiv, kdybych mohl,“ přibližuje v rozhovoru pro časopis The Times Literary Supplement, kam se autorsky vyvíjí.

A globální záběr i efektivní střídmost charakterizují i Město světla. Bezejmenný vypravěč, byvší ředitel městského odboru sociálních věcí v jihoamerickém a blíže — až na přítomnost mohutného bahnitého toku velké řeky a melancholické pralesní stěny — nespecifikovaném San Cristóbalu, vzpomíná na události staré přes dvacet let: svůj vztah s dnes již mrtvou manželkou i její dcerou a především tragické vyvrcholení „kauzy dvaatřiceti“.

Jako šéf odboru sociálních věcí se totiž v půli devadesátých let musel potýkat se záhadným a až mystickým případem. Obyvatele San Cristóbalu začaly obtěžovat cizí děti mluvící nesrozumitelným jazykem. Žebrání a drobné krádeže se postupně, i vinou přístupu města a policie vyvíjely v násilí, mizení dětí… a jejich smrt.

Město světla lze v prvním plánu číst jako thriller — jsou tu zločiny, záhady i napětí. Vypravěčův odtažitý a zároveň melancholický tón ovšem naznačuje, že tu vposledku jde o něco jiného. V San Cristóbalu nezemřely jen děti, zemřelo také dětství.

Úředník-vypravěč celý případ rekonstruuje kromě vlastní paměti také za pomoci odkazů na nepovedený filmový dokument, akademickou esej či knižně vydaný deník. Do proudu líčených událostí se tak s odstupem přirozeně vkrádá meditace o dětství a roli, kterou děti hrají v pozdně moderní společnosti. Je to meditace komplexní a ve své nenechavosti uhrančivá: posunuje se od zjevné glosy, že na dětství jsme uvalili břemeno ráje a nevinnosti, jinak vyhnaných z racionální a hříšné dospělosti, až k úvahám, co taková tíha vlastně s dětmi dělá.

„Děti jsou mnohem méně sentimentální, než bychom chtěli věřit. Zato my dospělí jsme mnohem sentimentálnější, když je pozorujeme, víc, než když ony pozorují nás,“ komentuje svůj román Barba pro server Electric Literature. Příběh Města světla je proto primárně vyprávěním o ztrátě nevinnosti. Nikoliv však tradičním vyprávěním o nevinnosti dítěte, jež se stává dospělým, nýbrž dětí, které odmítají být dětmi podle předepsaného kulturního návodu. A s nimi potom ztrácí nevinnost a opěrný bod celá společnost. Co dělat, když jsou doma místo neviňátek najednou cizinci?

Barbova próza vyniká tím, že podobným obecným úvahám vtiskuje sociální i psychologický rozměr: ne všechny děti jsou si rovny, všichni dospělí nejsou stejní. Ve smyšleném San Cristóbalu například žije i početná skupina chudých a žebravých indiánských dětí, které jsou sancristóbalským obyvatelům cizí a priori. Jejich indiánská cizota ovšem vychází ze skutečnosti, že se pořád chovají jako děti a mohou tak být coby jednoznačná entita vyčleněny ze společnosti. Je to cizota, jíž rozumíme, cizota přirozená. Dvaatřicet vetřelců naopak tuto jednoznačnost narušuje – a činí podezřelé i z dětí sancristobalské střední třídy, které hledí k pralesním cizincům ne-li s obdivem, tak určitě fascinovaně, a na své rodiče naopak s nedůvěrou… I na příběhu vztahu mezi úředníkem a jeho adoptivní dcerou se potom ukazuje, že záhadná pralesní smečka spíše zpřítomňuje odcizení schovávané za formalizovanou něžnost, než že by přinášela nějaké skutečné ohrožení zvnějšku.

Představa dětství se v Městě světla ukazuje ve vší své křehkosti, s níž pomáhá udržovat společenskou stabilitu a status quo. A Andrés Barba se ve svém románu rafinovaně ptá: za jakou cenu?