Sám proti inkvizici

Vyprávění románu argentinského spisovatele Marcose Aguinise sleduje životní cestu lékaře Francisca Maldonada da Silva, který žil ve Španělsku v 17. století. V době vyšetřování a pronásledování tzv. conversos, kteří údajně jen předstírali svou konverzi ke katolictví, ale přitom setrvávali u svého původního náboženství. Ukázka z kontroverzního románu.

Francisco se rozběhl k otci. Kopí ho zarazilo. Ozvalo se mumlání. Páter Bartolomé požádal vojáka, aby kopí odtáhl a dovolil chlapci obejmout dona Diega kolem pasu. Poté přehnaně pomalu sdělil, že licenciát Núñez da Silva byl obviněn z praktikování židovských zvyků a že Svaté oficium přikázalo jemu (páteru Bartolomé) zjistit, jaký má majetek (výslech), za přítomnosti pana notáře, který vyhotoví právní zápis. Výsledek mu (páterovi Bartolomé Delgadovi, komisaři inkvizice) dává plnou moc, aby viníka (Núñeze da Silva) předal světské moci (kapitánovi kopiníků Toribiovi Valdésovi), a ten zařídí jeho okamžité převezení do Limy, hlavního města vícekrálovství, kde bude souzen tribunálem Svaté inkvizice.

Aldonza propukla ve štkaní, které neztišil ani kapesník vložený do úst. Dcery se ji snažily upokojit, ale i ony plakaly. Familiarové breptali nějaké modlitby, zatímco Francisco se na ně díval jako na přízraky z těžkého snu, v nějž se právě proměnil svět. Mladý Diego stál naopak strnule, s rukama zaťatýma v pěst.

Zoufalá a ustrašená Aldonza se vlekla k manželovi. Neobrátila se však na něho, nýbrž padla na kolena před komisařem Svatého oficia. Páter Bartolomé položil na ženinu hlavu širokou dlaň, jako by jí uděloval požehnání, latinsky zamumlal několik slov a tiše jí sdělil, že licenciát bude v Limě několik měsíců, že musejí přijmout Boží spravedlnost, že pokud se don Diego bude upřímně kát a soudci se ujistí, že je to opravdové, bude omilostněn a brzy se vrátí. Je to konečné, taková je vůle Boží.

Kapitán Valdés přikázal vojákovi, aby se v žádném případě nevzdaloval od vězně.

Francisco umíral touhou říci mu, že na něho čeká bezpečný úkryt a že s Catalininou pomocí mu v něm připravil zásoby. Tam si chvíli odpočine, nají se a pak v noci uprchne na nejlepším koni ve městě. To nebyl výplod fantazie, skoro všechno bylo připravené. Ale voják jako by byl k němu přilepený. A neodcházeli ani nevlídní familiarové.

Páterovi Bartolomé přinesli papír a pero. Jeden pomocník mu přidržoval kalamář, zatímco se v doprovodu obžalovaného pohyboval po domě. K jeho povinnostem patřilo i sepsání podrobného inventáře. Požádal dona Diega, aby mu odevzdal veškeré peníze v hotovosti. Dále chtěl všechny šperky. Komisař pátral v jídelně a vešel do ložnic. Don Diego nepromluvil ani slovo a Aldonza neustále plakala. Francisco se od otce nevzdaloval: musí mu přece vysvětlit plán útěku, to je to nejdůležitější.

Páter Bartolomé přikázal otevřít všechny truhly v ložnici a rozložit jejich obsah na koberec. Vytáhli pokrývky, přehozy, povlaky. A pouzdro potažené brokátem.

„Co je to?“

„Rodinná památka.“

„Ukažte mi ji.“

Lékař rozvázal uzel, otevřel pouzdro a vytáhl železný klíč. Páter Bartolomé jej potěžkal, prohlédl si jej proti světlu a vrátil ho.

„Budiž.“

Francisco natáhl ruku a otec mu předal relikvii. Projel jím plamen. Je součástí hrdinného řetězce. S láskou jej uložil do pouzdra a obtočil konopným provázkem. Uzel dobře utáhl. Otec ho pozoroval s nezměrnou vděčností. Francisco využil komisařovy nepozornosti a pošeptal mu svůj plán. Páter Bartolomé je viděl a požádal, aby zavolali kapitána Valdése. Chlapec se bál, že ho slyšel.

Kapitán rozezněl své panovačné podpatky.

„Dokončil jsem první část soupisu inventáře,“ zdůraznil.
„Můžete odvést obviněného.“

„Tatínku,“ zašeptal Francisco. „Utečeme teď?“

„Není možné utéct,“ odpověděl mu do ucha a s láskou mu stiskl rameno.

„Ale je.“

„Bylo by to ještě horší.“

Ta náhlá rezignovanost Franciska rozčilovala, neznal ji, nesouhlasil s ní. Tatínek je přece příliš statečný, než aby se takovým způsobem vzdal.

Vyšli do patia. Objevili se další vojáci a strkali ho na ulici, kde jím nedostatek vážnosti projel jako nůž. Francisco, s hrdlem ještě staženějším a s nervy nebývale napnutými, si lokty razil cestu a pokusil se ho chránit, ale jeden důstojník ho drsně odstrčil a srazil na zem.

Přibíhali první zvědavci. Pro čtvrť to je něco jako divadlo, stejně jako odsouzenci na pranýři baví hlavní náměstí. Lidé vsadili desítky koní a mul. Bylo zřejmé, že celá akce byla připravena předem, že se nečekalo na výsledky výslechu. O deportaci Núñeze da Silva – později se to dozvědí – bylo rozhodnuto, když ještě žil v Ibatínu.

Donu Diegovi přikázali, aby nasedl na mulu. Než to udělal, pohlédl otevřenými dveřmi do svého domu. Aldonza s dcerami stály nehybně u cisterny, jako hřbitovní sochy. Řekl, že se s nimi chce rozloučit. Vojáci ho neposlouchali, nechtěli ho slyšet. Francisco se rozlítil, na což dva vojáci reagovali vytažením dýk.

Páter Bartolomé žádal o klid.

„Počkejte.“

Šel dovnitř a promluvil si s ženami. Jistě jim vysvětlil, že se s kacířem smějí rozloučit, neboť je pojí krevní pouto. S údivem ho vyslechly, sklopily hlavy a kráčely za ním, styděly se. Francisco viděl absurdní obraz: ty tři ženy v černém, bledé, nemohoucí, vypadaly jako tři Marie Bolestné. S nesmírným utrpením kráčely k zatčenému, vysmívanému Kristovi, obklopenému vojáky. Kristus byl jeho otec, jehož ty tři ženy milovaly, a přesto mu nemohly pomoci. Vojáci to nepochopili a s výsměchem dovolili, aby je zločinec objal. Pak objal Diega, svého dospělého, nejstaršího syna. Pohlédl na Franciska, zvedl ho do vzduchu a pevně stiskl.

Odjeli. Lékař uprostřed a jeden důstojník po každé straně.

Překlad Jana Novotná

Vychází v nakladatelství Vyšehrad.