Samotář

David to nikdy neměl úplně jednoduché v dětském a středoškolském kolektivu a vlastně ani doma. V citlivém věku ho kromě židovského původu trápí hlavně nulové erotické zkušenosti. Nicméně ho dost potěší, když se dostane na nejprestižnější univerzitu nejen v USA, ale možná i na celém světě. „Aspoň něco“, protože tam se snad všechno změní k lepšímu, včetně jeho komunikace s okolím, v což ostatně doufala i středoškolská profesorka, když mu psala doporučující dopis. Samozřejmě nezmění… Ukázka z románu o stalkingu a „militantním feminismu“.

Kdybychom měli od samého začátku vytvořit platonický ideál ženy – a to bych teď klidně mohl: zmanipulovat fakty a přizpůsobit je svému příběhu, ale přidržím se holé pravdy –, pak by se možná nepodobal bytosti, která právě proplula společenskou místností a k jejímuž podrobnému popisu jsem pak měl spoustu času.

Tak nejprve tvoje „vady“, slovo, které dávám do navždy odrazujících uvozovek. Na horní třetině čela – jako by ti propojovala obě mozkové hemisféry – světlá jizva jako pomlčka. Nos nepatrně křivý a dost dlouhý; vedle dvou prostředních řezáků sousední zuby jaksi nicotné.

Nejúchvatnější tváře ale nepatřívají modelkám, avatárkám nejryzejší konvenčnosti. Modelkám scházejí drobné nedokonalosti, které by podtrhly ona nej hned vedle: dva vzdálené pahrbky horního rtu pod elegantně vyklenutou brázdou mezi nosem a ústy, oblouky lícních kostí jako ouška hrnečku. Ovšem z opačné strany místnosti oko vůbec nejvíc vnímalo ležérní uzel, z něhož ti vyklouzly a po stranách obličeje rošťácky visely prameny vlasů, kaštanové a sem tam s nádechem odstínů z prostředka října. Připomínala jsi čerstvě vyraženou minci, která ještě při nakupování nezmatněla. Právě tohle bude tvoje lyrická podskupina, co se týče barvy na vlasy: „prostředek října“. (Máma používá odstín, který se hodí do advokátní kanceláře, totiž „středně popelavě hnědou“.)

Z pohovky jsem si tě mohl prohlížet zcela beztrestně, protože jsem zároveň téměř v zorném poli měl i ryšavého kolejního proktora, totiž doktoranda německé filozofie, který se právě představoval. Patou jednoho koženého sandálu ses opírala o zeď. Gazelí nohy v tmavých džínách; odhadl jsem, že jsi tak o centimetr a čtvrt menší než já – samozřejmě by záleželo, jaké bychom měli boty. Ramínka tílka tenoučká jako špagety a ramena opravdu půvabná (ňadra jako citrony; větší už by se vysloveně nehodila, protože jsi krásně štíhlá). Těsně vedle obou ramínek perleťové proužky kůže o něco méně vystavené sluníčku; jinak měla tvá pleť odstín opatrně opékaného marshmallow.

„Na této škole je mimo jiné skvělé to,“ vykládal proktor, a já z tebe pořád nespouštěl oči, „jak se ve vaší hlavě budou věci zdánlivě nesouvisející postupně propojovat v celek. V přírodních vědách se dozvíte nějakou teorii a propojíte si to s veršem rozebíraným na anglickém semináři a pak ještě i s tím, co vám při obědě poví kolega. Váš svět se rozšiřuje a jde to ruku v ruce s tím, že se zároveň smršťuje a hutní. Když se to tak vezme, vlastně se všechno slévá do jednoho celku.“

Po abstraktním mudrování přešel k praktickým záležitostem, totiž k ubytovacímu řádu na koleji; podrobnosti bych si svědomitě ukládal do paměti ve svém předchozím životě, který ovšem skončil, když ses tam objevila. O koncentraci na tebe jsem přišel jen ve chvíli, kdy proktor nahlas četl, jak škola řeší přestupky sexuální povahy, a najednou se zakoktal.

„… sem nepatří jen nedobrovolný či přímo vynucený vagin-vag-vag…“

Tvář měl rázem o odstín rudější než vlasy; trhnul jsem sebou a několik studentů, včetně Jakea a Phila, se zahihňalo, protože se u toho slova zasekl.

„…vag-vag-vag…“ To jeho koktání se nedalo vydržet, nedokázal se dostat dál; řečnický Sisyfos. Nebožák, který zřejmě několik let docházel na logopedii, aby se svým celoživotním soužením něco udělal; teď si konečně řekl, že se prostě ve svém postavení bez mluvení na veřejnosti neobejde, a celé to prasklo kvůli jedinému anatomickému adjektivu, a to v místnosti plné puberťáků.

Jenže jak to nevzdával, tak zcela přicházel o mé sympatie – spíš jsem na něho měl vztek, protože jsme všichni trpěli s ním. Nakonec přece jen rezignoval a úplně tu pasáž vynechal; rovnou přešel na pravidla týkající se alkoholu a drog.

Dál jsem tě bezostyšně okukoval a vůbec jsem se nemusel bát prozrazení, ale pak jsi hlavu o pár stupňů pootočila od proktora a od tvého obličeje k mému rázem byl natažený neviditelný provaz.

Těžko to tvrdit s jistotou, protože pak už mi k zírání na tebe trochu scházela odvaha, ale stejně si myslím, že k tvému očnímu kontaktu, byť velmi krátkému, došlo z celé místnosti právě jen se mnou.

„Tak to je v kostce asi tak všechno,“ řekl proktor, zpocený jako myš ještě dlouho po tom fiasku. „Jejda, úplně jsem zapomněl na seznamovací hru. Tsss.“

Požádal nás, abychom utvořili kruh a představili se křestním jménem. Ještě před ním jsme měli říct slovo začínající na stejné písmeno. Hned jsem měl několik nápadů, protože mě znervózňuje, když všichni čekají, až na ně s proslovem přijde řada; to člověk vždycky vyděšeně počítá, kolik lidí je ještě před ním, a pak se na něho všichni podívají a je třeba otočit klíčkem k hlasivkám a doufat, že se rozeběhnou bez klopýtnutí, což je vždycky sázka do loterie, protože jsem během posledních záchvěvů puberty neskutečně mumlal.

Absolutní Adam, Terénní Tejas, Stydlivá Sara. Pozornost se místností točí jako odstředivá síla ruletové kuličky, jejíž rychlost se ovšem nevysvětlitelně zvětšuje. Můj spolubydlící, nadšený fyzik, hrdě řekl „Subatomární Steven“, ale já měl v hlavě vymeteno.

Naprosté ticho. Někdo zakašlal.

Snažil jsem si vybavit dříve zvažovaná slova, ale mezi čutorou a ďáblem jsem ve svém osobním slovníku neměl vůbec nic; od podlahy nalevo se ozvalo „Dženiální Jake“. Všichni se uznale zasmáli.

„Vynechali jsme Davida!“ křikl Steven.

Všechny oči se stočily mým směrem, zřejmě i tvoje.

„David,“ kníkl jsem. Mozek mi uvízl na slově vaginální. „Drzý,“ dodal jsem.

Jen já jsem řekl napřed jméno, a pak teprve přívlastkové adjektivum na D. Uvědomil jsem si, že už to byla jistá drzost. Nezačal jsem nejlíp, ale rychle jsem se dal dohromady – asi jako gymnasta, když ustojí špatný dopad. Přemítal jsem, jestli si někdo toho mého podvratného manévru všiml.

„Funkovej Phil,“ řekl Jakeův spoluhráč a všichni se zase chechtali. A pak už byla řada na tobě.

„Veronica,“ řekla jsi hlasem, který se o nic nesnažil; velký rozdíl oproti tomu mému vyplašenému tremolu. A pak – nalevo ti nepatrně povyjel ret – jsi dodala: „Veritas.

Jedině ty ses vydala v mých stopách. Byli jsme spřízněni přehozeným slovosledem. A nakrčený ret prozrazoval, že na tom tvém přivlastnění univerzitního motta je něco rošťáckého.

Hra pokračovala a kolem poletovala další jména a útržky proslovů, ale já zaslechl právě jen ta dvě slova, která jsi vyslovila ty. Kdybys k tomu přistoupila jako všichni (řekla bys třeba Veselá Veronica), možná bys mou představivost až tak úplně nelapila a já bych se možná kochal tvou tuctovostí a rozhodl se, že už mi to úplně stačilo. Jenže ta latina znamenala, že v arzenálu nemáš jen tělesnou krásu. Jsi totiž taky hravá a chytrá, o čemž nebylo pochyb, protože ses přece zbavila džínovýho Jakea a prosťáčka Phila. Hodnotu pro tebe představovaly inteligence a citlivost.

Veritas: někdo jako já by to měl zkusit. Nakonec jsme opravdu byli na Harvardu.

Když byla schůzka u konce, Steven mě dotáhl do šestičlenného družstva, které dal ve zmatku společenské místnosti dohromady. Na večeři jsme se přesunuli do jídelny v Annenberg Hall, což je ten slavný katedrálový prostor, který předvádějí v prospektech a na webu; na každé fotce tam jsou rozzářené a etnicky hodně různorodé tváře. Tu budovu jsem viděl už před rokem, když jsme s tátou zajeli do kampusu, ale dneska už jsem nebyl pouhý obdivovatel vitráží, lustrů a naleštěného ořešákového obložení. Teď jsem v tom prospektu fotografovi pózoval i já.

Donesl jsem si podnos ke stolu, který zabral Steven. Už jsem věděl svoje z New Jersey: hotové panoptikum všemožných týpků – přehrávaně šouravá chůze (Justin) a nakřápnutý hlas (Kevin) a hubeňour (Steven), načančaná fiflena (Carla vypadala, jako by šla k přijímačkám) a také okaté pohrdání módou (Ivana a ty její boty jako prstové rukavice). A ke všemu se na nás nalepila Sara (nezajímavá, ale agresivní obsazovačka prázdných židlí).

Právě Sara poklepala na prázdnou židli vedle sebe a řekla: „Držím ti místo.“

Sice to bylo lepší než jídelna na Hobartově střední – dokonce tři holky! –, ale i tak jsme prostě byli jen prváci bez normální středoškolské zkušenosti, kterou jsme se ovšem teď snažili předvádět na vysoké. U večeře jsme mluvili o jídle, což je téma, k němuž se uchylují ti, co nemají skoro nic společného. Nadávali jsme, že pečené brambory pořádně nepropekli. Vtipkovali jsme, že jsou grilovaná kuřata podříznutá podle islámské tradice hrozně vysušená. Spekulovali jsme o snídani. Na každý vtípek všichni reagovali jako nalití návštěvníci nočního klubu, kteří hulákají, když legendární komik z rukávu tahá svoje největší pecky.

Já se při tom přinutil aspoň ke křečovitému úsměvu – došlo mi totiž, že následujících několik měsíců proběhne přesně v tomhle duchu: zralé podzimní brusinky už budou v prosinci pěkně vyšisované. Je to hodně krutá náhoda, ale tohle zřejmě budou na vysoké moji kamarádi. Ve třeťáku už spolu budeme bydlet a navštěvovat se o prázdninách, po promoci o sobě budeme nadále vědět, budeme si chodit na svatby (možná se dva z nás spolu vezmou). Na těch svatbách budeme hodnotit malé občerstvení a lámat si hlavu nad tím, co nám asi předloží k brunchi.

Zbabělost mi našeptávala, abych se jich držel. Ale ne moc dlouho: mocní bývají na jedno brdo a příliš se do světa nevydávají. Opak platí jen o vyvržencích.

Vstal jsem, abych si při úplné kakofonii vidliček škrábajících na bílém porcelánu do misky nabral sladké vločky; kráčel jsem kolem stolů, u kterých si všichni studenti zřejmě našli právě ten svůj kmen: odbarvené blondýny, oktet černochů z přípravky, urostlí fotbalisti s celou baterií neonových energetických nápojů, pěkně oblečené Asiatky, outdooroví týpci s polepenými sportovními lahvemi, budoucí prezidenti a členové studentské rady, dědicové významných protestantských rodů, kteří mají za jménem římské číslovky a na čele přilepené cancoury vlasů.

Když už jsem zase seděl na svém místě, konečně ses v jídelně objevila i ty – se zpožděním.

Kousek od mého stolu jsi stála ve frontě usměrňované provazem. Dorazila jsi s bandou studentů, a teď sis s jednou holkou něco špitala; už teď jste měly nějakou důvěrnost, kterou neměl nikdo slyšet. Ostatní byli od pohledu taky v pohodě – jako by se všichni výborně znali už několik let. Tělesná přitažlivost je sice záležitost uniformní, ale detaily se liší: holka s havraními kadeřemi a alabastrovou pletí…, to je tedy velký rozdíl oproti tvému měděnému odstínu; kluk s kultivovaným strništěm a támhleten černoch nosí v srpnu tenkou šálu. Díval jsem se na ně, vlastně na tebe, zpomaleně, jako kameraman natáčející banální záběr: v jídelně je rámus, ozývá se tlumený zpěv, až nakonec celý záběr spolknou tvoje pohybující se rty.

Překlad Jiří Hrubý

 

Vychází v nakladatelství Odeon.