Sázka na magii vědy
Markéta Baňková se v próze pokouší oslovit adresáta hledajícího klíč k výkladu lidského chování spíše v přírodních než v humanitních vědách. Pro takovéhoto adresáta koneckonců napsala již svůj veleúspěšný debut Straka v říši entropie, jenž byl porotou soutěže Magnesia Litera vyhlášen za literární objev roku 2011.
Šlo o soubor bajek, které humorně propojovaly groteskní obraz lidské každodennosti s prezentací rozmanitých fyzikálních i jiných zákonů. Osobitá kombinace zvířecích hrdinů a názorně prezentovaného vědeckého poznání její knihu začlenila do škatulky „popularizační četba pro děti“. Žádný z recenzentů však současně nepřehlédl, že kniha má svou atraktivitu také pro dospělé. Nepřekvapí tudíž, že se Baňková pokusila úspěšný postup zopakovat a současně přejít k literárně prestižnějšímu tvaru prózy pro dospělé. Neuvědomila si však patrně, že jednotlivé literární žánry mají svou vnitřní logiku, a tedy rovněž vlastní optimální poměr „významotvorných ingrediencí“. To, co funguje v bajce, nemusí stejně přesvědčivě působit v románu, jenž navíc z rozhodnutí autorky pracuje s menší měrou nadsázky a s téměř realistickou stylizací.
Čtenářského efektu tu má být dosaženo šikovným prolnutím románového děje a vědeckých poznatků převzatých z genetiky. Právě geny jsou tu oněmi „velkými maličkostmi“, které manipulují s člověkem i celou společností. Bod průniku, v němž se genetika a tradice standardních románových příběhů mají protnout, je pak dán faktem, že v obou případech jde o rozmnožování.
Což o to, sám o sobě to není až tak marný nápad a vystačil by nepochybně na krátkou, zajímavě vypointovanou prózu. Baňková ovšem chtěla téma povýšit na román zvící dvou set padesáti stran. Snaha dodržet rovnováhu mezi fabulační a scientistní rovinou příběhu ji pak přivedla k nutnosti přitlačit i v naučných částech textu tak, aby jej odborníci nemohli věcně napadnout. Obranou proti tomu je tiráž a úvodní poděkování řadě spolupracujících specialistů, kteří do jisté míry ručí za vědeckost románu. A to je třeba, protože text románu je prošpikován množstvím výkladů o genetice, ale například také o psychologii vnímání. Výsledek se pak blíží běžné literatuře faktu. Současně je však patrné, že Baňková je vědou okouzlený laik — a to natolik, že s ní v příběhu de facto pracuje jako s jakousi magickou veličinou.
Ústředním hrdinou a vypravěčem v ich-formě je mladík pracující v genetické laboratoři, v níž může manipulovat s geny hlodavců, a zároveň prožívající vlastní genetické problémy. Jako adoptované dítě řeší svůj vztah k předkům, jako muž pak touží předat svou genetickou informaci konkrétní dívce. V rámci popularizační roviny textu je v pozici školeného i školitele. Vyučován je v rozhovorech se svým velkým guru, strýcem Korešem (zvaným profesor), jehož dějovou funkcí je být moudrým pábitelem. Naopak kazatelem vědecké pravdy se vypravěč stává v rozmluvách s dívkou Julií, která tu reprezentuje vnímavého neználka. Více od ní však vypravěč očekávat nemůže, neboť genetika je zkrátka genetika a jeden s tím nic nenadělá, a tak Julie ve jménu svých sobeckých genů nakonec podlehne někomu „výhodnějšímu“.
Ostatně i vypravěčovy neuspokojené geny trvají na reprodukci, a tak jej donutí přenést je v laboratoři do myší a potkanů, aby v nezničitelné hlodavčí podobě vítězně zaplavily česká města. Tradiční motiv krysaře je tu tak převrácen naruby, aby tematizoval nebezpečí genetických manipulací. V každém případě se tak děje se všemi genderovými stereotypy. Když sebestředný vědec, tak muž; když žena, tak buď krásná a hloupá zlatokopka, anebo zcela přehlédnutelná vědecká nicka.
Asi to nebyl ten nejlepší nápad, přenést vyprávěcí techniku objevenou při psaní krátkých anekdotických útvarů na rozsáhlou prózu. Textu zkrátka chybí ono těžko definovatelné cosi, co ze slov a vět dělá zaujatou výpověď o něčem skutečně podstatném.
Markéta Baňková: Maličkost. Romance z časů genetiky, Argo, Praha 2015