Vaše poslední články i nový román malují Evropu v poměrně temných barvách. Co se vám na starém kontinentu líbí?

Všechno, právě proto o Evropě tak často píšu. Miluju Atény, a to nejen kvůli jejich odkazu, ale i kvůli tomu, jak město a jeho obyvatelé vypadají a žijí teď. Snažím se vnímat ten okruh, který Řecko opsalo a který vnímám jako symbolický pro celý kontinent. Co dneska žijeme — demokracie, západní kultura politická a jiná —, to všechno tam začalo, a teď to tam jako v první evropské zemi v jistém smyslu končí. Líbí se mi ta symetrie, stejně jako to věčné řecké prvenství.

V jakém smyslu to vše končí?

O krizi se v Evropě mluví už dva tisíce let a ta pravá a řekněme terminální krize s trochou nadsázky nepřichází jen díky tomu, že Evropa má krizi permanentně na jazyku. Zakažme mluvení o krizi Západu, a máme ji tady, konečnou krizi v podobě mrtvolného ticha. I kolem tématu krize Evropy se koneckonců rozdělila naše společnost, a nejen naše. Jedni krizi a konec naší civilizace větří za každým rohem, jako třeba Robejšek nebo Vondruška v Mladé frontě, druzí Vondrušku na Facebooku ironicky stírají. Tyhle facebookové letky jsou přesvědčeny o své Pravdě, o své progresivnosti, o své práci pro dobrou věc. Krizi Evropy nevidí, odmítají všechny podobné úvahy, dřou facebookovými statusy dál na rozvoji liberální demokracie. Kdyby se jim podařilo odsunout z Česka voliče Okamury a Zemana, bude tady podle nich dobře. Kdyby tady žili jen lidi, jako jsou oni sami, bude tady podle nich dobře. HateFree culture, nevládky atd. Kdo mluví o krizi, je podle nich fašista, tečka. Krizi podle nich Evropa nezažívá, jen je tady ta jedna drobnost, to opakování historie přes kopírák, další třicátá léta v řadě, další nástup fašismu, ale jinak nic, o krizi ani muk. Chybí tomu byť i špetka fantazie. Takže stručně — na Evropě se mi líbí tradice přemýšlení o evropské krizi, dále tradice právního státu, zásadní role humoru a fantazie… To vše mimochodem v poslední době zakrňuje, takže je třeba o tom mluvit a kritizovat to.

Letos vyšlo v Česku kromě Za Alpami hned několik knih, které se pokouší pojmenovat stav současné společnosti a v některých případech ji možná i vyléčit. Vypovídá to o něčem?

Možná o tom, že česká literatura konečně zvedla zasněnou hlavu a podívala se kolem sebe, co se děje v úrovni jejích očí. Pokud by se to týkalo pojmenování, pak díky bohu za ty dary. Pokud by se to mělo týkat krom toho i léčby, pak berme nohy na ramena a bojme se těch knížek jako čert kříže. Léčení je to poslední, co by podle mě literatura a umění měly dělat. Literaturu vnímám jako svrchovaný prostor svobody, do velké míry jako laboratoř společnosti. Co se neodehraje v umění, vrátí se nám v politice. Špína, odvážné myšlenky, to všechno patří do knížek. Pokud by se nám podařilo to z knížek vyštvat — a knížky se na rozdíl od voličů a jejich hlasů cenzurují a sebecenzurují docela snadno —, pak se to vyleje ven skrze politiku. Radikální knížky, nebo radikální politická hnutí, to je podle mě volba, před kterou stojí mnohé evropské země. Z tohohle úhlu pohledu je pak velkým neštěstím, že u bran kulturních stánků stojí často jen jedním způsobem myslící lidé, oni budovatelé, sebedeklarovaní liberálové a demokrati. Budeme mít čisté a za dobrou věc bojující umění, ale venku na ulici se budeme brodit v politickém hnusu.

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

Párkrát jste nedávno uvedl, že se z vás stává konzervativec. Proč?

Je to zásadní protiváha progresivismu, nutné závaží na druhé straně dialogu. Kupředu levá a pravá, zpátky ni krok, to je fajn, tak ať si ale jdou směle kupředu druzí. Já se chci po každém kroku zastavovat, rozhlížet se, zamýšlet se. Co máme, je principiálně dobré, to je důležité říct. Je naivní myslet si, že to někdy bude úplně bez chyby — nežijeme ve vesmíru bez chyb. Stejně tak nežijeme a nemůžeme žít ve vesmíru bez bolesti, bez smrti, bez obtěžování. Ano, obtěžuje mě bolavá ruka, ale asi to nebudu řešit tím, že si tu ruku useknu. To je konzervativní vidění světa v mém osobním vnímání. Zastavit se, vážit si věcí, neničit, co je.

Je nějaký autor, filozof nebo politik, který vás v tomto konzervativním vidění světa inspiruje?

Polské konzervativní myšlení — například Legutko, Nowak, Krasnodębski, Ruczaj nebo Lisicki — na mě zapůsobilo skoro jako zjevení. Myslím si, že ti všichni, kdo tady dnešní Polsko vnímají jako nějaký fašistický pánbíčkářský pastát, nemají ani tušení, jak podnětná a svobodná debata je za tou aktuální polskou situací. Cesta, kterou Polsko prošlo, co se týče myšlení o polské roli v Evropě a tak dále, je něco, co můžeme Polákům závidět. O konkrétních krocích PiSu si můžeme myslet cokoli, k pochopení polské situace je ale třeba dělat víc než se jen pohoršovat s minimální znalostní bází v zádech. Chtělo by to víc píle, víc času, víc odvahy… Ale kdo dneska má čas, odvahu a chuť na studium dlouhých textů.

Při pročítání vašich rozhovorů a článků mě trochu zarazilo, že o úpadku společnosti i politiky píšete povětšinou v souvislosti s jejich hodnotovým nastavením, málokdy se odkazujete na strukturální problémy typu kapitalismu nebo klimatické změny. Je to náhoda, nebo záměr?

Je to výsledek mého vnímání věcí. O klimatické změně nic nevím. Kapitalismus je tady, je to fakt a podle mě docela rozumné řešení. Že bych třeba na korporátním Facebooku vyhlašoval svoji příslušnost k nové levici? Ke kulturní levici, nebo jak se teď nové levici říká? To bych musel být padlý na hlavu. Pokud Marku Zuckerbergovi na Facebooku sypu peníze, dělám to z pozice člověka, který přistupuje na kapitalistickou hru. Reformovat kapitalistický systém? Asi ano. Ale jakým směrem? Více pečovatelského státu? Nemyslím si. Mstít se na korporacích, omezit jejich všemocnost a dát jim větší odpovědnost? Proč ne. Zbrzdit ekonomický růst? To podle mě nejde.

V poslední době se hodně mluvilo i psalo o vašem komentáři k hnutí #MeToo. Označil byste se za feministu?

Není to náhodou trochu směšné, a dokonce možná urážlivé pro ženy, když se člověk označí za feministu? Jsem člověk a jsem pevně přesvědčený o tom, že každý člověk by měl za svoji práci dostat stejně bez ohledu na to, zda je muž nebo žena. Snažím se k lidem chovat slušně, diskutuji a až na jednu výjimku jsem si nikoho neodebral z přátel na Facebooku. Týká se to všech lidí bez rozdílu. Dělá to ze mě feministu? Nebo by ze mě udělalo feministu to, že bych se za něj prohlásil? A co bych pak musel jako čerstvě vylíhnutý feminista začít dělat? Jak bych naplňoval své nové feministické poslání? Pokud jsou v Česku ženy, které jsou u plotny a vadí jim to, nebo pokud mají některé české ženy pocit, že jim je jinak ubližováno, je zcela namístě, aby se ozvaly a aby pak společnost s jejich situací něco udělala, aby ji narovnala. Klidně pak sám pomůžu, pokud budu moct. K tomu je ale třeba ihned dodat, že úplná rovnost je fikce, utopie. Dělá to ze mě feministu, ta ochota pomoct, když budu vědět jak? Nebo mi naopak celý feminismus zůstává na deset západů uzavřený kvůli tomu, že zpochybňuji možnost dosažení absolutní rovnosti? V souvislosti s dneškem je dobré vrátit se k Tocquevillovi a přečíst si aspoň závěr jeho Demokracie v Americe: rovnost, poručnický stát, který své občany udržuje v permanentní dětství, všeobecná uniformita. „Pohled na takový konec demokracie ve mně vyvolává smutek a mrazení,“ píše Tocqueville…