Sedm bláznů

Život Rema Erdosaina, výběrčího v cukrovarnické společnosti a zneuznaného vynálezce, se obrací naruby v okamžiku, kdy vyjde najevo, že zpronevěřil šest set pesos a sedm centů. Poté, co ho vyhodí z práce a opustí ho žena, přimyká se k bizarnímu tajnému společenství okolo Astrologa, novodobého mesiáše i tyrana, jež si klade za cíl vytvořit nový společenský řád skrze revoluci. Ukázka z vrcholného románu Roberta Arlta, jedinečného samorosta argentinské literatury.

Překvapení Sotva co Remo Erdosain otevřel prosklené dveře do ředitelovy kanceláře, chtěl couvnout; pochopil, že je ztracený, ale bylo už pozdě. Očekávali ho ředitel, zavalitý muž nízkého vzrůstu s hlavou kance, prošedivělými, nakrátko ostříhanými vlasy „à la Umberto I.“ a nelítostným pohledem, jejž cedil skrz šedé zornice svých rybích očí; účetní Gualdi, úlisný, zakrslý hubeňour se slídivýma očima; a náměstek ředitele, potomek muže s kančí hlavou, pohledný třicátník cynického vzezření, s kšticí bílých vlasů, chraplavým hlasem a pohledem stejně přísným jako jeho zploditel. Nikdo z těch tří — ředitel skloněný nad výkazy, náměstek rozvalený v křesle s nohou přehozenou přes područku ani pan Gualdi, uctivě postávající u stolu — se neobtěžoval Erdosainův pozdrav opětovat. Pouze náměstek zvedl hlavu a řekl: „Přišlo na vás udání, že jste podvodník. Měl jste nám zcizit šest set pesos.“ „A sedm centů,“ dodal pan Gualdi a pijákem osušil podpis, který na jeden z výkazů právě vyvedl ředitel. Teprve tehdy k němu ten muž s hlavou kance vzhlédl, což jeho býčímu krku očividně činilo nemalé obtíže. Prsty měl prostrčené v knoflíkových dírkách vesty, skrz přimhouřená víčka vrhal na Erdosaina lišácký pohled, přičemž bez zjevné nenávisti studoval rysy jeho pohublé tváře, jež zůstávala netečná.

„Proč chodíte tak nuzně oblečený?“ chtěl vědět. „Jako výběrčí si nic nevydělám.“ „A co peníze, které jste nám ukradl?“ „Já nic neukradl. To jsou lži.“ „Nuže, jste tedy s to skládat účty?“ „Jestli chcete, ještě dnes v poledne.“ Tato odpověď mu nakrátko poskytla oddech. Tři muži si mezi sebou vyměnili zvídavé pohledy, náměstek pokrčil rameny a na závěr za mlčenlivého souhlasu otce prohlásil: „Ne… máte čas zítra do tří. Přineste s sebou účetní knihy a stvrzenky… Nyní můžete jít.“ Takový rozsudek ho natolik překvapil, že tam zůstal stát jako solný sloup a žalostně se na ty tři díval. Ano, na všechny tři. Na pana Gualdiho, jenž ho nehorázně ponížil, třebaže si říkal socialista; na náměstka, který očima bezostyšně spočinul na jeho otrhané kravatě; a na ředitele, jehož štětinatá kančí hlava se nyní natočila Erdosainovým směrem a šedými škvírkami přimhouřených víček k němu vysílala pohled plný cynismu a nestydatosti. Erdosain se však nehnul z místa… Chtěl těm třem něco říci, ale nevěděl jak; něco, co by je přimělo pochopit tu příšernou smůlu, která se mu lepila na paty, jenže místo toho tam stál jak přikovaný, před očima měl černou krychli ocelové pokladny a cítil, jak se mu s každou ubíhající minutou záda ohýbají níž a níž, přičemž nervózně mačkal krempu černého klobouku, pohled měl čím dál smutnější a vyhýbavější. Pak ze sebe rázem vypravil: „Smím tedy odejít?“ „Ano…“ „Ne, chci říct, mohu dnes inkasovat?“ „Ne, stvrzenky odevzdejte Suárezovi, a zítra ať jste tu ve tři, se vším všudy.“ „Ano… se vším…“ otočil se na podpatku a bez pozdravu odešel. Ulicí Chile sešel až na Paseo Colón. Cítil se být obklíčený neviditelnými silami. Slunce odhalovalo ohavné vnitrobloky svažující se ulice. Hlavou mu vířily tak nesourodé myšlenky, že utřídit je by mu zabralo dlouhé hodiny. Později si vybavil, že ho ani na jediný okamžik nenapadlo zamyslet se nad tím, kdo mohl být tím udavačem. Překlad Hedvika Tichá   Vydává nakladatelské studio Rubato.