Jeden z večerů festivalu je věnován humoru v norské literatuře, což může být pro českého čtenáře trochu nezvyklé spojení — přece jen jsme zvyklí spíš na detektivky. Jakou má humoristická próza v Norsku tradici a současnost?

Řekla bych, že spíše než vyloženě detektivky, zvlášť pokud si odmyslíme Joa Nesbøho, je pro norskou literaturu typická realistická tvorba. Knihy, jejichž středobodem jsou rodinné vztahy, existenciální otázky a problémy všedního dne. Na tyto neveselé aspekty života je přitom často nahlíženo s nadsázkou, s pořádnou dávkou černého humoru. Vzpomeňme známé a do češtiny hojně překládané autory jako Erlend Loe či Ingvar Ambjørnsen. Není to tedy prvoplánově humoristická literatura, nýbrž romány výrazně okořeněné vtipem. Do této tradice myslím spadá právě i román Muž, který se nechtěl vrátit domů Rogera Pihla, hlavního hosta zmiňované besedy.

Roger Pihl, foto: Skandinávský dům

Přijede i Marta Breen, autorka feministického komiksu Neohrožené ženy, který vytvořila spolu s ilustrátorkou Jenny Jordahl. V Česku — aspoň podle cen Muriel — je trendem zpracování moderní historie. Čeho se dotýká současný norský komiks?

Neohrožené ženy poutavou formou zpracovávají dějiny ženské emancipace, zejména posledních sto padesát let boje za volební právo, přístup ke vzdělání či právo na potrat. Autorky tak činí v kontextu dalších důležitých společenských změn, například boje proti otroctví a LGBT problematiky, i když v centru zájmu stojí vždy ženy. Tedy i v tomto případě se jedná spíše o zpracování moderní historie, které cílí na široké publikum. Co se týká norské komiksové tvorby obecně, ta se věnuje řadě různorodých témat, inspirace historií — ať už starší z vikinského období, či mladší zejména z druhé světové války — je však zřejmě nejsilnější. Tvůrce lákají známé i neznámé historické osobnosti, značného úspěchu i v zahraničí se dočkal Steffen Kverneland s biografickým komiksem Munch. Často se také objevují díla tematizující dospívání a hledání vlastní (sexuální) identity.

Několik akcí je zaměřených i na překladatele a redaktory norské literatury. Je o norskou literaturu z „profesního“ hlediska v Česku zájem?

Seminář pro nakladatelské redaktory navazuje na úspěšné akce tohoto typu o dánské a finské literatuře. Letos je Norsko o to nosnější, že bude čestným hostem frankfurtského veletrhu. Účastníkům semináře představíme norský knižní trh, grantová schémata a tipy na dosud nepřeložené knihy, takže budou moct odjet do Frankfurtu připravení. A protože jedním z našich cílů je, aby do dialogu s nakladateli vstupovali uvědomělí překladatelé, pořádáme tu a tam také semináře pro překladatele ze severských jazyků, zejména pro ty začínající. Součástí semináře pak není jen společný překlad vybraného úryvku, nýbrž také seznámení s procesem vydávání knih a rolí překladatele v něm. Semináře pro překladatele by měl do budoucna převzít nově založený spolek Překladatelé Severu.

Marta Breen, foto: Skandinávský dům

Obrací se na Skandinávský dům někdy překladatelé nebo redaktoři s žádostí o pomoc nebo radu?

Nejčastěji se na nás interní redaktoři nakladatelství obracejí se žádostí o poskytnutí kontaktu na literárního překladatele z určitého jazyka. Překladatelé či externí redaktoři hojně využívají možnosti zeptat se kolegů v tematických skupinách na sociální síti Facebook. Řada diskutujících v těchto skupinách se ostatně s pracovníky Skandinávského domu překrývá, není tedy ani třeba kontaktovat přímo Skandinávský dům.

Skandinávská literatura má v Česku možná nejkomplexnější propagaci a podporu. Jak vnímáte vztah českých čtenářů k severské kultuře?

Těší mě, že máte tento dojem, zvlášť když si uvědomíme, že státy evropského severu u nás na rozdíl od mnoha jiných zemí nemají oficiální kulturní institut. Snad je to dáno také tím, že na propagaci severské literatury směrem k českému čtenáři se kromě Skandinávského domu a severských velvyslanectví ve značné míře podílejí sama nakladatelství, pro něž se tato jazyková oblast stala jakousi vlajkovou lodí — jmenujme zejména nakladatelství Knihu Zlín, ale také Host, Argo či dybbuk. Nejen že severskou literaturu vydávají, ale také velmi ochotně spolupracují na její propagaci. Takový úspěch by však nebyl možný, pokud by české čtenáře Sever nezajímal. Severské země představují jakousi umírněnou exotiku, což má myslím hodně Čechů rádo. Pokud by však sama severská kultura neměla co nabídnout, těžko by si zájem udržela dlouhodobě. Z počtu vydávaných titulů či návštěvnosti v kinech lze však soudit, že poptávka trvá.

Zajímavý trend z poslední doby je proměna národních mentalit v jakýsi kulturní návod, ať už jde o hygge, lagom, nebo v poslední době sisu. Co na tuto reprezentaci v zahraničí říkají samotní Skandinávci?

Mezi Dány se říká, že hygge coby vývozní artikl vymyslely dánské designové firmy, aby se více prodávaly jejich výrobky. A je pravda, že knihy o tomto fenoménu připomínají spíše katalogy. Přesto jsou hygge, lagom a sisu neodmyslitelnou součástí dánské, respektive švédské a finské kultury či nátury. Myslím si, že Seveřany fascinuje, kolik se toho kolem vcelku jednoduchých konceptů nadělá a že to vydá na celou knihu, nebo dokonce několik. Proto si řada z nich z vážně míněných lifestylových návodů na šťastný, pohodový život z idealizované švédské uvědomělosti a finské houževnatosti ráda utahuje. O tom svědčí mimo jiné připravovaný český překlad ironií prošpikované Kalby ve spoďárech, pojednávající o dalším finském kulturním fenoménu.