Školy nezvládají lákat mládež k literatuře

Svou poezii přednesl posluchačům Měsíce autorského čtení slovenský básník Vlado Janček. Dramaturg a dříve i improvizátor napsal speciálně pro festival zcela nové básně.

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Víc než dvacet let jsem se věnoval divadelní improvizaci a nejlepší metoda zlepšení byla pozorně si všímat reakcí publika. A přestože už na improligy nechodím, instinkt všímat si reakcí publika mi zůstal a ozve se na každém autorském čtení. Do jisté míry se to potom určitě projeví i při psaní, i když spíš na intuitivní rovině. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Stále populárnější jsou i audioknihy. Zřejmě vzniká nějaká skupina lidí, kteří se zajímají o literaturu, ale z nějakých důvodů se jim nechce číst a upřednostňují poslech. Když narazím na čtení poezie ve veřejnoprávním rozhlase, nepřelaďuji a s chutí si čtení poslechnu. I v případě věcí, které bych v psané podobě nečetl. Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Já vlastně ani nevím, jestli je krize skutečná, anebo máme od fungování literatury jen nějaká přehnaná očekávání. Knihy slovenských autorů s literární hodnotou se sice neprodávají ve velkém, ale stále se prodávají a lidé chodí na čtení. Pokud bych něco měl označit za krizi, tak je to budování vztahu mladých lidí k literatuře ve školách. Stále jen hrstka učitelů dokáže mladým, formujícím se osobnostem dát chuť ke čtení, většinou je jen nutí biflovat se encyklopedická fakta. Úlohu škol potom přebírají čtení a mám tu zkušenost, že právě tam mladí získávají pozitivní vztah ke čtení.

Vlado Janček, foto: archiv MAČ

Vlado Janček, foto: archiv MAČ

Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Současná literatura by měla jít svou cestou bez toho, aby sloužila čemukoli jinému. Nedokážu jí ukázat směr, ale baví mě sledovat její cestu. Na ní by se měly celou dobu objevovat všelijaká nečekaná dobrodružství. Jestli se neobjevují, není to dobrá cesta a je nutné odbočit jinam. Současná a vlastně každá literatura by měla být co nejvíc pravdivá a co nejpřekvapivější. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Už jsem to nakousl v předcházející odpovědi. Mám rád, když mě něčí literární dílo překvapí, a stejně mám rád, když mě překvapí mé vlastní. Nikdy nepíšu s jasnou představou, jak to dopadne. Snažím se soustředěn sledovat prvotní nápad a vytěžit z něj maximum. A to i v krátkých útvarech, kterým se většinou věnuji. Vzniká zvláštní napětí, jestli oněch pár řádků povědělo vše, co mělo, nebo je třeba ještě něco dodat. Psaní je pro mě vzrušující hrou a po jejím skončení se na její výsledek často překvapeně dívám a ptám se sám sebe, jestli jsem to opravdu napsal já. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Jestli jsem všechno dobře pochopil, mým spolucestujícím na trase Brno—Ostrava—Košice—Lvov—Wrocław by měl být právě mladý ukrajinský autor Ljubko Dereš. A protože ukrajinskou literaturu neznám vůbec, těším se, co se od něj po cestě dozvím. Co se týče Ukrajiny samotné, můj vydavatel a pár dalších literárních kamarádů už Lvov navštívili, měli tam autorské čtení a zůstaly jim na to velmi pěkné vzpomínky. Takže se velice těším.