Ve Chvále oportunismu vypráví Černínský palác, v Neptunově jeskyni zase socha. Čím vás lákají podobní vypravěči?

Oni mě oslovili. V Černínském paláci pracuji a roky jsem uvažoval nad tím, jak by se dal pojmout, s celou svou historií. Až začal „mluvit“, a stačilo to zapsat.

Nedaleko sochy Neptuna bydlím, na začátku byla fascinace jeho výrazem. Kdyby to byl člověk, co by měl asi za sebou? Zklamání, nadšení, hořkost a rozkoš. V obou případech šlo o to, naladit se na silnou energii, která tady je. Naladit se na příběh.

Marek Toman, foto: nakladatelství Baobab

Z vašich románů je znát pečlivost, důraz na rešerše a snaha vycházet co nejvíce z faktů. Jak se vám píše v době, o které se říká, že je postfaktická?

Skutečnost mluví, to je moje heslo… Psát takhle je velmi osvobozující. Vede mě silný příběh. Ne estetismus, ne relativizace, ne dělání dojmu. Psát takhle v postfaktické době znamená, že se člověk ocitne v post-postmodernismu — a tam je právě příběh. Doufejme, že strhující. Pro mě to tak je. Píšu o tom, co mě hluboce zajímá. Pak je samozřejmě otázka, jestli to tak dopadne i pro čtenáře.

V roce 2018 vám vyšly hned tři knihy. Co je pro vás psaní?

Potvrzení toho, že skutečnost má smysl. Literatura ho může hledat, rekonstruovat. Dělat to, co dělá náboženství — ale světsky. Spolehnout se na lidi. V životních příbězích, které jsou zdánlivě bez pointy, tu pointu najít.