Slož si svou (jeho, jejich) paměť!

Rubikova kostka je — jak každý ví — mechanický předmět složený z mnoha malých barevných kostiček, jež jsou kdesi uvnitř propojeny, takže s nimi lze v několika rovinách zdánlivě libovolně otáčet. Pokud je tedy tento hlavolam neuspořádaný, ponouká hráče k tomu, aby s ním kroutil tak dlouho, až se mu podaří sestavit ideální celek: nudnou a banální krychli o šesti jednobarevných stěnách.

V případě Maňákova románu sousloví Rubikova kostka naznačuje narativní princip, jejž se autor pokusil při psaní použít s cílem predestinovat aktivitu adresáta. Řečeno jinak: Maňák (po vzoru jiných) své vyprávění rozložil do řady malých částí, které všelijak zamíchal a zpřeházel; zjevně v naději, že výsledek bude umocněn čtenářovou radostí z poznání, že se vyprávěné jednotlivosti k sobě vážou, a může si je tudíž zpětně propojit.

Nebylo by až tak těžké na Maňákovu metaforu přistoupit, najít v textu šest motivických rovin a přiřadit je jednotlivým stěnám krychle, jež má být po dočtení ve čtenářově mysli scelena. Jestliže se však o to nepokusím, je to proto, že zvolený titul románu je — možná — atraktivní, nicméně vnímám jej jako metaforu na techniku vypravování uměle naroubovanou. Jakkoli si totiž autor dal tu práci, že v jedné z kapitol princip skládání Rubikovy kostky tematizoval, jím použitá forma má mnohem blíže k jinému typu hlavolamu, k hříčce zvané puzzle. K té její variantě, která pracuje s množstvím velmi nepravidelných, avšak přesně do sebe zapadajících dílků, z nichž lze složit více či méně zajímavý obraz. Přítomný román přitom kombinuje dvě jen volně propojené skládačky.

V první z nich si čtenář sestavuje obraz ústředního „hrdiny“: mladého muže jménem Ondřej, jenž se na pár dní vrací do rodné Plzně, aby spolu s rodinou oslavil dědečkovy osmdesátiny. Zlomky vyprávění postupně vykreslují jeho vztah k blízkým a příbuzným, ale také trauma nedávného rozchodu s (kdysi) milovanou dívkou. Součástí procesu Ondřejova sebepoznávání je navíc zpětná rekonstrukce rodinné paměti, respektive vlastního dětství a vztahů mezi rodiči, zejména maléru s otcovou — dávnou — nevěrou. Což má do puzzle vnášet prvek tajemství i možný konflikt a problém, zvláště když se zdá, že by tato nevěra mohla mít své pokračování. Naštěstí se však ukáže, že vše je jinak a otcovo podivné chování nesouvisí se sexem, ale s aktuální sociální situací. Pozadí kresby Ondřejova návratu domů totiž utváří obraz probíhající hospodářské krize, jež tu před pár roky byla, jakož i snaha vykreslit společenskou rozporuplnost polistopadové přítomnosti tak, jak se promítá do života reálného města a jeho obyvatel. Což utváří rámec pro dílky druhého puzzle, jež Maňák do svého románu zamíchal: pro obraz dramatických událostí, k nimž v Plzni došlo v roce 1953 v reakci na měnovou reformu a které představují první spontánní povstání lidí vůči komunistické moci (a to nejen v Československu). Formálně je začlenění vzpomínek na vzpouru motivováno poněkud trapnou vzpomínkou hrdinova dědečka, jakož i tím, že Ondřej jako učitel historie na dané téma napsal práci a shromáždil rovněž množství dokladů o tom, jak to tenkrát bylo.

Není však možné přehlédnout, že autor se k tématu roku 1953 vrací především ve víře, že „duch a dech dějin“ umocní banalitu rodinných patálií vygenerovanou základní rovinou vyprávění a vnese do výpovědi něco, co je podstatnější, zajímavější a dramatičtější než aktuální každodennost. Pokouší se přitom zůstat v individuální rovině, neusiluje o objektivizující zobecnění, ale chce evokovat autenticitu prožívání dějin jednotlivci. Po vzoru orální historie proto součástí své románové skládačky učinil sérii „záznamů“, jež dokládají, jak konkrétní lidé dějiny zakoušeli, jaké to pro ně mělo důsledky a jakým způsobem o tom zpětně vyprávějí.

Maňákův román je vymyšlen tak, že by mohl naplňovat všechny mé představy o zajímavé próze, mající ambici pronikat pod povrch jevů. Při jeho četbě jsem si však uvědomil, že výchozí záměr ve výsledku selhává. Autorovo vyprávění na mě působí jako šumivé víno bez alkoholu: chybí mu totiž ono tajemné, opojné a těžko pojmenovatelné něco, které ze slov dělá literaturu. Jako by použitým popisným větám a obrazům chyběl esprit, možná i proto, že nevnímají a nevyjadřují svět jako otevřený problém, ale jako danou skutečnost, již zbývá jen správně popsat a srovnat. Natož aby autor reflektoval, že jazyk je myšlení, a to může svět dokonce utvářet.


Vratislav Maňák: Rubikova kostka, Host, Brno 2016