Sluchátka do uší, kapesníčky do ruky
Audioknihy vzbuzují v posluchačích více emocí než filmové adaptace.
Jde se u Schindlerova seznamu dojmout ještě víc? Podle nového výzkumu z University College London (UCL) ano — jen se nesmíte dívat na film, ale musíte se zaposlouchat do audio verze románu Thomase Keneallyho. Podle nové studie mají totiž audioknihy větší emocionální sílu než video verze téhož.
Výzkum si u UCL objednala firma Audible, v současnosti největší distributor a producent audioknih, která na výzkumu i spolupracovala. Audioknihy jsou jedním z nejživějších segmentů knižního trhu — od roku 2013 se například tržby z jejich prodeje ve Velké Británii zdvojnásobily.
Vědci měřili tělesné reakce stovky účastníků experimentu, jimž pustili filmové a zvukové adaptace týchž „emočně intenzivních“ románových scén. Posluchači a diváci ve věku mezi osmnácti a šedesáti sedmi lety tak viděli a slyšeli první popis monstra z Baskervillu, pana Darcyho, kterak v Pýše a předsudku žádá Lízinku Bennetovou o ruku, vězeňský rozhovor s Hannibalem Lecterem z Mlčení jehňátek a další scény z Dickensových Nadějných vyhlídek nebo fantasy ságy Hra o trůny.
Při sledování a poslechu se jim měřila srdeční činnost a elektrická aktivita kůže (EDA). Po skončení měli účastníci ohodnotit, která verze v nich vyvolala více emocí.
Podle výsledné studie Measuring Narrative Engagement: The Heart Tells the Story (Měření narativního zapojení: Srdce vypráví) hodnotili účastníci pokusu filmové adaptace jako více vzbuzující emoce než audioknihy průměrně o patnáct procent.
Srdeční aktivita a tělesná teplota nicméně vypovídají o opaku: u poslechu se zvyšoval tep, teplota i elektrické signály na povrchu kůže, což vypovídá o větším napojení na děj. Dělo se tak napříč věkovými kategoriemi i pouštěnými scénami.
„Může to být způsobeno tím, že při poslechu příběhu je proces spoluvytváření aktivnější než při sledování videa,“ píše se ve studii.
Bude asi lepší si nepředstavovat, co se s našimi těly děje při čtení.