04/04/2022 | recenze |

Sluníčkář prepíkem

Postapo jako vlídná alternativa naší krize. Recenze nejnovější sbírky dvaceti osmi vzájemně provázaných básní Jana Škroba.

Přese všechny artefaktové kalkulačky, kabely čouhající ze země uprostřed lesa, decentralizované hnutí odporu proti nekonkrétnímu útlaku, stihomamy, oliánovaná datová centra a mccarthyovský pohyb ve vylidněné krajině není Škrobova Země slunce cyberpunkovou postapokalyptickou dystopií, není žánrovou literaturou. Škrob má vše zmiňované za předmět svého fenomenologického zkoumání, nikoli za formu.

Jan Škrob: Země slunce
Viriditas, Stříbrná Skalice 2021

K fantasy a sci-fi světům se vždy pojí jisté vzrušení: představte si, že se chystáte napsat jedno či druhé a ihned pocítíte jakousi pošetilou radost z pouhé možnosti, že byste se mohli zaobírat něčím tak svobodným a zároveň se odevzdat žánrové danosti. Je to jako pomyslet na to, že bych se mohl začít věnovat buddhismu, sportu anebo třeba poezii. Možnost zabydlovat vnitřní i vnější svět je základním projevem našeho způsobu existence, a tak i samotné vrhnutí se do toho či onoho je hodno pozornosti. Jan Škrob si zvolil výše zmíněné stylizace, s nimiž ve své sbírce donekonečna začíná, každý verš je zkratkou k uvedení do světa, který není (tak jako v žánrové literatuře) stále propracovanější, ale který je k zbláznění přítomný ve své potencialitě, neustále evokující moment opuštění reality a odevzdání se fikci.

Spojitosti mezi fikčním a reálným světem nám nedocházejí v interpretačních návratech poté, co jsme tam strávili nějaký čas, ukazují se nám obousměrně a nepřetržitě. Po čase přestává mít smysl se o tento pohyb tam a zpět snažit a vše se slévá v básnickou promluvu, v níž se samotná fiktivnost stává obrazotvorným prvkem. Verše, které mají vcelku prozaickou stavbu, jsou obohacovány změněným vnímáním prostoru a času, takže vyznívají lyricky. K tomu přispívá i Škrobova hypnotická práce s rytmem, která se od Reálu stala uměřenější, refrénů je méně a jsou dávkovány a obměňovány cíleněji, což jejich účinek umocňuje.

Země slunce je celá posunuta do nevědomí a přes vnější podobnost například s klasickou počítačovou hrou Fallout asociuje spíše Tarkovského Stalkera, v němž po celou dobu nedojde k žádné skutečně akční scéně, přese všechny údajné mlýnky na maso a gravitační pasti rozeseté v okolí. Zmíněný film je rámován promluvou Stalkerovy ženy, která svou civilností staví fantastickou interpretaci do reality: „A kdyby nás nepotkaly ty těžkosti, nebyli bychom na tom lépe. Byli bychom na tom hůř. Protože štěstí by také nebylo. A nebyla by naděje.“ Škrobovo poselství je v jistém smyslu podobné i opačné: neohlíží se zpět, ale dívá se do přítomnosti a budoucnosti a ví, že ačkoli děláme a ještě vykonáme hodně zlého, pro lidského ducha a pro přírodu to bude tak jako tak očistné. Sociální a politická citlivost, jakoby ex post ventilovaná v monolozích plných věcnosti života a přežívání v postkulturní krajině, neustále dává celé té možnosti sci-fi, apo a postapo rámec lidské mysli.

Čtení Země slunce nám nabízí dvojí možný únik: za prvé do dobrodružství, ve kterém je možné se světem v troskách konečně něco fyzicky dělat a v němž i svět něco dělá s námi a s tím, co lidstvo po sobě zanechalo, a za druhé únik do toho samého světa od poskvrněného lidského duchovna, od fiaska politiky, od fiaska vlastní marné angažovanosti. Postava provázející nás Zemí slunce říká všechno to, co si myslíme, že je v současném světě a současné společnosti potřeba, ale svým postapokalyptickým okolím je zbavena nálepky woke intelektuálního levicového sluníčkáře. Vše zní jako ten nejpragmatičtější realismus. 

Potřebuješ vzít vážně některá / hesla co se dnes / říkají jenom tak […] chtěl / jsem ještě říct že svoboda pro mě znamená / pravý opak toho o čem se tu jako o / svobodě mluví jedou se pořád dokola trikolóry / triumfalismy virtuální peněženky teď / potřebuju hlavně slyšet / že mi rozumíš,

píše se hned v první básni sbírky. A když se v básni „strategie“ píše, že „je důležité umět být / ve správnou chvíli neviditelný / ale zároveň musíš vědět kdy se / vystavit útoku“, čteme to také dvěma způsoby: jako doporučení, jak přežít v postapo světě, a jako doporučení, jak přežívat se sluníčkovým mindsetem ve světě dnešním.