Současná próza rozhodně není mrtvá zóna

Za dva týdny národ pozná vítěze dalšího ročníku. Už od počátku dubna literární kuloáry kriticky bzučí nad nominacemi. Básnické klání letos nikoho ani příliš nepřekvapilo, zato u prózy šlo zaslechnout údiv nad nepřítomností knih Jáchyma Topola nebo Petra Borkovce. O nominacích a šancích české prózy jsme proto mluvili s jedním z porotců a literárním vědcem Alešem Merenusem.

K nominacím na prózu se vyrojilo několik komentářů ohledně absence Jáchyma Topola a dalších knih. Diskutovali jste jako porota o „vyloučených“? Samozřejmě. O všech knihách jsme dlouho diskutovali a zvažovali argumenty pro a proti. Jako každý rok jsme však nemohli nominovat všechny přihlášené tituly, ale jenom šestici vybraných knížek. A samotný fakt, že některé nominace stále vzbuzují někdy i dosti vášnivé reakce, je vlastně dobrá zpráva pro samotnou cenu, neboť tyto polemiky přispívají k zviditelnění Magnesie Litery a literární produkce jako takové. Nejsem mluvčím poroty, takže nemohu mluvit za všechny její členy, ale letošní ročník byl poměrně náročný, protože najít shodu na šesti kvalitních prózách nebylo vůbec snadné. Do poslední chvíle jsme hledali přijatelný kompromis, s nímž by se mohli identifikovat všichni zúčastnění. Zasekli jste se při nominacích na něčem? Ano. Dlouho byla ve hře nominace Topolova Citlivého člověka a také román Davida Zábranského Za Alpami. Ani jedna ze jmenovaných knih se ale do konečného výběru nakonec neprobojovala, protože ani po dlouhém přesvědčování zastánci těchto próz nezískali potřebnou většinu. Porota totiž postupuje zásadně demokraticky, každý její člen má pouze jeden hlas. Chybí v nominacích nějaká kniha tobě? Já jsem chvíli koketoval s myšlenkou na nominaci bláznivé grotesky Bomba Funk Karla Veselého, ale neuspěl jsem. Také jsem zvažoval, zda by ceně neprospělo, kdyby Magnesia ještě zvýraznila již dnes velmi čtenářsky úspěšnou Hanu Aleny Mornštajnové. Nakonec to ale dopadlo jinak. A prospělo by? Určitě by jí nominace neublížila. Na druhou stranu si však myslím, že zrovna tato kniha podobnou propagaci nezbytně nepotřebuje, neboť už nyní se stala čtenářským hitem.

Aleš Merenus, foto: Jan Němec

Aleš Merenus, foto: Jan Němec

Proč se vůbec tak řeší, kdo v nominacích je a není? V prvé řadě jde o prestiž a v druhé o zvýšení prodeje. Literární ceny jsou pak jakýmsi prvním kompasem, neboť pomáhají čtenářům a překladatelům orientovat se v současné knižní produkci. Na druhou stranu není možné čekat nějaký ryze objektivní výběr, který by podepsali úplně všichni, kdo se literaturou zabývají. Výhodou i nevýhodou Magnesie totiž je, že má poměrně široce nastavená kritéria. Každý rok se tak hledají kvalitní tituly, což si někdo může přeložit jako ocenění knih již zavedených autorů, někdo zase jako hledání čtenářsky přístupných textů, jiný jako příležitost k objevování nových literárních talentů a další jako cenu, v níž se mají vyzdvihnout tituly, které budou schopné uspět na mezinárodním knižním trhu. Všechny tyto pohledy mají své opodstatnění, protože všechny vycházejí z literatury jako takové. To, co mě v letošním roce ale opravdu překvapilo, byla otázka jednoho člověka ve FB diskusi, zda za rozhodnutím nenominovat Citlivého člověka náhodou není tlak ze strany Institutu Václava Klause. To mně vážně úplně zamrzl úsměv na rtech, protože podobnou reakci bych nečekal ani ve snu. Představa, že porota rozhoduje na základě nějakých politických objednávek, je naprosto absurdní a za sebe jasně říkám, že jediným kritériem, podle něhož jsme nominované vybírali, byla literární kvalita textů! Není zrovna absence Jáchyma Topola spíš generační bolístkou? Jáchym Topol je bezesporu spisovatel, který velmi výrazně ovlivnil podobu české literatury v uplynulých více než dvaceti letech. Jeho poslední kniha však, podle většiny porotců nedosáhla kvalit jeho předcházejících próz. Je zřejmé, že Topol je velký autor, a to naprosto zaslouženě, tudíž se dalo předpokládat, že řada příznivců jeho psaní bude absencí Citlivého člověka zaskočena. Ale jak jsem již jednou řekl, nominací je pouze šest a uspokojit všechny prostě není možné, protože tím by samotná cena vlastně ztratila význam. Za sebe se domnívám, že vzhledem k tomu, že celá soutěž je do poslední chvíle otevřená a žádná kniha nemá nominaci dopředu jistou, má smysl ji i nadále provozovat a sledovat. Na rozdíl od jiných si totiž myslím, že stav, kdy by měl být vítěz tak nějak jasný ještě před prvním zasedáním poroty, by význam samotné ceny v očích odborné veřejnosti značně devalvoval. Překvapilo tě něco v celkovém obrazu české prózy, kterou jste museli načítat? Každý rok jsem mile překvapen, když narazím na text, jenž prozrazuje výrazný autorský rukopis. K takovým nečekaným objevům v letošním roce řadím zejména knihu Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn, Lapače prachu Lucie Faulerové či povídkový debut Vladimíry Valové Do vnitrozemí. Současná próza tak v žádném případě není nějaká šedá, bezvýrazná či napůl mrtvá zóna, právě naopak.