Na literaturu kladu jeden základní prostý nárok: musí být propojená se životem.  Za hranicemi života totiž nic není. Aby to neznělo příliš abstraktně, zmíním pro příklad svoji zcela konkrétní čtenářskou zkušenost. Před pár lety jsem v dosti zoufalém stavu, krátce po tragické smrti partnera, sáhla po jakési detektivce. Ani nevím proč, detektivky nečtu. Jednu z paralel onoho příběhu tvořilo vyrovnávání se hlavní hrdinky se smrtí sestry. Bylo to tak dokonale zpracované! Každý záchvěv, každý zářez v duši, který jsem cítila, byl v té knize zachycený. Nikdo, dokonce ani profesionálové mi nedokázali pomoci tak jako tato kniha, která detailně pojmenovávala mou bolest, aniž by narušovala intimitu prožívaného utrpení. Od té doby už ze svého čtenářského nároku za žádných okolností nehodlám slevit.

A zde se dostávám  ke svému problému se současnou českou prózou. Stále častěji se při její četbě cítím jaksi mimo život. Vyhoštěná do divného ne-světa. Vzdálená od reality i fantazie. Připadám si v ní jako čtenářka cizí a zbytečná. Nejde samozřejmě zdaleka o to, že autoři nepíší o tématech, která mě zajímají. Přece i kniha, která nenese mně blízká témata, mi může vtrhnout do života a zasáhnout jej. A možná o to jde především, možná, že v tom je největší umění autora. Ale v české próze se pro mě takřka nic takového neděje. Logicky pak uvažuji, že někde musí být chyba. V autorovi? Ve mně coby čtenáři? Někde na cestě mezi autorem a čtenářem? A tak chci chvíli pátrat, proč se se současnou českou prózou tak zásadně míjím. Nerozumím.

Konec mého rozumění odstartoval už před pár lety rozhovor s jakousi zavedenou českou prozaičkou. Na otázku, proč zvolila pro svou knihu právě to konkrétní téma,  odpověděla bez skrupulí: dostávají se za něj ceny.

Dodnes se divím, že jsem tím šokem nespadla pod stůl. Páni — tak oni jsou autoři, kteří nepíšou ze životního zaujetí? On opravdu existuje někdo, kdo je schopen psát knihu jen pro potlesk? Tedy ne že bych pohrdala potleskem, je to náramně příjemná věc! Sem tam jsem si to i sama mohla ozkoušet. Ale napsat knihu jen s tímto cílem? Někdo to ale asi tak má, budiž.

Nepochybuji o tom, že jsou spisovatelé, jichž se minulost hluboce dotýká a potřeba psát o ní je pro ně prakticky životní potřebou. Ale jsou také autoři, kteří se donekonečna zabývají minulostí bez adekvátního důvodu. Jsem z toho unavená a otrávená. Jistě, i tyto knihy své kvality mají. Nějak jsou dobré, třeba hezky, bravurně napsané. A ty literární ceny se za to vážně dávají. A kritici potleskávají. Tedy jak kteří, tuším jeden tenkrát oné výše zmíněné autorce nezatleskal a dobře podle mě udělal.

Stojím zde u problému motivace a důvodu k dílu a absolvovaná studia filozofie mi velí, abych sama sobě i čtenáři položila několik rýpavých otázek: Je skutečně tak špatné a opovrženíhodné psát knihu pouze s motivací získat literární cenu? Nebo z potřeby dostat se alespoň k nějakým penězům? Zaslouží si skutečně kritiku fakt, že autor vlastně nemá ke zpracování žádné životně motivované téma? Lze snad odsoudit, že spisovatel disponuje pramálem životních zkušeností a prožitků, a tak vyhledává témata, která neplynou z vnitřního puzení a motivace, ale stávají se předmětem racionální volby nebo kalkulu? A opravdu se jedná o prvek, který jeho tvorbu nutně devalvuje? Mohla bych se nyní pustit do několikastránkové úvahy o tom, zda není projevem bytostné neúcty, když autor píše například o holocaustu výhradně z touhy po uspokojení vlastních „spisovatelských ambicí“, ale to ponechám na  čtenáři a uberu se trochu jiným směrem.

Petra Dvořáková

Petra Dvořáková

Udělejme si ještě jednou drobný exkurz do konkrétní čtenářské zkušenosti, tentokrát právě s knihami vztahujícími se k minulosti. Jako čtenář totiž odmítám smlčet, že většina z nich ani vzdáleně nepřekonala sílu momentů, když vyprávěl třeba můj dědeček. Jeden by přitom čekal, že právě střípky informací posbírané v dětství spisovatelé v knihách dokreslí, poslepují a dotvoří do alespoň o kousek ucelenějšího obrazu a vjemu.

Bylo mi zrovna pět. Ale slyšela jsem to dobře: Němci postavili člověka ke stromu, střelili a kulka proletěla i stromem.

Nebo atmosféra u nás ve škole v první třídě: Nasazujeme si na zkoušku plynové masky zasmrádlé ajatinem a pan učitel u toho vede hlasité úvahy, co by se mělo udělat, kdyby se vrátili. Dole v šatnách s přezůvkami by musely být přichystané lopaty a písek. Stihlo by se to?

Pamatuji si tu paniku, když bouchnul Černobyl. Bylo mi zrovna šest a půl a ten den pršelo. Ségra mi nakecala, že když vyjdu ze školy, naprší na mě radioaktivita a umřu. V šatně, kde jsem brečela, žádný písek a lopaty nebyly. Pak mě tam našla jedna z učitelek. Utřela mi sopel, vynadala ségře a odvedla mě domů. Nic mě neozářilo. Určitě ne.

O sedmnáct let později propukla u mého tříletého syna akutní leukémie. Možná měla ségra pravdu. A možná v té šatně měly být ty lopaty s pískem. A měla jsem tam zůstat aspoň, než přestane pršet. Jedna z teorií zvýšeného výskytu akutní leukémie u dětí v generaci mého syna tvrdí, že jsme byly my, jejich matky, ozářené při oné katastrofě v roce 1986.

Co to má co dělat s psaním? Jen úvaha, co by mi teď řekli moudří: Vidíš, to je přesně ono — ta zmíněná teorie o leukémii a zkušenost s touto nemocí vytváří rámec a taky dává důvod, proč se vracet ke vzpomínání, k psaní o minulosti. Při četbě současné české prózy pátrám po tomtéž. Ale nenacházím, z mnoha knih necítím žádné bytostné zanícení pro téma, ani naléhavou potřebu, která člověka nakonec donutí myšlenku proměnit ve sdělení.

Jednoduše řečeno, zdá se mi, jako by autoři do svých děl nebyli ochotni nebo schopni vložit svůj vlastní život, který by se mimoděk čtenáři vyjevoval. To přitom lze učinit bez použití jediného autobiografického prvku.

Trochu mi česká próza připomíná cukráře, který peče oříškový dort. Jenže cukrář do vytouženého zákusku z nějakého důvodu nedá oříšky. Jednoduše proto, že je nemá, že příliš spěchá, odmítá čekat, než budou k mání, nebo je natolik povýšený nad návštěvníky své cukrárny, že se domnívá, že absenci oříšků nepoznají.  Dort je hotov. Vypadá krásně. Cukrář mluví o oříškovém dortu. Jeho přátelé tleskají. Jenže i když je dort chutný, blízcí nad absencí oříšků přivřeli oči, nic nezmění realitu — máme tu oříškový dort bez oříšků a každý to pozná. A jde pak raději utrácet do jiného krámu za opravdové oříškové dorty. Pečeme krásné knihy, chceme se blýsknout, co všechno umíme, jak to dokážeme nazdobit. Jak ale zamaskovat, že nemáme oříšky? Pěkně to nazdobíme jazykem, vyparádíme krásnými formulacemi a budeme se tvářit, že tam oříšky jsou. Třeba si nikdo nevšimne.

Odpusťte mi, ale já jako čtenář si všímám. Nejdu oklamat. A kolik čtenářů se mnou?  Těžko říct. Vypovídají o tom počty prodaných výtisků té či oné knihy? Nebo jediný e-mail od čtenáře, který autorovi sděluje, že mu jeho kniha změnila život? Nevím, váhám. Co o tom ale určitě nevypovídá, jsou mnozí autoři, kteří nejsou ochotni přijmout fakt, že literatura bez investice vlastního života, čili motivace, touhy, důvodu, zkušenosti, nasazení, bolesti, sebereflexe a tak dál, je mrtvá. Nevede k interakci se čtenářem navzdory tomu, že je načančaná a krásná. Jednoduše platí, že co autor do díla nevloží, čtenář tam nikdy nemůže nalézt.

Mluvím tu o motivacích, důvodech pro konkrétní téma, životní zkušenosti, vnitřním pnutí či ochotě autora trpět pro knihu jako o klíčových faktorech skutečné tvorby. Může se tak snad zdát, že znevažuji bravurní jazyk, schopnost formulovat, nechávat mistrně plynout text. Ale není to pravda. Jen tvrdím: Tak jako sebetěžší životní zkušenost, poznání či náhled samy o sobě nezakládají kompetenci k tvorbě, ani schopnost pracovat s jazykem, schopnost psát, samy o sobě nejsou kompetencí k psaní knih.  Literatura podle mého názoru začíná až v okamžiku, kdy je člověk schopen tyto dvě entity propojovat ve funkční tvar.

Zdá se mi, že na to v české próze zapomínáme. Nebo chceme zapomenout, protože jinak bychom sami sebe mohli usvědčit z nedostatečnosti? Ve vypreparovaném prostředí literárního světa je snadné se tvářit, že dovednost psát je sama o sobě kompetencí k tvorbě. Zvlášť když kritik přimhouří oko a pronese větu: Nevadí, že je to bez obsahu. Hlavně že je to pěkně napsané! Zaplaťpámbů, že jsou tací, kteří oči nepřimhuřují. I tak má tento nešvar prostoru víc než dost, jsme dost malá literární louže, všichni se známe, nechceme se naštvat a — opravdu je potřeba do toho rýpat? Vždyť on se tak snažil.

Nestojím však na straně zastánců nekritického a nenáročného čtenáře. Jistě není úkolem autora podporovat masovou blbost, čtenářovu neschopnost, lenost myslet a další katastrofy lidské malosti. Ale snažím se stát nohama na zemi, vždyť vidím jako čtenářku i samu sebe. Unavená ženská, která večer co večer zvládne akorát tak civět na americké sitcomy. Musím se tedy poctivě zeptat, jestli si za svůj problém se současnou českou prózou nemůžu tak trochu sama. Třeba neumím v těch knihách najít pojítka mezi vlastním životem a autorovým sdělením. Třeba by mi někdo doporučil, abych vypnula sitcomy a napnula síly, abych současným českým autorům porozuměla. Jenže na to mi ty síly prostě nestačí. Jsem holt unavená ženská.

Takže jsem se usvědčila? Mohla bych teď pokorně přijmout vinu za neporozumění českým autorům, za svůj pocit prázdnoty a bezobsažnosti, která mě v jejich knihách pronásleduje. Jenže tu vyvstává jedna diskrepance: Proč řada zahraničních autorů mé čtenářské nároky bezezbytku naplňuje? Nekverulují, nepohrdají mým zíráním na sitcomy, nevypínají mi je, ani mi nevysvětlují, že se mám víc soustředit, a už vůbec jim nevadí, že nejsem jejich cílová skupina. I přesto na mé nároky dokážou odpovědět.

Proč někteří autoři překrývají svou neschopnost vetknout do díla skutečný život tvrzeními, že uzpůsobení díla čtenáři by mohlo být házení perel sviním, je asi jasné. Maskují, že ve skutečnosti se jen nedokážou ve své tvorbě dopustit toho podstatného — života.

Líbilo by se mi, kdyby vznikla diskuse autorů o propojení díla se životem, o funkci a významu díla v životě běžného člověka. Žádná teoretická debata. Ale debata vztažená ke každému konkrétnímu dílu diskutujícího autora. Chtěla bych některým autorům klást otázky typu: Kdo je tvůj čtenář? Co právě prožil? Proč píšeš právě jemu? Proč má tohle s tebou prožívat? K čemu ho chceš získat? Co od svého čtenáře dostáváš? Kam tě posunul a co změnil v tvém životě? A jak se to projeví v tvé další tvorbě? Jaký konflikt v tvém životě tvůj čtenář vyvolal? Jak moc jsi ochoten mu podlézat? A kam až na té cestě mezi tebou a čtenářem chceš dojít ty a kam má přijít on?

Žádné časopisecké rozhovory s autorem takovou diskusi nahradit nedokážou, vždyť jen v přímé interakci se mohou vyjevit a na pozadí ostatních zrcadlit ty podstatné věci.  Všechno tohle přece mezi autorem a čtenářem existuje, žije, probíhá, mění se, lze to zachytit.

A tak tu jako čtenář stojím a přemýšlím. Snažím se českým autorům porozumět. Ale mnohem raději bych byla, kdyby tito autoři porozuměli mně.

To by bylo něco!