S použitím antropologických teorií rozkrývá vývoj sovětského románu jako komplexní a proměnlivé pole, na němž se střetávají mocenské, společenské i výsostně literární faktory. Vnímá jej nejen jako výsledek vědomé mocenské represe, ale i jako prostředek oboustranného vyjednávání mezi politikou a literaturou, jako rituální prostor, v němž krystalizují významné kulturní síly utvářející celou sovětskou společnost. Kniha tak mimo jiné nabízí inspirativní pohled na dynamiku a mnohotvárnost socialistického realismu, který bývá občas chápán en bloc jako statický souhrn utilitárních politických doktrín. (z anotace)


Hrdinný letec jako modelový nový člověk

V průběhu třicátých let byly v mnoha zemích úspěchy v oblasti aviatiky pokládány za záležitost národní prestiže. Mezi USA a SSSR probíhalo zápolení na poli letů na dlouhou vzdálenost. Zprávy o nejrůznějších leteckých rekordech, které plnily stránky sovětského tisku, odhalují, jak podstatný byl hrdinný letec — nejen jako symbol prestiže, ale i jako vyvolený „syn“, vzor člověka nového řádu. S každým dalším úspěchem přibývalo novinářských zvolání o nadřazenosti sovětské aviatiky, ale podstatou těchto tvrzení byla ve skutečnosti kategorie nadřazenosti lidské.

Objevovaly se dva běžné argumenty. Za prvé: Stalin projevuje nepředstírané obavy o dobro svých letců, což je u „kapitalistické“ hlavy státu nemyslitelné. Západní letec nemá žádné „blízké druhy“, je to „vlk samotář“ a jeho země si neváží lidského života. Stalin naproti tomu v jednom z často citovaných rozhovorů s hrdinným letcem trval na tom, že pokud se cokoli pokazí a dojde k nehodě, pilot musí za každou cenu usilovat o záchranu svého života a neohlížet se na záchranu stroje. A v této přátelské skupině složené z aviatiků a jejich „starostlivého“ vůdce se piloti vzájemně nazývali „bratry“ a Stalinovi říkali „otec“.

Za druhé: Rusové projevují nadlidské schopnosti v boji se zuřícími živly. Každý let se pro pilota stal rituální zkouškou, během níž měl prokázat při střetu s rozmary přírody svou hodnotu „syna“. Ačkoli nešlo o zkoušku a priori politickou, její široká symbolická rezonance politické konotace pochopitelně měla. K propojení těchto dvou rovin došlo, když Stalin prohlásil: „My, bolševici, jsme lidé zvláštního ražení.“ Pokračoval: „Ne každý člověk se může stát členem takové strany. Ne každý člověk dokáže odolat bouřím a vichřicím, které jsou s členstvím v takové straně spojené.“ Většina letců to však dokázala a členy takové strany skutečně byla. Takže když se pak některý z nich triumfálně vracel z dálkového letu nad zamrzlými oblastmi, svým způsobem naplňoval stalinistickou metaforu bolševika. Naznačuje to kupříkladu úvodník časopisu Literaturnaja gazeta, který v srpnu 1936 oslavoval návrat Čkalovovy expedice: „Ocelový pták ovládaný sovětskými hrdiny si prorazil cestu bouřemi a vichřicemi. Posádka zvítězila nad všemi překážkami s bolševickou houževnatostí, vůlí a mistrovstvím a dokončila let, jenž nemá v historii aviatiky obdoby.“

Různá líčení úspěchů arktických letců určovala, komu je „dáno“ stát se členem rodiny, zároveň ale také vymezovala rituální role jejích členů. Životní a pracovní příběhy pilotů odůvodňovaly hierarchickou strukturu „rodiny“, neboť v literárním zpracování běžně nahrazovaly kategorie ideologické. Tyto dva záměry — psát ideologická podobenství a psát mýty udržující status quo — jsou propojené, neboť k jejich realizaci byl použit totožný znakový systém.

Ikonické atributy hrdinného letce reprezentují kladný, ale dětinský druh „živelnosti“. V beletrii i literatuře faktu je líčen jako netrpělivý člověk, plný vitality, smělosti, troufalosti a nezdolnosti. Ztělesňoval „energii, která nestrpěla žádné překážky“, „vůli“ a „odhodlání“, použijeme-li jednu z typických charakteristik (v tomto případě Valerije Čkalova). A popis pokračuje: „Čkalov byl plný obrovské živelné (stichijnaja) síly. Neustále ji pokoušel, napínal svaly, vůli i schopnost vytrvat.“ Na slavných úspěších symbolických hrdinů se podílelo i několik dalších výrazných vlastností: pocházeli z chudých poměrů, byli nedostatečně vzdělaní a prokazovali silnou náklonnost k přírodě. Pocházeli „z lidu“, byli vzpurní, statní a neotřesitelní.

SOVETSKY_ROMAN_TITULKA.indd

I „otcové“ byli již od dětství označováni za „energické“, „smělé“ a „svobodymilovné“. Ale už v líčení raného věku můžeme pozorovat jeden podstatný rozdíl, který odlišuje „syny“ od těch, z nichž se později stali „otcové“: „otcové“ nejednali s onou zbytečnou pošetilostí a arogancí, kterou se vyznačují „synové“.

Od samého začátku se těmto nadaným a vitálním dětem nedostávalo disciplíny a sebeovládání („uvědomělosti“), které naopak „otcům“ nikdy nechyběly ani v období zrání. Nevyhnutelně tak „synové“ museli čerpat „uvědomělost“ od nich. V biografiích symbolických hrdinů se znovu setkáváme s otřepaným schématem literatury předrevolučního radikalismu a bolševické prózy: „žák“ (syn) nabývá „uvědomělosti“ pod mentorským dohledem „učitele“ (otce).

Tuto roli v případě hrdinných letců sehrával nejčastěji Stalin, který je coby rituální otec učil větší sebekontrole. Konec konců, nejčastějšími epitety nejvyššího vůdce byly „otec“ a „učitel“. Tituly si vysloužil, neboť kdykoli se s některým z pilotů setkal, vyzařoval „otcovské teplo“. Stalinovo teplo bylo podle některých zmínek tak mocné, že dokázalo piloty ochránit i před arktickým mrazem.

Otcovská péče se projevovala v celé řadě veřejných rituálů. Stalin se obvykle s piloty loučil na začátku letu za rekordem, komunikoval s nimi během něj a vítal letce při návratu na letišti. Měl-li některý z prominentních aviatiků zdravotní obtíže, Stalin zasáhl a osobně dohlížel na průběh léčby. Pokud došlo ke smrtelné nehodě, pak vůdce osobně při pohřbu nesl rakev.

Péči samozřejmě doprovázela otcovská autorita. Pokus o překonání rekordu letci obvykle podstupovali na Stalinův přímý rozkaz. Vůdce v zásadě řídil celou operaci, včetně výběru posádky a vybavení. Čkalov se svými expedičními druhy ho navštívil v Kremlu v roce 1936, těsně před svým rekordním arktickým letem. Stalin jim při té příležitosti navrhl zásadní změnu plánované trasy. Čkalov a jeho posádka okamžitě souhlasili. Trasa byla následně pojmenována po Stalinovi.

Setkání mezi Stalinem a letci se neomezovala pouze na oslavy úspěchů nebo na formální brífinky. Jednalo se o rituální výměny mezi „učitelem“ a jeho „žáky“, mezi „otcem“ a „syny“, které pilotům propůjčovaly vyšší stupeň „uvědomělosti“. A protože podobné příležitosti byly celkem pochopitelně zřídkavé a provázené atmosférou vznešenosti, staly se zlomovými body, okamžikem rituálního přerodu. Všichni piloti o nich tímto způsobem následně referovali ve svých pamětech. Čkalov například popsal posvátný moment takto: „Po setkání s velkým vůdcem […] se můj život stal bohatším; začal jsem pilotovat mnohem disciplinovaněji než kdykoli před tím.“ A jeho životopisci k tomu dodávají, že po tomto „životním zlomu […] začal vést nový život.“

Pro „Stalinovy odchovance“ (Stalinskije pitomcy), jak se letcům často říkalo, nebyl vůdce jen pečujícím otcem, ale také učitelem. Krotil jejich „živelnost“ a pomáhal jim vnitřně řešit problematickou dialektiku „živelnosti“ a „uvědomělosti“. Stejnou roli pak Stalin sehrával pro téměř všechny ostatní dobové symbolické hrdiny. V biografiích mnoha hrdinů občanské války, mezi něž patřil třeba zmíněný Parchomenko, dochází k setkání se Stalinem v Caricynu. V případě stachanovců bylo setkání nejprve zprostředkované, neboť jejich slavné skutky podnítil Stalinův projev. Později se ovšem s vůdcem setkávali osobně při kremelských audiencích.

Ačkoli se v symbolických hrdinech odehrál po setkání s „otcem“ zlomový vnitřní přerod, nebylo možné, aby se následně posunuli v hierarchii na jeho místo. Nejpřekvapivější je to bezesporu v případě pilotů, kteří byli z větší části bolševici s profesionálním výcvikem. Jejich shledání s vůdcem vedla k tomu, že údajně „vyzráli“, nikdy však nedosáhli na epiteton „otec“. Propast mezi jejich rolí a vrcholem mocenské pyramidy byla natolik závratná, že vrcholem jejich úsilí mohla být při nejlepším pozice vzorového „syna“.

Vedle Stalina existovaly ještě dvě další osobnosti, které požívaly statusu „otce“. Ačkoli bylo zřejmé, že Stalin je největším žijícím otcem, šlo o titul v podstatě symbolický. Tato role uvnitř „velké rodiny“ měla spíše povahu funkce než nepřenosné identity, a tak mohla být propůjčena i dalším. Propůjčena, nikoli však trvale udělena. V praxi se vždy spojovala s velkým vůdcem, rétoricky byl však někdy tento status připisován i jiným. Často se jednalo o propůjčení in memoriam (Kirov). Ti, kterým se takové pocty dostalo již za života, se dělili do dvou kategorií: buď to byli jedinci z úzkého politického vedení, kteří podporovali Stalina (Vorošilov, Ordžonikidze atd.) nebo osobnosti s autoritou v některé specializované oblasti „budování“, přičemž tato autorita byla limitována právě jejich oborem. Patří sem lidé jako Makarenko (pedagogika, převýchova), Gorkij (literatura a kultura) a Marr (lingvistika). Jejich status jim umožňoval volit si žáky v jejich oblasti specializace, tedy navazovat vztahy analogické se vztahem Stalina a letců, stachanovců a dalších. Zároveň byly jejich biografie vymodelovány podle totožného schématu jako životy otců — politických vůdců: v dětství chudí, museli se vypořádat se sociálním znevýhodněním, „odvážní, energičtí, svobodymilovní“ atd. V popisu pozdější fáze života se schéma proměňovalo, neboť zřetelná nedostižnost a vyspělost v konkrétním oboru byla dostatečným ospravedlněním pro limitovanou suverénní autoritu.

Co tedy bylo oním faktorem, který v biografii otce legitimizoval jeho vůdčí pozici, a proč nebylo „synům“ souzeno si ji osvojit ani poté, co se setkali se Stalinem? Pokud bychom vzali v potaz obecnou perspektivu životopisů bolševických vůdců, tak částečně jistě proto, že nikdo z nich neprošel tak bezmezným utrpením a sebeobětováním, jaké zakoušeli „otcové“ v exilu a ve vězeních carského Ruska. V případě Stalina navíc kolovala ve třicátých letech legenda, že si ho Lenin krátce před svou smrtí zavolal a předal mu osobně vedení bolševiků. Tento mýtus padl po Stalinově smrti, kdy Chruščov uveřejnil Leninovu tzv. Závěť, v níž autor otevřeně pochybuje o Stalinovi coby o možném nástupci.

Vztah otec—syn ilustrovaný na příkladu hrdinných letců byl základním paradigmatem politické kultury třicátých let. Nebyl aplikován pouze na tak dramatické příklady, jaké nabízely činy letců a mentorský dohled jejich vůdce, ale mohl být přenesen, mutatis mutandis, na kteroukoli méně podstatnou situaci, v níž sehrávala autoritativní postava roli „otce“ pro někoho podřízeného, nebo přejímala jinou paternalistickou roli. Čkalov kupříkladu nazýval svého leteckého instruktora „tátou“, zatímco o Stalinovi referoval jako o „otci“. Stejně tak i Alexej Stachanov měl „staršího“ učitele přímo v uhelném dole, místního předsedu Strany Djukanova, ale pouze Stalin pro něj sehrával otcovskou roli. Jinými slovy, model pro určování rolí v sovětské „velké rodině“ byl jednoduchý a binární (otec/syn), mohl tedy být aplikován na všech hierarchických úrovních.

Rétorika třicátých let tak zavedla nový model utopické příbuznosti, který byl představen prostřednictvím několika příkladů „největších“ lidí, kteří žili v sovětské společnosti té doby. Model předpokládal přetrvávající hierarchické vazby mezi otci a syny, přičemž vzorový syn byl odvozen z různých jedinečných případů kladné „živelnosti“ (jakou ztělesňovalo stachanovské hnutí či arktičtí letci) a otec pro změnu z mytologizované postavy Stalina a kohokoli jiného, komu bylo možné připsat „moudrost“, „starostlivost“, „přísnost“ nutnou k vedení „synů“ vstříc „uvědomělosti“. Synovsko-otcovský model nahradil ideál nekonečného bratrství, který přinesla první pětiletka a poskytl nový vzor pro rozlišování rolí uvnitř „rodiny“ prostřednictvím hierarchie vyzrálosti a schopnosti pečovat. Ale i když synové pod vedením otců dosahovali mnohonásobně větší vyspělosti, nikdy jim nebylo dáno vystoupat na jejich místo. Byli předurčeni k tomu, aby se zdokonalovali ve vzorové syny. Posvátné břímě otcovství bylo vyhrazeno bedrům nemnohých.

Překlad Vít Schmarz

 

Vydává nakladatelství Academia v edici Štastné zítřky.