Čtenářsky saturován, ale otráven sazbou i úpravou té knížky zavírám nového Philipa Rotha. Vlezlý a amatérsky slátaný přebal nese punc tradiční nakladatelské značky. Po Listopadu začal knihy upravovat kdejaký nadšenec, jenž tušil, kde se zapíná computer. Dnes bohužel místy vstupujeme do stejné řeky, jen příčiny jsou jiné. Obálku nakladateli často zplichtí externí rutinér „za dvojku“, knižní blok připraví osoba, jež v rámci úspor sdruží profese redaktora, korektora, typografa i sazeče. Proč nejsou naše knihy krásné? Vstávám z lavičky v oboře a kráčím k letohrádku na ceremoniál předávání výročních cen Nejkrásnější české knihy roku 2014. I tam se mám dovědět, že česká beletrie krásná není. Přinejmenším si to myslí odborná porota, která se letos v kategorii Krásná literatura rozhodla žádné ze tří míst neobsadit.

 

Porota sobě

Bohulibá soutěž, kterou s Památníkem národního písemnictví spolupořádá ministerstvo kultury, dozrála k padesátému ročníku. První místo v každé ze sedmi základních kategorií je štědře honorováno (50 000 korunami), oceněné publikace následně putují po výstavách (PNP, Svět knihy, Designblok, Moravská galerie aj.), nakladatelé mohou své tituly přihlásit za poplatek 500 korun za kus. Pamatuji časy, kdy NČKR měly pověst bašty střežené polygrafickými fachidioty, kteří ze soutěže vyloučí vše, co je v jejich očích technicky nedokonalé. Toto už se jistě změnilo. Dnes je soutěž otevřenější a organizátoři pracují s mediálně vděčným systémem nominací. Příležitost ke zviditelnění desítek knih, které projdou do užšího výběru, ale zůstává nevyužita, neboť pořadatel tyto informace nedokáže adekvátně prodat ani na vlastním webu. Tým se zřejmě soustředil na výrobu „originálně“ pojatých programových tiskovin, které každý příchozí obdržel při vstupu na slavnostní večer.

Zpráva o knize, foto: Martin Stöhr

Zpráva o knize, foto: Martin Stöhr

(Jeden katalog připomíná složenou makulaturu, takže nepolíbení lidé z branže mohli nahlédnout až do prostoru za ořezovými značkami — odborníku, div se! Ten druhý je fikaně proděrován kancelářskou děrovačkou. S ďábelským zadostiučiněním jsem si všiml, že život, jaký je, opět zvítězil nad vyššími pravdami. Do cool katalogu muselo být povinně osazeno několik vpravdě hnusných reklam sponzorů.)

Už v nich se bylo možno dočíst něco z výsledků: „Komise se shodla, že v letošním ročníku nejsou v této kategorii dostatečně výrazné a výjimečné knihy, aby mohla s čistým svědomím udělit první tři místa.“ Podobně to dopadlo v kategorii Učebnice pro školy všech stupňů, v ní se ovšem první příčka obsadila. Jaký signál tím sedmičlenná výtvarná porota za vedení předsedkyně Zuzany Kubíkové vyslala? Každý takový „orgán“ má kompetentně rozhodovat, ale i sloužit věci, celému „oborovému tělu“, a nabízí se otázka, zda toto velmi nestandardní rozhodnutí není především smutným vavřínem pro porotu.

 

Jak změřit výkon?

Člověk se stěží ubrání dojmu, že se tímto rozhodnutím znova hlásí pachuť profesní povýšenosti, jen se tentokrát nepátrá po ukápnutém lepidle, ale zuřivě se prošetřuje „výjimečnost“ grafických řešení. Je jasné, že v kategorii Katalogy nebo Knihy o výtvarném umění se takové počiny z podstaty žánru očekávají. Pouhé solidní provedení nominovaných knih v oblasti beletristické nebylo pro porotu dost dobré k tomu, aby obsadila alespoň druhé a třetí místo. Tím se zpravidla dává najevo asi toto: domníváme se, že to tentokrát není úplně ideální, ale jde nám o dobrou věc a navíc pokorně přiznáváme, že jsme aktéry „soutěže“, kde se „výkony“ opravdu těžko dají měřit stopkami. V nominacích se letos objevila například Briketa, antologie poezie věnovaná Ostravě (grafička Kateřina Wewiorová, nakladatelství Větrné mlýny), svazek, kterému neschází odvážný koncept, materiálové řešení i ladná typografie a určitě by si alespoň nějaký ten „diplom“ zasloužil. Pokud porota zarputile odmítá popatřit za horizont svých hodnotových chimér, přicházejí rozpaky a nezájem příznivců knih, čtenářů i médií a především nakladatelů, kteří si to příště se (zpoplatněnou) přihláškou dobře rozmyslí. Jinými slovy připravíme se o jedinečnou možnost propagovat dobře vypravené knihy a kultivovat celou vydavatelskou scénu. Popisovat topornou ceremonii, která tonula v úplné tmě, moderovalo se „robotickou řečí“, přičemž se na stropě míhala nesouvisející animace, je nad mé síly. V letohrádku Hvězda ještě probíhá navazující výstava k padesáti letům NČKR, kdo má zájem, ať tam běží. Zpráva o knize, tento „osobitý projekt“ autorského tria Babák, Jansa, Kijonka, opravdu drásá a vzbuzuje různé mučivé otázky. Dost by mne zajímalo, co nám jednou kromě těch otázek (z knihy) zbyde. Zřejmě taková pěkná stafáž pro animace a dopravníkové pásy.

Zpráva o knize, foto: Martin Stöhr

Zpráva o knize, foto: Martin Stöhr

Ani nemít požitek

O pár dní později jsem navštívil také Prague Zine fest. Zde si organizátoři kladou za cíl „popularizaci ručně nebo malonákladově vydávaných časopisů — zinů“ a na své webové prezentaci dodávají: „Dnes je možné vnímat úpadek tištěné formy na úkor digitálního obsahu. Nám však přijde, že internet má v oblasti knižní kultury jasná omezení — produkt nelze fyzicky poznat a mít z jeho zpracování přímý požitek. Nelze si osahat papír, na který je vytištěný, cítit tiskařskou barvu, zpozorovat efekty vzniklé tiskem a tak dále.“ Těšil jsem se na svobodný a pestrý kvas papírového obsahu i forem a nalezl jen unifikovaný „nestyl“. Trudný kánon xeroxů a nerozlišitelných, subverzních kresbiček a fotografií. Inu tak, jaká kultura — taková kontrakultura — a tak dále… Klíč je zřejmě ukryt pod rohožkou tragikomické formulace zinových aktivistů, kteří mluví o „internetu v oblasti knižní kultury“. Pořád si myslím, že běží o dvě různé věci. Nebo se šeredně pletu a autoři zmíněné výstavy Zpráva o knize se jen dokonale trefili „do figury“. Ten přízrak je zde dávno s námi, vrhá svůj stín, jen si to zatím nejsme ochotni připustit.