Ve slavné knize Kultura narcismu z roku 1979 se společenský kritik Christopher Lasch pokusil o komplexní analýzu poválečné americké společnosti. Diagnózu patologického narcismu převedl ze světa individuálních psychických poruch a označil ji za celospolečenský symptom. Raný narcismus, přirozená součást lidského vývoje, spočívá v  neschopnosti novorozence vnímat rozdíl mezi sebou a svým okolím. Veškerý okolní svět je tak pro novorozence především funkcí jeho těla, sloužící pro uspokojování jeho potřeb. Typickým příkladem takového vztahu je souslednost mezi dětským pláčem a příchodem kojící matky: kojenec volá po splnění potřeb a příchod matky vnímá jako přímý důsledek vlastního jednání.

Sebestřednost kojence je postupem času obrušována vrůstáním do společnosti, až je nakonec ztlumena do jedné ze složek osobnosti. Pokud se tak nestane, vzniká narcismus sekundární, patologický. Lukáš Palán ve sbírce Píča, hovna, Hitler, Praha píše o společnosti plné patologických narcisů.

palan_pica

Palánův svět je po okraj zaplněn jakýmisi odrostlými dětmi vztekajícími se na svět, jenž odmítá ukájet jejich rozmařilé požadavky. „Hypochondři superega“, jak je označil Lasch, jsou emocionální mrzáci a zároveň arogantní autoritáři a svrchovaní ničitelé všeho kolem. Jsou zahledění do sebe a ignorují vše, co se bezprostředně netýká jejich prospěchu. Bez mrknutí oka jsou schopni nechat umrznout člověka bez domova nebo „prořezat šlachy“ nějaké „holce v Indočíně“ za to, že popletla příchuť náplně v croissantu: „Jak já nesnáším čokoládovou náplň. […] dej mi likér dej mi moje ústavní právo být kunda, vrátím se to si piš že se vrátím prořežu ti šlachy takových tím hřebíkem co je na dřevěné destičce na které se píchají paragony.“

Jsou to pracovníci „na recepcích, v infostáncích a bankách“, kteří tráví život před obrazovkami s Facebookem. Největším problémem jejich každodenního klokotání je, když jim špatně rozmění automat na jízdenky; v takovém případě „proklínají všechno“ a „chtějí zemřít“. Přitom to jsou lidé s příběhem. Svou duševní prázdnotu ospravedlňují tím, že nepoznali skutečnou lásku, že jsou vrženi do světa bez hodnot a bez morálky: „Pásek dopadal na mé tělo, / máma potichu vařila brambory. / To uměla nejlépe.“

Palánova kritika zároveň nevynechává snad nic, s čím může současný měšťák přijít do kontaktu. Ironicky se vysmívá konzumu, strachu z jinakosti, touze po řádu a systematizaci, povrchnosti. Neustálé shazování prakticky čehokoli vede až k pocitu, že se nacházíme uvnitř jakési jednotvárné skrumáže, v níž se i ty nejpevnější ideály a nejsilnější lidské příběhy rozpouštějí v bělidle všeobjímající relativizace.

Těžko se ubránit myšlence, že to nejsou jen Palánovy narcistní charaktery, kdo tvrdí, že „Jestli je všechno zbytečné, / pak je vše v pořádku“, ale je to i autor sám. Mnohdy velice působivé a promyšlené obrazy strhává do sféry bezvýznamnosti neustálým ujišťováním, že se stejně jedná jen o jakousi hru, jakési krácení času při čekání na vysvobození smrtí.

V tom spočívá největší slabina sbírky. Jako by se autor chtěl vypsat ze všech příkoří, která mu svět „uprostřed pochybnosti“ způsobuje. Na jednu stranu chce být kritický a angažovaný a na druhou zároveň pochybuje o potenciálním dopadu jakýchkoli slov, o smyslu veškerého snažení. „Myslíš, že to ve finále dá nějaký smysl? Co když neexistuje naprosto nic?“


Lukáš Palán: Píča, hovna, Hitler, Praha, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2014