1

Nebudu tu uvažovat o moderním státě, ale o prostředí, v kterém se musí prosadit jako instituce legitimní a svrchovaná. Označuji toto prostředí nemotornou formulí „postkritická společnost excesů a povolnosti“.

V knize Český snář Ludvík Vaculík napsal, že „potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost“. Vaculíkova věta patří do kontextu diskusí o paralelní polis, obci disidentů, ale v éře sociálních sítí platí obecně — pokusy o nápravu společnosti končí únikem do sekt, které je snadné vytvořit v digitalizovaném univerzu. Řekněme, že „domorodí“ obyvatelé sítí mají tendenci budovat „dogmatické obce“, které mají pevná pravidla a jejichž členové se navzájem utvrzují ve svých verzích světa.

Internet je živnou půdou pro uzavřené komunity stejně smýšlejících, budované na předsudcích. „Namísto aby se potýkaly s odlišnými pohledy na názorově pestré veřejné scéně, tyto komunity vytvářejí uzavřené okruhy“ — čteme v knize Marka Fishera Kapitalistický realismus (česky 2010). Podobným způsobem se dnes strukturují všechny instituce, jsou to jazykové školy, kde se žáci naučí vykazovat vše uvnitř jednoho uzavřeného jazyka, jehož gramatiku a sémantiku netematizují.

Americký publicista Farhad Manjoo narušil svou knihou True Enough: Learning to Live in a Post-fact Society z roku 2008 mýtus o osvobozující roli internetu. Naopak, autor tvrdí, že internet velmi posílil obecnou tendenci číst informace selektivně tak, aby byly v souhlase s naší verzí světa, a znehodnocovat nebo „zazdívat“ informace, které ji rozvrací. Internet není v jeho pohledu síť spojující lidstvo v jedno publikum, mnohem spíše je oceánem, v němž se ustavují od sebe navzájem izolované ostrovy, na nichž se zabydlují „dogmatická bratrstva“.

Definujme rozdíl mezi faktem a hodnotou jednoduše: v každé diskusi předpokládáme, že existují tvrzení, o nichž se už nediskutuje — to jsou fakta; hodnoty (nebo názory) naopak jsou to, o čem se vedou diskuse. V „postfact society“ hranice mezi faktem a hodnotou (názory) ztratily relevanci, proudy nových a nových informací a obrazů nabízejí nové a nové možnosti, jak se „uznání faktů“ vyhnout, vždy se najde svědek „alternativních faktů“ (někdo mi dosvědčí, že fakta, o která většina opírá svou verzi světa, jsou zmanipulovaná). Shrňme tuto situaci ve formuli „postfaktický veřejný prostor“. Charakterizuje ho rychlé stírání rozdílu mezi fakty a názory.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

Postfaktická společnost je také společností postkritickou, epistémé a doxa se od sebe vzdálily, společné území mezi nimi, dříve klíčové pro historický vývoj společnosti, zpustlo. Názory už nejsou nuceny konfrontovat se s věděním ve veřejném prostoru, ubývá argumentace, obhájci hodnot budují zvukotěsné zdi mezi dogmatickými bratrstvy. Veřejný prostor liberálních společností nebyl prázdný, bylo v něm publikum, veřejnost, před níž všechny ideje a názory bylo třeba vykazovat a obhajovat — v postfaktické společnosti se z veřejného prostoru publikum vytratilo, na jeho místě proliferují „dogmatická bratrstva“. Ekologické problémy, úpadek důvěry v politické strany a permanentní krize finančních systémů jsou důsledkem rozpadu veřejného prostoru do uzavřených dogmatických obcí.

Racionální správa věcí veřejných krouží kolem pojmu veřejné vykazatelnosti a to předpokládá existenci „nezávislého publika“. Co je publikum?

 

2

Veřejné užívání rozumu není možné tam, kde se mluvčí obrací jen k členům svého dogmatického bratrstva, ať už specialistů nebo třídních vizí — „druzí“ nemají „právo vzít si v nich slovo“, musejí zůstat „extra muros“. Veřejné užívání rozumu odkazuje na publikum a to se zásadně liší jak od pouhé „masy“, tak i od „dogmatického bratrstva“. Zatímco masa vzniká identifikací s mluvčím, splýváním posluchačů v jedno, a dogmatické bratrstvo je zase ustaveno přijetím stejných pravidel reprodukce, rozvíjení a vstupů do diskurzu, publikum je ustaveno zájmem o rozdíly mezi hledisky, o rozdílné interpretace diskurzů a děl, které potkáváme ve společném světě. Proč ta samá slova já vnímám jinak než můj soused, proč si myslím, že toto dílo oslavuje zločin, zatímco můj soused tvrdí, že osvětluje jeho příčiny — takové otázky utvářejí publikum. Nepotlačitelná pluralita pohledů na tentýž svět a neshoda mezi nimi jsou zkušeností, kterou je třeba nejen přijmout, ale i vyložit.

Vznikání a zanikání dogmatických bratrstev se v postkritické společnosti vymklo kritice, neproniknutelné zdi oddělují dogmatické obce od argumentujících hlasů zvnějšku. Zhroutila se sama idea publika, veřejnosti. V postkritické společnosti se tolerance redukuje na demokratickou distribuci prostředků k budování zdí, za kterými dogmatické obce rozvíjejí svou schopnost považovat za reálné jen to, co lze přeložit do jejich kódů. Režisér Robert Sedláček shrnul své zkušenosti z práce na cyklu České století, v němž se musel „dotknout“ mnoha zkamenělin v interpretaci našich dějin, takto: „Možná se jen všichni shlukujeme do malých sekt, které potřebují své posvátné symboly. Symboly, na které jsou navázány naše iluze.“ V postkritické společnosti se toto „shlukování do sekt“ stalo epidemií.

Vznikání a zanikání dogmatických bratrstev je důsledkem rozpadu „veřejných podob rozumu“ v době sítí, v níž je vždy možné zrušit publikum a nastolit „malé, ale úderné“ dogmatické bojůvky, v kterých vládne princip identifikace a vzájemné podpory. Formují se rychle a rychle se znovu rozpadají v nová intenzivní dogmatická bratrstva — množí se dělením. Tento proces dnes nakazil politické strany a také akademickou obec „humanitních věd“, která se už dávno rozpadla v malá intenzivní „dogmatická bratrstva“.

V pohledu Borise Budena charakterizuje postkomunistické společnosti to, že přestaly být společnostmi, že se lidé přestali vnímat jako postavy patřící do nějakého celku, s nímž spojují své naděje a úzkosti. V tomto vakuu společnosti se formují klientelistické sítě, které nejsou jen ekonomické, ale i akademické, novinářské, ideologické atd. Nazval jsem tento vývoj „antipolitický individualismus“.

 

3

Amistad je jméno španělské otrokářské lodi, na níž se Afričané určení k prodeji do otroctví vzbouřili a dopluli k americkým břehům. Vznikla otázka, zda mají být vráceni jako „soukromý majetek“ Španělům, nebo osvobozeni, protože mezi nezcizitelnými právy každého člověka je také právo vzbouřit se proti moci, která ho zotročuje. Nejvyšší soud nakonec posádku osvobodil ve jménu „práva každého člověka bojovat za svou svobodu“, jak se tvrdí v preambuli americké ústavy. Steven Spielberg ten příběh vypráví ve stejnojmenném filmu, v jehož závěrečné scéně Cinqué, vůdce vzpoury, se ptá svého obhájce Johna Quincy Adamse, syna prezidenta Adamse: „Jaká slova jste použil, abyste je přesvědčil, jaká slova jste jim řekl?“ — „Naše“ — odpoví obhájce.

budoucnost-statu

Tato odpověď je klíčem k porozumění tomu, co je „hegemonie“. Slova, která mají hegemonii — slova ústavy v tomto případě —, nejsou nikdy jen „naše“, mohou je používat na obranu své lidskosti nejen nám lhostejní „oni“, ale i naši soupeři, či dokonce nepřátelé. Teprve uznáním těchto slov za „naše“ se vládnoucí oligarchie stává elitou, vykonává legitimní moc v různých sférách společnosti. Musíme pozměnit slavnou Marxovu tezi, podle níž „vládnoucí ideje jsou vždy ideje vládnoucí třídy“. Pokud jsou opravdu hegemonické, „vládnoucí ideje vládnou i vládnoucí třídě“, legitimizují i vzpouru proti elitám, které se na ně odvolávají; elity, které reprezentují nedostatečně hodnoty, o nichž říkají, že jsou „naše“, ztrácejí nakonec hegemonii.

Slova, která mají hegemonii ve společnosti, nelze nikdy redukovat na obranu zájmů jen jedné části společnosti (té bílé třeba). Pojem „hegemonie“ v současném smyslu zavedl italský marxista Antonio Gramsci, má ale svůj hlubší původ v italské škole politického realismu. Její základní postulát zní takto: vláda organizované menšiny nad většinou je antropologická konstanta, všechny formy vlády jsou oligarchické — monarchie není vláda jednoho, ale monarchistické oligarchie, podobně jako demokracie není vládou všech, ale demokratických oligarchií, k nimž patří i odbory, strany, byrokracie atd. Oligarchie se stávají elitou, když hájí svou moc slovy, která nejsou jen „jejich“, ale  i „naše“, když legitimizují i vzpouru těch, kdo jsou z jejich platnosti (mlčky nebo výslovně) vyloučeni. Jsou to „naše bílá slova“, ale platí pro zotročeného černého Afričana a také pro všechny naše nepřátele. Žádná elita nezastupuje zájmy lidstva, ale jen relevantních menšin, žádná hodnota není univerzálně platná, ale jen hegemonická; jsou ale hegemonie schopné dějinného vývoje, okruh platnosti „našich slov“ se stále rozšiřuje.

Formulí „povolnost“ chci označit situaci, kdy se veřejné spory řeší únikem do dogmatických bratrstev, místo aby se řešily „názorotvornou“ konfliktní argumentací na veřejnosti před nezávislým publikem. Společnost komunikační hojnosti se před našima očima rychle mění v „globální společnost povolnosti“, kde každý má právo na život ve svém dogmatickém bratrstvu, na své identitární rituály, státem chráněné před požadavkem „veřejné vykazatelnosti“ před (kritickým) publikem, před kantovským „veřejným užíváním rozumu“; žádná slova tu nemají hegemonii, nejsou jak naše, tak i našich nepřátel. Charakter postkritické společnosti povolnosti určují čtyři formy excesu, které nelze podřídit ani epistémé, ani kritickému veřejnému mínění. Rozvrací každou příležitost k ustavení hegemonické reprezentace celku společnosti „uvnitř“ společnosti a znemožňují tak nalézt taková „naše slova“, která by uznali za svá i naši odpůrci.

[…]

 

Vydává nakladatelství Academia.