Společnost za polárním kruhem

Barnevernet je slovo, které dnes v Česku budí mnoho emocí. Mnozí, kteří do věcí trochu vidí, už jakékoli diskuse na toto téma odmítají, jak si potvrdila i recenzentka, když několika svým přátelům mimochodem řekla, že bude recenzovat knihu Norské děti od Hany Roguljičové.

Úvodem řekněme, že kniha není zbeletrizovaným příběhem paní Michalákové, ale solidním pokusem předvést příběh fiktivní české matky, kterou semele norský systém, ačkoli její rodičovské schopnosti nezavdávají důvod k odebrání dětí, a především k tomu, aby byly v náhradních rodinách dlouhodobě ponechány.

Příběh románové Jany Sýkorové je podle všeho modelován na základě většího množství případů, kdy byly v Norsku odebrány děti imigrantů (nejen Čechů), při nichž důvodem k odebrání nebylo později potvrzené či vyvrácené týrání nebo zneužívání dětí, ale to, co se norsky jmenuje „neschopnost být dobrý rodič“. Pro svůj materiál tak autorka sáhla do šedé zóny, mezi lidi, kteří jsou ze všech výše jmenovaných důvodů před norským úřadem na ochranu dětí nejzranitelnějšími a za nepříznivých konstelací se mohou stát oběťmi byrokratické mašinerie s trvalými následky. Neporozumění mezi oběma stranami může mít i hluboké historické kořeny. Norové svému státu věří, lidé z východního bloku si ze svých domovin přinesli opačnou zkušenost. Stačí si připomenout, co všechno dalšího je v Norsku jinak než u nás: rodiče se v prvním roce vystřídají na rodičovské dovolené, děti začínají ve školce v jednom roce, děti se nebijí a ani se na ně nekřičí, norština nemá slovo „prosím“, Norsko je protestantská země, v osmnácti letech většina dětí opouští své rodiče, Norsko má (nikoli první) premiérku, Norové svěřují státu dozor nejen nad dětmi, ale také nad obchodem s alkoholem a tak dále.

Román se snaží poctivě a místy i s citem pro jemný sociálně kulturní detail představit norskou společnost (v tomto případě Nory žijící za polárním kruhem), například když vám v Norsku na úřadě nabídnou kávu, opravdu se předpokládá, že pak hrnek odnesete do kuchyňky nebo se o to aspoň pokusíte. Když to neuděláte, bude to pokládáno za sobectví. Také rodina hrdinky Jany Sýkorové je vykreslena poměrně přesvědčivě — obyčejná holka, která z romantizujících důvodů zakotvila na norském severu s mužem (cizincem), jenž bohužel není žádný formát (ovšem ani žádný násilník, jen prostě po nějaké době rodinu s malými dětmi opustil). Hrdinka nám v úvodních scénách není zvlášť sympatická. Když ji psycholog později ohodnotí jako osobu, „která řeší především sebe sama“, je to vlastně smutná pravda. Soukolí, které se rozběhne poté, co je u Jany v domě zajištěna zbraň bývalého partnera a policie na místě odebere její dvě děti (sedmiletou Sylvu a čtyřletou Nikolu), ji postupně semílá s brutalitou, která je v některých momentech až kafkovská. Vývoj událostí je, jaký je, protože Jana z norského pohledu vrší jednu chybu za druhou. Co na tom, že její pochybení jsou zvenčí a s odstupem pochopitelná — není Norka a norskému pohledu na svět příliš nerozumí, neumí pořádně ani jazyk (po několika letech života v Norsku), nedokáže na začátku spolupracovat s bývalým partnerem, neumí ovládat své emoce. Zbytek dokoná neporozumění na straně sociálních pracovnic. Vycházely paní Sýkorové přece celou dobu vstříc, dokonce ji po odchodu partnera na její žádost zajistily slečnu na hlídání a zpočátku ji profesionálně a vlastně s pochopením navigovaly, jakým způsobem si má uspořádat nový život. Jedna z nich později v hovoru s podřízenou přiznává, že ji štve, jak si Jana myslí, že děti jsou její majetek. Kdyby tedy Jana byla citlivější, pozornější k signálům, inteligentnější a vyrovnanější (celkově prostě víc norská), tak se její příběh nemusel odvíjet tak, jak se v knize odvíjí. Nic z řečeného nemění nic na faktu, že od strany padesát šest je čtenář na straně hrdinky a jednotlivé fáze její noční můry s ní probrečí. Román má v závěru thrillerové parametry a čtenáři se může lehko stát, že po „expozici“ přeskočí rovnou do závěrečné „katastrofy“, aby se dozvěděl, jak to celé dopadne. Neprozrazujme.

Čtenáře zamrzí, že některé důležité postavy sporu nejsou prokresleny (především pěstouni odebraných děvčat). Jen malý prostor půjčuje autorka také Nikole a Sylvě. Z jejich fragmentárních dětsky zkreslených úvah alespoň dobře vyplývá tušené — totiž to, že situaci nerozumí a neustálé sliby a lži ostatních jejich zmatek umocňují. Jazyk románu je poněkud plochý, k jednoduché hlavní hrdince se však nejspíš dobře hodí. Tento příběh je nám servírován po lopatě, tak jak ho život naservíroval Janě Sýkorové.

Lidem, které zajímají vyvážené informace o Barnevernet, lze doporučit dokument Děti státu režisérky Ivany Pauerové Miloševićové nebo rozhovor s filmařkou Margaretou Hrůza (Týdeník Echo 46/2017). Román Hany Roguljičové je dalším dobrým dílkem do skládačky, jenž Čechům, kteří často propadají dojmu, že vědí všechno nejlíp, pomůže složit vyvážený obraz.


Hana Roguljič: Norské děti, Větrné mlýny, Brno 2018