Střípky z českého Chicaga

V padesátých letech 19. století začali do Chicaga přicházet první obyvatelé českých zemí. Město tehdy ještě nebylo příliš velké, zato se dynamicky rozvíjelo. Byl to zejména dostatek pracovních příležitostí, který sem lákal stále větší množství přistěhovalců z habsburské monarchie. Chicago se na přelomu 19. a 20. století stalo po Praze a Vídni třetím největším českým městem, poněvadž zde žilo přes sto tisíc českých emigrantů. Ukázka z edice, která se pokouší českou stopu v Chicagu mapovat.

Cesta přes oceán Důvody emigrace Čechů byly v průběhu 19. století různé, převažovaly však příčiny ekonomické; v českých zemích byl nedostatek pracovních míst a v některých oblastech docházelo k relativnímu přelidnění, proto mnoho lidí emigrovalo. Každý, kdo se rozhodl pro nový život v Americe, musel absolvovat náročnou cestu přes Atlantický oceán. Češi nejvíce odplouvali z německých přístavů, využívali ovšem i lodní spojení z anglických, nizozemských, francouzských a španělských přístavních měst. Většinou se nejednalo o pohodlné cestování — lodě byly přeplněné a často velmi špinavé. Mnoho cestujících trpělo mořskou nemocí, nedostatkem jídla a docházelo také k epidemiím, které si často vyžádaly oběti na životech. Cestou přes oceán začínal — navzdory všem nesnázím — nový život.

V roce 1833 bylo Chicago ještě malou osadou., zdroj: Wikimedia Commons

V roce 1833 bylo Chicago ještě malou osadou., zdroj: Wikimedia Commons

  Žádost o vystěhovalectví Když se chtěl občan Rakouska-Uherska legálně vystěhovat do zahraničí, musel mít povolení okresního hejtmanství, k němuž se v případě žen a nezletilých osob přikládal souhlas manželů, resp. rodičů či poručníků a často také výpis z matriky, křestní list, čelední knížka a další dokumentace. Muži navíc museli mít splněnou vojenskou službu, resp. bylo nutné se z ní vyplatit. Žádosti měly většinou velmi šablonovitou podobu: byly v nich uvedeny důvody, finanční situace a vazby na místo, kam chtěl žadatel vycestovat. Pokud již žili v USA příbuzní nebo bývalí sousedé, bylo to vždy zmíněno. Místo však nebylo často specifikováno — nejčastěji se objevovalo vágní označení Severní Amerika, resp. Amerika či nejrůznější zkomoleniny, které většinou uváděli lidé nižšího vzdělání. Pokud bylo vycestování žadateli povoleno, dostal průvodní list nebo povolení, případně pas. Jak vyplývá z další dokumentace uložené ve strakonickém okresním archivu, Josef Chvosta (1884—1965) z Elčovic čp. 30 (dnes Lčovice), který se rozhodl vycestovat v létě 1909, do Ameriky skutečně odjel, ovšem nelegálně. Dne 17. září byl okresním hejtmanstvím ve Strakonicích vyzván, aby se dostavil k výslechu ohledně své plánované cesty, o den později však jeho stejnojmenný otec, který byl v Elčovicích rolníkem, napsal na hejtmanství dopis, ve kterém uvedl, že jeho syn nemohl v Čechách již déle setrvat, neboť „podle jeho řemesla přišel by o místo, když by se včas neohlásil“. Již v roce 1910 během amerického sčítání lidu je mladík uveden jako obyvatel 10. wardy v Chicagu. Zřejmě až v USA se oženil s Annou, která byla o čtyři roky mladší a s níž měl později nejméně šest dětí. Jaké byly další osudy Josefa Chvosty, bohužel není známo; nejpozději od roku 1930 žil v Ciceru a zemřel 24. dubna 1965.   Zážitky z cesty přes oceán František Boleslav Zdrůbek se narodil 26. července 1842 v Bezdědicích u Hostomic jako syn ševcovského mistra. Během gymnaziálních studií odešel do kláštera ve Štýrském Hradci, po ukončení studia se stal posluchačem bohoslovectví. Zanedlouho se s katolictvím zřejmě rozešel a začal studovat na protestantském učilišti ve švýcarské Basileji. O vyšším vzdělání vypovídá již samotný styl dopisu, který zaslal roku 1872 Vojtovi Náprstkovi (1826—1894). Zdá se, že nesporný literární talent naplno uplatnil právě až v Americe. Podle amerického sčítání lidu z roku 1910 emigroval Zdrůbek do Ameriky již v roce 1867. Lze se jen dohadovat, zda byl zklamán politickým vývojem v habsburské monarchii — jeho názory, které později v Americe hlásal, by to však naznačovaly. Krátce po příchodu působil Zdrůbek jako evangelický duchovní ve Wisconsinu a v Chicagu. Poté se živil jako novinář ve Wisconsinu, Iowě a Ohiu. Na počátku sedmdesátých let 19. století se krátce vrátil do Čech a po příjezdu do USA působil v Texasu a Nebrasce. Až roku 1874 se opět přesunul společně se svou ženou Lindou a nejméně dvěma dětmi do největšího města amerického státu Illinois. Krátce předtím se seznámil s knihařem, knihkupcem a začínajícím nakladatelem Augustem Geringerem (1842—1930). Společně vydali českou čítanku, která měla odpovídat realitě, jež obklopovala české děti žijící v USA. Oběma autorům zřejmě také vadil prokatolický a prohabsburský tón původně užívané učebnice. Nová čítanka nabyla mezi krajany v USA takové obliby, že na počátku dvacátých let 20. století vyšla již ve dvacátém vydání. V obdobné činnosti pak Zdrůbek pokračoval i v následujících letech. Zdrůbek byl redaktorem několika českých novin a časopisů, např. Pokroku Západu, Pokroku, od roku 1875 psal do Geringerem vydávané Svornosti. Působil i v řadě dalších periodik vydávaných tímto nakladatelstvím (Duch času, týdeník Amerikán, Svojan) a živil se také překládáním z angličtiny do češtiny. Aktivní byl rovněž v činnosti pro krajanskou komunitu: jako bezvěrec (zastánce tábora svobodomyslných) se výrazně zasloužil o založení Českého národního hřbitova a byl členem Tělovýchovné jednoty Sokol. Zemřel 14. září 1911 v Chicagu. Když na počátku sedmdesátých let 19. století pobýval Zdrůbek v Čechách, byl s největší pravděpodobností přijat Vojtou Náprstkem v domě U Halánků. Pražský mecenáš byl příznivcem českých krajanů, s nimiž udržoval intenzivní styky. Oba muži si zřejmě byli blízcí, neboť zakladatel Amerického klubu českých dam měl za sebou nejen desetiletou zkušenost z Nového světa, ale ani jeho světonázor nebyl vzdálen Zdrůbkovu. Tématem dopisu z počátku roku 1872 je plavba po moři. Ta byla první velkou zkouškou na cestě za americkým snem. Cestující mohli plout na plachetnici nebo na parníku. Cesta plachetnicí byla levnější, zato méně pohodlná a také náročnější. Plavba trvala samozřejmě déle — záleželo na směru a intenzitě větru. Přístavy, z nichž Češi nejčastěji vyplouvali, byly Brémy a Hamburk. Zdrůbek využil pro české vystěhovalce netypickou cestu, neboť se plavil z francouzského přístavu Le Havre na Kubu a až poté do USA.

12. 2. 72

Santander, Španělsko, Byscajský [!] záliv, na lodi „Köln“ 2. února, o polednách

Občanu V. Náprstkovi

  Ctěný příteli! Maje chvíli času, neopomíjím sděliti Vám další kus cesty naší. Prosím sdělte to laskavě sl. Rumplovým [?]. Z Havru vyjeli jsme ve středu o 2 hod. odp. za příznivé doby, ale k večeru sesílil se vítr a všickni jsme onemocněli do rána. Na štěstí jsme mohli mít okénko v kajutě otevřené, ale druhý den ráno bylo hůře, vlny byly stále vyšší, a okénko muselo se zavříti. Celý čtvrtek jsme bědovali v postelích a naříkali, nic nejedli, samé těžkosti jen ty nejhorší. Opravdové nářky počaly vystupovati ku (ač hluchým) nebesům: „Proč jen jsem nezůstala doma“ volala poprvé Eliška, „ach já to nepřežiji“ bědovala moje drahá Linda. Já sám povaloval se s těžkou hlavou po pohovce, boje se zvednouti ji a otevříti očí. Těšit druhé, že to brzy se polepší a že to nebude trvať celou cestu, neměl jsem ani síly. To jediné nás sílilo, že odpočineme si nějaký den ve Španělsku. Včera (čtvrtek) strávily [!] jsme celý den na palubě, ač při výsluní byl studený a silný vítr JZ., my jeli stále na jih. K večeru se moře utišilo. My v ten den je vypili čisté polévky trochu a pak kávy, jiného nemohli jsme nic jísti. Ten Mogador od Vás, toho aby bylo ještě několik lahví; můžete-li, telegrafujte nám jej ho asi 5 lahví na Kubu. — Leželi jsme nedaleko komína za větrem dobře zabaleny [!] v deky a hekali jsme. — Noc byla tišší, spali jsme obstojně, a krásné jitro ukázalo nám při vstávání břehy Španělského [!] zálivu u Santander. Bylo po nemoci, umyli jsme se zase jednou a učesali (po 2 dnech) a vylezli na palubu. Za 2 hodiny byli jsme všickni zdrávi a pili jsme kávu, pak pivo a o polednách polévku a brambory; pečeni museli jsem rozdati, nemajíce chutě na ni. — V Havru koupili jsme si pečené kuře (za 6 franků), ted ho právě žena s Eliškou dojídají a připijíme píva. — Naproti nám na vršku dvě ženy obracejí posekané seno. Přístav Santander jest přirozený jen, ale velekrásný a zajímavý. Na jih rozkládají se posněžená temena hor kantabrických [!] v malebném položení, před námi stojí město samo, do něhož můžeme jen pomocí lodic za osobu $, sem a tam. Po obou stranách vysoké skály zelené a při domkách všude zahrady se zelininami hodně už vysokými. Teplo bylo do polodne srpnové, teď teprvé pokryla se lehce čásť oblohy a vane severní vítr, kterýž nás příjemně chladí. Za sebou vidíme k veliký „brandung“170, kde vlny z plna moře bijí do zálivu a věží se. Přibylo nám v Havru 12, zde 48 osob, tak že je nás na lodi 185. Jak Vám závidíme pohodlné živobytí Vaše při tiché práci. Před námi stojí ještě asi 10—12 dní na Kubu, ač doufáme, že bude snad přiznivější, než dosud z Havru. Z Kuby budeme opět psáti. Vřelý pozdrav všem milým našim! Nazdar!   Váš Fr. Bol. Zdrůbek (Národní muzeum — Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, fond Vojta Náprstek, dopis Františka Boleslava Zdrůbka ze dne 12. 2. 1872, rkp.)   Vydává nakladatelství Academia.