Jednu knihu Jedním dechem — už jste za dva dny napsal, následně jste řekl, že „byste do toho znovu nešel“. Proč se tedy do podobné akce pouštíte znovu?

Hlavní zádrhel při psaní „jedním dechem“ tkví v tom, že příběh roste bez přestávek a s přibývající únavou nad ním autor ztrácí kontrolu. Zhruba od poloviny knihy Jedním dechem měl příběh navrch a žil si svým vlastním životem, což mohlo fungovat jako experiment, ale nic víc z toho nekoukalo. Formát psaní „na šest nádechů“ je jiný hlavně v tom rozložení sil. Je to štafeta. Sice pořád běh, zčásti experiment, ale příběh držíme za pačesy, nastupujeme plní síly a energie. Vypadá to dobře a čtenářům snad naservírujeme kus dobrého čtení.

Vycházíte z nějaké zahraniční inspirace?

Nehledal jsem, zda takto někde psali lineárně navazující autoři příběh za podmínek, které jsme si nastavili my. Možná jsme první, možná ne. Není to pro nás ani důležité. Je to nevšední, někoho to zaujme, někoho podráždí, jiného nechá chladným. Nás to baví a máme ohlasy od hromady čtenářů, které to baví s námi.

Šest nevinných, foto: Klára Smolíková

Šest nevinných, foto: Klára Smolíková

Na základě jakého klíče jste vybíral spolupracující autory?

Prvotním klíčem byla odvaha. Oslovil jsem autory ve svém okolí a všichni, až na Lukáše Vavrečku, mě poslali do háje. Není to jednoduché psát na povel, ještě k tomu veřejně. A to jsme ještě ani netušili, že budeme před kamerou. Zbytek týmu, to znamená Přemka Krejčíka, Davida Zábranského, Josefa Pecinovského a Jirku W. Procházku, domluvil Lukáš. Neměli jsme ani stanovený počet, kolik nás bude. To číslo vyšlo ze zájmu oslovených autorů.

Autorské složení je pestré. Každý píšeme jiným stylem, oslovujeme jiné čtenářské spektrum. A teď se tady střídáme na horké židli a společnými silami skládáme detektivku.

Proč není v autorském týmu ani jedna spisovatelka? Oslovili jste nějaké?

Ano, oslovili, ale ženy si nechávají odvahu na jiné věci, nemají asi takové sklony k exhibicionismu jako my. Žádná s námi psát nechtěla. Ale přesto jsou všude kolem, hlídají nám texty, podporují nás, bez nich by to nešlo.

Co si od spolupráce různorodých spisovatelů slibujete?

Neobvyklý literární zážitek pro čtenáře. Pro píšící je to v první řadě výzva. Spisovatel je většinou vlk samotář. Tvůrčí činnost je cesta do hlubin, věc, která je už svou podstatou individuální. Každý píše jinak, jiným tempem. Klade důraz na jiné věci. A tohle všechno je pro tento projekt nežádoucí. Nejsme šest jedinců, kteří si na střídačku co šest hodin mrší jeden příběh. Stali jsme se literární „kapelou“, jedním tělesem. Píšeme jeden příběh, míříme k jednomu cíli.

O románu Stará bolest na svých stránkách píšete: „Psal jsem ji necelý měsíc, každý večer. Psal jsem ručně, do kroužkových bloků, nohy jsem měl na stole a psalo se mi dobře. Nevěděl jsem dopředu, o čem ten příběh bude.“ Je psaní na jeden zátah vaší hlavní tvůrčí metodou?

Když tvořím příběh, mám ho plnou hlavu. Přemýšlím o něm v každé volné chvíli a sleduji svět kolem sebe skrz novou optiku. Jsem úplně otevřený, nechávám svět, aby mě inspiroval, aby mě vedl a ukázal mi věci, které mohu použít. Mnohdy se stane, že je příběh slepá ulička a nikam nevede, ale nechci to vědět dopředu. Chci si ji projít. Je to pro mě zábavnější než plnit předem definovanou strukturu.

Pokud psaní přeruším, byť na jeden den, vazba se začne trhat. Svět se stane všedním místem, myšlenky se od příběhu odpojí. Přirozenost začne umírat a musí se pak křísit, ale už to není čistá práce. Není to jediná metoda, kterou využívám, ale bezpochyby je to ta nejpříjemnější.

Má časová tíseň na psaní pozitivní vliv? Pomáhá vám?

Ani ne. Obzvlášť psaní na veřejnosti, kdy je člověk vystaven tlaku „piš, oni se koukají, oni čekají, že budeš psát, a ty nevíš, jak začít…“, je to dost nepříjemné. Je to skvělé při zpětném pohledu, pokud se to podaří. Pokud se to nepodaří, je to k pláči.