Francouzský „prokletý“ básník, překladatel a esejista Charles Baudelaire (1821—1867) se narodil před dvěma sty lety. Jeho dílo si připomínáme malým ohlédnutím za jeho nejslavnější sbírkou Květy zla.
Máme tu jubilejní 20. ročník literární soutěže Magnesia Litera, na jehož průběh má stejně jako loni nemalý vliv pandemie. Čeho se však koronavirus nedotkl, to je vedle množství přihlášených knih obvyklá diskuse nad zveřejněným výběrem nominovaných titulů.
Jedna z manter a útěch posledních dvanácti měsíců se dá shrnout dvěma slovy: návrat normálu. Bezpochyby vznikne normalita — nezpochybňovaná, „přirozená“ skutečnost — nová. Nemůžeme vědět, jak bude vypadat. Lze ovšem zpětně vysledovat dlouhodobější trendy i historické paralely. Například v architektuře, jak lze usoudit z nového čtení klasického textu Za novou architekturu od Le Corbusiera.
Žánr románové kroniky, k níž se hlásí próza Šikmý kostel od Karin Lednické, respektive její (zatím?) dva vydané díly, má svou tradici, sahající nejen v české literatuře až do devatenáctého století. A je také určen svou relativně pevnou poetikou.
Dnes se vyhlašovaly nominace na knižní ceny Magnesia Litera. V prozaické kategorii se utkají knihy Sebrat klacek, Smrtholka, Mezipřistání, Tři kapitoly, Popelnicový román a Až se ti zatočí hlava. Šanci získat Literu za poezii má Sádrová hlava jiné Marie, Zápisky z garsonky a Skromná místa nespaní. Vyhlášení nominací proběhlo tradičně v prostorech Knihovny Václava Havla, letos však kvůli pandemickým opatřením bez přítomnosti diváků. Slavnostní večer se uskuteční 6. června.
Na konci března jsme si připomněli jednačtyřicet let od úmrtí básníka Vladimíra Holana. Právě téma smrti se v Holanově díle velmi často a velmi logicky spájí s tématem dětství. Jejich vzájemná polarita výrazně vystupuje a žádá si pozornost zřejmě nejsilněji v Holanových Příbězích. Ostatně i v kontextu blížících se Velikonoc se můžeme spolu s básníkem ptát „Co není hrobem?“ a pokusit se překlenout onou otázkou občas palčivou nedůvěru k bytí.
