Už tento román naznačil, že je Radovan Menšík jeden z mála současných českých prozaiků, kteří navazují na poetiku Milana Kundery. Důmyslná románová kompozice, několik proplétajících se vyprávěcích linií, prolínání narativu a eseje, to jsou některé pilíře Kunderovy poetiky, s nimiž se čtenář setkal i ve Vedlejších pokojích.

Nedávno vydal Radovan Menšík nový román nazvaný Od nepaměti k zapomnění a také tato próza zaujme čtenáře propracovanou výstavbou, která je na české poměry, v nichž dlouhodobě dominuje haškovsko-hrabalovské chrlení slov a historek, poměrně neobvyklá. I v druhém Menšíkově románu můžeme nalézt ozvuky knih Milana Kundery, nejvýrazněji románu Nesnesitelná lehkost bytí. Stejně jako v něm jsou i v Menšíkově nové próze v centru pozornosti dvě dvojice. Jednak Tomáš (!) a Alice, jednak jejich šestadvacetiletý syn Patrik a jeho přítelkyně Stela.

Patrik navštíví své rodiče krátce poté, co Alice oznámí Tomášovi, že jej nikdy nemilovala. Když se vrací autem zpátky domů, utrpí těžká zranění při autonehodě. Po ní se jeho myšlenkové schopnosti smrsknou na minimum a Patrik se pokouší propracovat zpět do běžného života. To však není jediná rána, která rodinu zasáhne. Podobně jako Patrik se i Tomáš vinou Alzheimerovy nemoci stává spíše stínem toho, kým kdysi byl. A jeho stav se s postupujícím časem zhoršuje a zhoršuje, na rozdíl od Patrika, který je po nějaké době s notným přispěním matky schopen opět relativně normálně fungovat. Není sice v kondici, v jaké býval, ale se situací se vypořádává statečně — a to i poté, co jej Stela opustí a najde si nového přítele.

Román nápaditě otevírá zásadní otázku mezilidských vztahů — jak moc se člověk má a může obětovat na úkor štěstí jiných? Alice vydržela v manželství s Tomášem podstatnou část svého života, ačkoli se tím možná připravila o možnost skutečně milovat. Může to samé požadovat od Stely, před níž se rýsuje vidina života s člověkem, který přestává být tím, do nějž se zamilovala? S postavou Patrika se do románu dostává i téma lidské identity. Je Patrik spíše tím, kým byl před nehodou, nebo tím, kým je nyní? To je otázka, kterou si sice může celkem snadno zodpovědět Patrik samotný, ale jeho nejbližší se s ní musejí vypořádávat velmi složitě.

Vazeb mezi Nesnesitelnou lehkostí bytí a románem Od nepaměti k zapomnění najdeme více. A netýkají se pouze propracovaného členění textu či několika klíčových, navracejících se motivů, jež si každá postava nese a jež ji definují. Spojitost lze vidět i v tom, že Tomáš ve svých chorobou zastřených myšlenkách sní o cestě do Švýcarska. Tam totiž kdysi plánoval emigrovat a tam také nakrátko emigrovali i Tomáš a Tereza z Kunderova románu. Radovan Menšík rovněž nepřímo polemizuje s tím, jak Kundera rozvíjí Nietzschovu myšlenku o věčném návratu: „Je-li něco ještě nepřijatelnějšího než myšlenka na to, že člověk žije jen jednou, pak je to myšlenka, že žije nesčetněkrát pořád dokola ten samý život.“ Vypravěč Menšíkova románu — stejně jako vypravěč Kunderův — rovněž dává v textu několikrát najevo, že má postavy příběhu pod kontrolou.

V návaznosti na Kunderovu poetiku však tkví největší slabina Menšíkova druhého románu. Zatímco vypravěč Milana Kundery je velmi (sebe)ironický, Menšíkův nikoli. Román proto místy působí chladně, až vyumělkovaně. Menšík umně popisuje psychické stavy a s nimi spojené lapálie obou ústředních mužských postav, ale vše jako by bylo vystřiženo z příručky tvůrčího psaní. A když už se autor zdánlivě odváže, uchyluje se k omílaným průpovídkám: „Highway to Hell. To sedí. […] Snad mu na pohřbu zahrají Stairway to Heaven.“

Byť se tak na první pohled může zdát, že důmyslná kompozice druhého Menšíkova románu vnese mezi současnou českou prózu něco (staro)nového, po dočtení se nelze zbavit pachuti z vědomí, že román by mohl být ještě o třídu lepší, kdyby autor občas — lidově řečeno — trochu ubral. Nic to však nemění na tom, že Radovana Menšíka se vyplatí sledovat.


Radovan Menšík: Od nepaměti k zapomnění, Odeon, Praha 2019