Stoner

William Stoner z románu Johna Williamse vyčnívá nejen jako typický Američan, ale i nepravděpodobný existenciální hrdina, a jako postava z obrazu Edwarda Hoppera z něj vystupuje jako temný reliéf na pozadí nemilosrdného světa. Ukázka z nejznámějšího Williamsova díla.

William Stoner začal studovat na Missourské universitě v roce 1910 ve věku devatenácti let. Po osmi letech, v době, kdy ve světě vrcholila první světová válka, obdržel doktorát z filozofie, nastoupil do téže školy jako učitel a pracoval v ní až do své smrti v roce 1956. Po celou kariéru zůstal jen odborným asistentem a ze studentů, kteří navštěvovali jeho přednášky, si na něj matně vzpomene jen malá hrstka z nich. Když zemřel, jeho kolegové se složili a zakoupili na jeho počest pro univerzitní knihovnu středověký rukopis. Ten je dodnes součástí místní sbírky vzácných tisků a je v něm věnování: „Dar knihovně Missourské univerzity na památku Williama Stonera z fakulty anglického jazyka věnovali jeho spolupracovníci.“

Když některý ze studentů občas narazí na jeho jméno, možná se podiví, kdo to asi mohl být, ale tam jeho zvědavost většinou skončí. Stonerovi kolegové, kteří si ho nijak zvlášť nevážili v dobách, kdy byl naživu, o něm už skoro nikdy nemluví; těm starším je jeho jméno připomínkou toho, co je všechny neodvratně čeká, a v mladších nevyvolává žádné vzpomínky na minulost ani si pod ním nedokáží představit žádnou konkrétní osobu či souvislost s vlastní kariérou.

Narodil se roku 1892 na malé farmě ve středním Missouri nedaleko městečka Booneville, asi šedesát pět kilometrů od Kolumbie, kde sídlí univerzita. Přestože jeho rodiče byli v době jeho narození mladí — otci bylo pětadvacet a matce sotva dvacet —, Stonerovi připadali už od dětství staří. Otec vypadal ve třiceti na padesát; shrbený od těžké práce civěl na vyprahlé políčko, které drželo rodinu rok od roku sotva nad vodou. Matka snášela život trpělivě, jako by to byla jen dlouhá nepříjemná záležitost, kterou musí nějak vydržet. Měla světlé zastřené oči obklopené vějířky vrásek, které byly ještě zvýrazněny šedivějícími vlasy pevně staženými do malého drdůlku.

William Stoner měl už od útlého dětství řadu povinností. V šesti letech dojil vychrtlé krávy, ve chlívku pár kroků od domu krmil prasata a sbíral drobná vejce, která snášelo malé hejno hubených slepic. Dokonce i poté, co začal chodit do školy, která se nacházela třináct kilometrů od domova, byl každý jeho den naplněn nejrůznějšími náročnými povinnostmi. V sedmnácti letech se mu začaly ze vší té dřiny hrbit záda.

Byla to osamělá rodina s jediným potomkem, kterou spojovala snaha o přežití. Po večeři před odchodem do postele sedávali všichni tři v malé kuchyni osvětlené petrolejkou, zírali na žlutý plamínek a ticho narušoval jen občasný pohyb unaveného těla na tvrdé dřevěné židli nebo tichý skřípot trámů kdesi v útrobách starého domu.

Dům měl přibližně čtvercový tvar. Nenatřené trámy na verandě a okolo dveří se začínaly prohýbat. Během let získal barvy vyprahlé země — šedohnědou s bílými šmouhami. Na jedné straně domu byl dlouhý, spoře zařízený pokoj s několika tesanými stoly a prostými židlemi a kuchyň, kde spolu trávili většinu krátkého volného času. Na druhé straně se nacházely dvě ložnice a v každé z nich stála kovová, bíle natřená postel, jedna židle a stůl s lampou a umyvadlem. Podlahy tvořila nenatřená, nepravidelně položená a věkem popraskaná prkna. Škvírami mezi nimi do domu neustále stoupal prach, který Stonerova matka každý den zametla zpátky pod podlahu.

Ve škole se Stoner stavěl k učení podobně, jako by to byla jen o něco méně vyčerpávající povinnost než dřina na farmě. Když na jaře roku 1910 dokončil střední školu, čekal, že bude muset převzít většinu práce na poli; připadalo mu, že otec působí v posledních měsících pomalejším a unavenějším dojmem.

Ovšem jednoho večera na konci jara, poté, co spolu celý den okopávali kukuřici, k němu otec po večeři promluvil.

„Před tejdnem se tu zastavil okresní jednatel.“ William vzhlédl od ubrusu z červenobíle kostkovaného voskovaného plátna, který pokrýval kulatý kuchyňský stůl. Mlčel.

„Na vysoký v Kolumbii prej otevřeli novou fakultu. Říkaj jí zemědělská. Myslí si, že by ses tam měl přihlásit. Trvá to čtyry roky.“

„Čtyři roky,“ zopakoval po něm William. „Stojí to peníze?“

„Byt a stravu by sis moh odpracovat,“ řekl otec. „Bratranec tvý mámy má hned za Kolumbií statek. A pak jsou tu knížky a další věci. Já bych ti moh posílat každej měsíc dva nebo tři dolary.“

William roztáhl na ubruse ruce, které se ve světle petrolejky mdle leskly. Nikdy nebyl dál než v Booneville, patnáct mil od domova. Polkl, aby se mu netřásl hlas.

„Myslíš, že byste se tu beze mě obešli?“ zeptal se.

„My to s mámou zvládnem. Oseju horní pole pšenicí, to nám ušetří spoustu práce.“

William se podíval na matku. „Mami?“ zeptal se.

„Udělej, co říká táta,“ odvětila bezbarvým hlasem.

„Vy vážně chcete, abych šel na školu?“ zeptal se, jako by napůl doufal, že rodiče zavrtí hlavou. „Opravdu si to přejete?“

Otec si na židli poposedl. Zadíval se na své ztvrdlé, mozolnaté prsty, do kterých se hlína zažrala tak hluboko, že už nešly pořádně umýt. Sepjal ruce nad stolem, skoro jako kdyby se modlil.

„Já žádný pořádný vzdělání nemám,“ odtušil, aniž by ze svých rukou spustil oči. „Jakmile jsem dodělal šestou třídu, začal jsem makat na farmě. Když jsem byl mladej, tak mi to nijak nechybělo. Teď si už ale nejsem tak jistej. Připadá mi, že země je rok od roku vyprahlejší a tvrdší; už není tak úrodná, jak bejvala, když jsem byl malej kluk. Okresní jednatel tvrdí, že teď jsou nový postupy, nový způsoby, který tě na tý univerzitě naučej. Možná má pravdu. Občas když dělám na poli, tak přemejšlím.“ Odmlčel se. Nechal sepjaté ruce klesnout na stůl. „Přemejšlím…“ Zamračil se na své hrubé dlaně a zavrtěl hlavou. „Na podzim půjdeš študovat. My to tu s mámou zvládnem.“

Byl to nejdelší proslov, jaký kdy od otce slyšel. Na podzim nastoupil v Kolumbii do prvního ročníku na zemědělské fakultě.

 

Do Kolumbie se vydal v novém černém klotovém obleku z katalogu obchodního domu Sears & Roebuck. Zaplatil ho z peněz, které matka dostávala za vejce. K tomu měl ještě otcův obnošený zimník, modré keprové kalhoty, které nosil jednou měsíčně do metodistického kostela v Booneville, dvě bílé košile, dva pracovní oděvy a dvacet pět dolarů, které dostal otec od souseda jako zálohu za podzimní pšenici. Brzy ráno zapřáhl otec k valníku mezka a společně s matkou ho zavezli do Booneville, odkud pokračoval pěšky.

Byl horký podzimní den a z Booneville do Kolumbie vedla prašná cesta; šel už téměř čtyři hodiny, když ho dojel povoz a vozka mu nabídl, že ho sveze. Přikývl a vyškrábal se nahoru na kozlík. Keprové kalhoty mu až ke kolenům pokrýval načervenalý prach a větrem ošlehaný obličej měl umazaný směsicí prachu s potem. Během dlouhé jízdy si neobratně oprašoval kalhoty a rukou si přičesával neposlušné rovné, plavé vlasy.

Do Kolumbie dorazili pozdě odpoledne. Vozka Stonerovi zastavil na okraji města a ukázal na skupinku budov. „Tohle je ta tvoje univerzita,“ oznámil mu. „Tam budeš chodit do školy.“

Muž odjel, ale Stoner ještě několik minut stál na místě a civěl na školní areál. Ještě nikdy neviděl nic tak velkolepého. Budovy z červených cihel se tyčily na široké zelené ploše přerušované dlážděnými chodníky a záhony. Kromě velebné úcty ho zaplavil také pocit bezpečí a klidu, jaký ještě nikdy předtím nepoznal. Přestože už bylo pozdě, dlouho obcházel okolo kampusu a jen se rozhlížel, jako kdyby neměl právo na univerzitní půdu vstoupit. Už byla skoro tma, když se jednoho kolemjdoucího zeptal na Ashland Gravel, cestu, jež ho měla dovést k farmě matčina bratrance Jima Footea, pro kterého bude pracovat. K dvoupatrovému dřevěnému domu, který se měl stát jeho domovem, došel až po setmění. S Footeovými se ještě nikdy nesetkal, a tak měl nepříjemný pocit, že k nim přichází příliš pozdě.

Přivítali ho pokývnutím a pozorně si ho prohlédli. Po chvíli nemotorného postávání ve dveřích ho Jim Foote odvedl do tmavého pokojíku přeplněného čalouněným nábytkem a sbírkou cetek na stolcích, které se v přítmí matně leskly. Stoner zůstal stát.

„Už jsi večeřel?“ zeptal se Foote.

„Ne, pane,“ odvětil Stoner.

Paní Footeová na něj kývla prstem a zamířila pryč. Stoner za ní prošel několika místnostmi do kuchyně a tam mu ukázala, kde se má posadit. Pak před něj postavila džbán s mlékem a talíř s několika krajíčky kukuřičného chleba. Stoner srkal mléko, ale vzrušením mu vyschlo v krku, takže chleba se ani nedotkl.

Do kuchyně přišel Foote a stoupl si vedle manželky. Byl to malý, asi jen pět stop a tři palce vysoký muž s hubeným obličejem a ostrým nosem. Jeho žena byla o čtyři palce vyšší a měla statnou postavu; nosila brýle bez obrouček a úzké rty pevně svírala. Oba hladově přihlíželi, jak pije mléko.

„Ráno nakrmíš a napojíš dobytek a naleješ prasatům pomeje,“ vychrlil na něj Foote.

Stoner na příbuzného upřel nepřítomný pohled. „Cože?“

„To bude tvoje ranní práce,“ pokračoval Foote. „Před odchodem do školy. Večer pak uděláš to samý, sesbíráš vejce a podojíš krávy. Když budeš mít chvilku, naštípáš dříví. O víkendech mi budeš pomáhat, se vším, co bude potřeba.“

„Ano, pane,“ řekl Stoner.

Foote si ho chvilku pátravě prohlížel. „Vysoká škola,“ poznamenal a zavrtěl hlavou.

A tak Stoner devět měsíců krmil a napájel dobytek, sbíral vejce a štípal dříví za stravu a byt. K tomu oral a vláčel pole, dobýval kořeny (v zimě se musel prokopat třicet centimetrů tlustou vrstvou zmrzlé země) a stloukal máslo pro paní Footeovou, která s pokyvováním hlavy podmračeně sledovala, jak mléko šplouchá v máselnici.

Ubytovali ho v prvním patře v místnosti, která předtím sloužila jako skladiště; měl tam černou kovovou postel s prověšenou drátěnkou a tenkou pružinovou matrací, polámaný stolek s petrolejkou, dřevěnou rozviklanou židli a velkou bednu, kterou používal místo psacího stolu. V zimě se mohl zahřát jedině teplem prostupujícím podlahou z dolní místnosti; balil se tedy do potrhaných přikrývek a přehozu a dýchal si na prsty, aby mohl obracet stránky knihy a přitom je nepotrhal.

Ke studiu na univerzitě přistupoval stejně jako k práci na farmě — důkladně a svědomitě, aniž by ho učení příliš těšilo či naopak vysilovalo. Na konci prvního ročníku dosáhl průměru těsně pod B; těšilo ho, že není horší, ale nedělal si hlavu z toho, že není lepší. Uvědomoval si, že se naučil spoustu věcí, které předtím neznal, ale znamenalo to pro něj jen to, že si v druhém ročníku povede zřejmě stejně dobře jako v prvním.

Na prázdniny se vrátil domů a pomáhal se sklizní. Jednou se ho otec zeptal, jak se mu líbí ve škole, a Stoner odvětil, že je tam spokojený. Otec přikývl a dál už se nevyptával.

Teprve když William Stoner nastoupil po prázdninách znovu do školy, zjistil, proč vlastně šel studovat.

 

Ve druhém ročníku už byl Stoner na univerzitě známou figurkou. V každém ročním období nosil stejný černý klotový oblek, bílou košili a dlouhou úzkou kravatu; rukávy saka mu byly krátké a nohavice mu plandaly okolo nohou, jako by to byla uniforma, která kdysi patřila někomu jinému.

Jeho zaměstnavatelé mu z vlastní pohodlnosti ukládali další a další pracovní povinnosti. Dlouhé večery pak trávil ve svém pokoji, kde se pečlivě věnoval domácím úkolům. Na zemědělské fakultě mu začalo období, na jehož konci na něj čekal bakalářský titul. V prvním semestru druhého ročníku měl dva předměty: půdní chemii a druhý, který byl z formálních důvodů v podstatě povinný pro všechny univerzitní studenty — kurz anglické literatury.

Po několika týdnech začal mít s oběma předměty trochu problémy; bylo to náročné a musel si toho spoustu zapamatovat. Kurz půdní chemie ho celkem zaujal; nikdy předtím ho nenapadlo, že narudlé hroudy, na kterých dřel od raného dětství, by mohly být něčím jiným, než za co je celý život považoval, a začínal chápat, že tyto znalosti by se mu mohly po návratu na otcovu farmu hodit. Zato kurz anglické literatury mu přidělával vrásky a zneklidňoval ho víc než cokoli předtím.

Jeho učitelem byl muž středního věku, padesátník, který se jmenoval Archer Sloane. Ke svému povolání přistupoval jakoby s pohrdáním, jako by mezi jeho znalostmi a tím, co může studentům předat, zela tak obrovská a hluboká průrva, že se ji ani nenamáhal překročit. Většina studentů ho nesnášela a měla z něj strach, na což reagoval netečným ironickým pobavením. Byl to vysoký muž s ostře řezanými rysy, vždy čistě oholený; vyznačoval se tím, že si neustále netrpělivě prsty prohrabával záplavu šedých vlnitých vlasů. Mluvil monotónním, úsečným hlasem bez jakéhokoli výrazu a intonace, přičemž sotva pohyboval rty; avšak jeho dlouhé, štíhlé prsty se pohybovaly s nenuceným a přesvědčivým půvabem, jako by dodávaly slovům tvar, který jejich zvukové podobě scházel.

Když Stoner dřel na farmě nebo mžoural u slabého světla lampy při studiu v podkrovním kamrlíku bez oken, často mu před očima vyskočila tvář tohoto kantora. Kdyby měl popsat kteréhokoli jiného svého profesora, měl by problém přijít s nějakým určitým rysem a nevybavoval si ani podrobnosti jiných předmětů; zato postava Archera Sloanea povýšeně přednášejícího monotónním hlasem o Beowulfovi či nějaké Chaucerově povídce vždycky čekala na prahu jeho podvědomí.

Stoner zjistil, že kurz anglické literatury nezvládá tak dobře jako ostatní předměty. Přestože si pamatoval autory, jejich díla, data narození a úmrtí a jejich přínos, u první zkoušky málem propadl a u druhé si vedl jen o málo lépe. Doporučenou literaturu četl důkladně a tak často, že tím začínalo trpět studium ostatních předmětů; jenže text, který přečetl, zůstával jen řadou slov na papíře a Stoner v něm neviděl žádný užitek.

A tak si lámal hlavu nad každým slovem, které Archer Sloane v učebně pronesl, jako by v jejich suchém významu mohl objevit klíč, jenž by ho dovedl tam, kam měl namířeno; seděl na příliš malé, nepohodlné židli; hrbil se nad stolem a svíral jeho okraje tak křečovitě, až mu na snědé kůži drsných rukou zbělely klouby; usilovně se mračil a kousal se do spodního rtu. Ale čím víc se Stoner a jeho spolužáci snažili profesorova slova pochopit, tím víc byl Sloane neúprosný. Až se jednou jeho pohrdání změnilo v hněv, který byl namířený jen a pouze proti Stonerovi.

Tehdy četli dvě Shakespearova dramata a týden zakončili rozborem jeho sonetů. Studenti byli zmatení, nervózní a vystrašení z rostoucího napětí mezi nimi a nahrbenou postavou, která na ně shlížela ze stupínku. Sloane jim přečetl nahlas sedmdesátý třetí sonet a se rty staženými do ironického úsměvu těkal očima po učebně.

„Kdo nám tento sonet rozebere?“ zeptal se úsečně, odmlčel se a s ponurým výrazem v očích se bezradně rozhlédl po posluchárně. „Pane Wilbure?“ Ticho.

„Pane Schmidte?“ Vzadu kdosi zakašlal. Sloane upřel tmavé zornice na Stonera. „Pane Stonere? Co chtěl básník tímto sonetem říci?“

Stoner těžce polkl a pokusil se otevřít ústa.

„Je to sonet, pane Stonere,“ pokračoval Sloane suše.

„Básnická kompozice složená ze čtrnácti veršů podle daných pravidel, která jste se jistě naučil nazpaměť. Je napsaná v anglickém jazyce, kterým už pravděpodobně nějaký ten rok hovoříte. Jejím autorem je jistý William Shakespeare, básník, který už zemřel, ovšem i přes tento nedostatek ho hrstka lidí považuje za poměrně důležitou osobnost.“ Podíval se ještě jednou na Stonera, ale pak se v jeho očích objevil nepřítomný výraz, jako by hleděl kamsi do dálky. Aniž by jedinkrát nahlédl do knihy, přednesl báseň ještě jednou zpaměti; jeho hlas dostal hluboký a medový nádech, jako kdyby se slova, tóny a rytmus staly na okamžik jeho součástí:

„Ten roční čas teď ve mně uzříš rázem,

kdy žluté listy poslední se chvěly

na větvích stromů, jež se třesou mrazem,

na troskách kůrů, kde ptáci něžně pěli.

Ve mně teď patříš soumrak toho dne,

kdy slunce západ už bledne v okolí

a černá tma se vše spolknout rozhodne,

dvojnice smrti klid mrtvý nastolí.

Ve mně teď vidíš, jak plameny se množí

kde na oharcích svého mládí leží schován,

oheň, jenž musí na smrtelném loži

zahynout tím, čím sám byl vyživován.

Všechno to vnímáš a láska tvá dál sílí

abys to miloval, než i tobě dojdou síly.“

V nastalém tichu si někdo odkašlal. Sloane zopakoval konec sonetu, tentokrát už svým fádním hlasem.

„Všechno to vnímáš a láska tvá dál sílí

abys to miloval, než i tobě dojdou síly:“

Sloane se opět zaměřil na Williama Stonera a pronesl suše: „Pan Shakespeare k vám hovoří z doby před třemi sty let. Slyšíte ho, pane Stonere?“

William Stoner si uvědomil, že na chvíli zadržel dech. Zvolna vydechl a cítil, že se mu přitom na těle posunuje oblečení. Odvrátil se od stupínku a rozhlédl se po posluchárně. Světlo proudící okny do místnosti dopadalo na tváře spolužáků, až se zdálo, že vychází z nich a prosvětluje příšeří učebny; jeden student mrkl a na tvář mu dopadl slabý stín. Stoner si uvědomil, že pevně svírá okraj lavice. Otočil ruce klouby nahoru; podivil se nad jejich snědostí a nad složitým způsobem, jakým nehty zapadají do tupých konečků prstů; měl dojem, že cítí, jak krev protéká spletí tenoučkých žil a tepen a jemně a nejistě pulzuje z konečků prstů do celého těla.

Sloane pokračoval. „Co vám říká, pane Stonere? Co jeho sonet znamená?“

Stoner pozvedl pomalu a zdráhavě zrak. „Znamená to,“ řekl a lehce nadzvedl ruce; pokusil se pohlédnout na Archera Sloanea, přestože cítil, že má zamžené oči.

„Znamená to,“ začal znovu, ale nedokázal větu dokončit.

Sloane na něj upřel udivený pohled. Pak nečekaně přikývl a prohlásil, že výuka pro dnešek skončila. Hned nato se otočil a bez jediného pohledu na studenty odešel.

William Stoner si ani neuvědomoval, že spolužáci začali hlučet, zvedat se a opouštět posluchárnu. Zůstal tam sedět několik minut a bez hnutí zíral na podlahu z úzkých prken, ošoupanou neklidnými podrážkami studentů, které nikdy neuvidí ani nepozná. Přejel botou přes prkna; uslyšel suché zaškrábání a přes tvrdou kůži ucítil jejich hrubost. Pak se také zvedl a pomalu odešel.

Slabý mrazík pozdního podzimního dne se mu vkrádal pod oděv. Rozhlédl se a jeho zrak na okamžik ulpěl na holých pokroucených větvích stromů, které smutně trčely k bledé obloze. Studenti spěchali na přednášky a několik z nich se o něj nechtěně otřelo; slyšel jejich tlumené hlasy a klapot podpatků na vydlážděných cestičkách, viděl jejich obličeje zčervenalé zimou a skloněné před chladným větrem. Díval se na ně zvědavě, jako by je nikdy předtím neviděl, a cítil, že k nim má velmi daleko a zároveň blízko. Nechal si ten pocit pro sebe a pospíchal na další hodinu; dusil ho v sobě během přednášky o chemických vlastnostech půdy, skrýval ho před monotónním hlasem hovořícím o faktech, která si měl zapsat do sešitu a potom nabiflovat, ale ten proces mu už teď připadal cizí.

Ve druhém semestru toho školního roku se William Stoner odhlásil z přírodovědných kurzů a přerušil studium na zemědělské fakultě. Místo toho se přihlásil na úvodní kurzy filozofie a historie starověku a dva kurzy anglické literatury. V létě se vrátil k rodičům na farmu, pomáhal otci při žních, ale o studiu na univerzitě se nezmínil.

Překlad Jiří Popel

 

Vydává nakladatelství Kniha Zlín.