Středověk neskončil
Když se v Česku přemítá nad žánrovou literaturou mimo zasvěcené časopisy a servery, většinou se pochybuje nad schopností žánru sdělit cokoli o žitém světě a maximálně se tabulkově srovnává se „světovou“ tvorbou. Ta přitom mluví jednoznačně — ano, žánry snesou vážná témata, často vitálněji než unavená umělecká próza.
Spisovatel M. D. Lachlan (aka Mark Barrowcliffe) se na webu The Fantasy Hive nedávno zamýšlel nad tím, zda se coby autor fantasy může plnohodnotně zaobírat skutečně temnými obdobími lidské historie, konkrétně nacismem a jeho zvěrstvy. Vzpomínal, že kdysi se právě nacisté dostali do jednoho jeho textu a on jej nakonec pod dojmem, že zábavný žánr není pro něco takového uzpůsoben a snese pouze tradičně pulpové dvourozměrné padouchy, přepsal. Následně trvalo několik let otřesů na společenské a politické scéně, aby nakonec došel k názoru, že naopak i „ryze“ zábavný žánr potřebuje víc než pulpové padouchy. Například připomínat, že nacisté operující v koncentračních táborech byli nakonec jen a jen „obyčejní lidé“.
Na jednu stranu má každý člověk právo na změnu názoru. Na druhou stranu se mi to jeví – nejen jako člověku, který byl spolueditorem antologie fantastiky s tematikou nacismu – jako vyložená ztráta času. Je smutné, že ještě dnes musí někdo překonávat (nebo se od něj oprošťovat) názor, že fantasy nebo jakýkoli žánr je přece zábava, a proto se nemá co věnovat závažným, pravdivým, děsivým věcem.
Není to ani směšné (jakkoli je představa například J. K. Rowlingové, že musela napsat nudné Prázdné místo nebo extrémně ukecané příběhy Cormorana Strika, aby dosáhla na něco dle vlastního názoru zásadnějšího, než byla až existenciální únava jejích hrdinů po bitvě o Bradavice, k popukání), jen velmi, opravdu velmi smutné. Jeden by skoro řekl, že Tolkien nikdy nenapsal esej O pohádkách...
Je samozřejmě pravda, že ze sta autorů fantasy, kteří se pokusí napsat něco s nacisty, jich většina napíše brak nebo dosáhne horších výsledků, než kdyby psali něco bez nacistů. Ale to je obecný problém jakéhokoli sta spisovatelů. Nemá to nic společného s tím, že ve fantasy je přece „možné všechno“, a proto se její autoři neumí vyrovnat s tím, když čelí výzvám historie, reálných událostí a zvěrstev.
Dobrá fantasy velmi přesně ví, co je možné, a co ne. Jen je to „trochu jinak“, než nás učili ve školách při hodinách fyziky a podobně. Například v knihách Brandona Sandersona magické systémy připomínají vědu všemi těmi zákony, poučkami a vyváženým systémem protisil. Dobře nastavené mantinely „možného“ generují napětí. Je to prostě jen otázka dobrých, nebo špatných spisovatelů. A netýká se to pouze využití historie, i když to je dost možná nejviditelnějším projevem této skutečnosti.
Čistě na řemeslné úrovni je práce s historií na poli fantasy stejně náročná jako mimo ně. Vytvořit uvěřitelný kvazistředověký svět, který nikdy neexistoval, je minimálně stejně obtížné, jako vybudovat uvěřitelný středověký svět, v němž nikdo z nás nežil (a v jehož intencích už pěkných pár století nikdo neuvažuje). Existuje přece celý subžánr historické fantasy, který přitom nabízí čistě dobrodružné zábavné jízdy (Juraj Červenák), poetické reminiscence (Hořící kůň Františky Vrbenské a Lucie Lukačovičové) i koncepčně promyšlené historické (a historiografické) variace (Guy Gavriel Kay).
Historické analogie pak tvoří nedílnou součást řady fantasy děl u nás i v zahraničí – včetně těch zajímavých případů, kdy se události z dvacátého století přesazují do typických fantasy světů ve stylu středověku, nejhůře raného novověku. Vzpomeňme například nechtěně směšné pokusy analyzovat totalitární zřízení u amerického spisovatele Terryho Goodkinda nebo naopak satirickou práci s rasismem/druhismem u A. Sapkowského či T. Pratchetta, případně postkoloniální romány Roberta Jacksona Bennetta (česky zatím Město schodů a Město mečů).
Zajímavější jsou tedy otázky jiného typu – proč se například u nás autoři fantasy nevěnují tolik historii celého dvacátého století? Není problém narazit na domácí povídky nebo i romány s nacistickými motivy – a to v provedení různé kvality. Na co ovšem narazíme jen stěží, to jsou příběhy reflektující komunistickou epochu našich dějin. Vzhledem k současným náladám ve společnosti je to rozhodně závažnější otázka (týkající se naší vlastní autocenzury a společenské slepoty) než z paradigmatu devatenáctého století vyvěrající koumání, zda může žánr snést závažná témata.
Naši fantasy autoři jsou koneckonců vždy takoví, jaké si daná společnost vychovala, jaké si zaslouží. Pokud nebude společnost schopna řešit závažná historická témata, bude její žánrová tvorba vždy preferovat jednoduchost a šablonovitost — a bude nám tu pobíhat řada indianajonesovských hákenkrojcových padouchů na úkor například padoucha Modlitby za Kateřinu Horovitzovou.
Ale můžeme doufat, že si žánrová oblast postupně upraví společnost, že se ke slovu bude dostávat přirozený podvratný potenciál žánrové tvorby. Ten bude možná vyvěrat jen občas, ale může být výrazný, o krok napřed před mainstreamovou kulturou – podobně jako když se Andrzej Sapkowski začal ve svých povídkách a románech vyjadřovat k posunu polské společnosti doprava nebo když nabídl revizi středoevropského náhledu na husity. Středověk čeká…