Středověk ve Frankfurtu

Že je na tom česká literatura prachbídně, je zjištění stejně banální jako fakt, že Zeman nosí červené bombarďáky. Koneckonců i komuniké přijaté na letošním Sjezdu spisovatelů jednoznačně říká, že „na tomto světě už není nic, co bychom jako spisovatelé mohli objevit“. To, co každý soudný čtenář ví už léta a spisovatelé od léta letošního, pak na podzim konečně pochopily také dvě instituce, které stojí na počátku a na konci literárního řetězce. Ministerstvo kultury, které prostřednictvím grantů určuje, co má být vydáno (a tedy i napsáno), a Moravská zemská knihovna, která vydané shromažďuje, aby je nakladatelé neodváželi rovnou do frcu.

Úředníky na obou koncích však toto poznání neosvobodilo, ale naopak postavilo do značně prekérní situace — jak prezentovat mizernou českou tvorbu na největším světovém knižním veletrhu ve Frankfurtu. A tak dali chytré hlavy dohromady a přišli s nečekaně ambiciózním řešením. Místo ostudy, kterou by nové české knihy mohly způsobit, se rozhodli připomenout světu nedožité 423. narozeniny stále inspirujícího J. A. Komenského a nastavit tím naší vyprázdněné kultuře nemilosrdné zrcadlo: ani po víc než čtyřech stech letech se české školství ke Komenského ideálu zdaleka nepřiblížilo a česká literatura uvízla v labyrintu, z nějž už čtyři sta let hledá východ.

Nedosti na tom. Výstavní plochu, kterou v jiných národních expozicích zaplnily knihy a portréty soudobých autorů, využil český stánek k tomu, aby spisovatele a čtenáře upozornil na to, kde by všichni bývali byli, kdyby nebyl (ještě sto let před Komenským) vynalezen knihtisk. A tak polovinu stánku zaplnily komerční prezentace tiskařských firem (Těšínské tiskárny, PB Tisk, THB, GRASPO CZ, Finidr). Ve zbylé části se pak krčily panely několika pofiderních výrobců knih (například Ottova nakladatelství, proslulého tím, že ukradlo překlad Saint-Exupéryho Malého prince), vydavatelů učebnic a slovníků, dále vitrínky Hosta, Nakladatelství Lidové noviny, ceny pro dětskou knihu Zlatá stuha a Národní knihovny. Nemalou část z této poloviny pak obsadila univerzitní nakladatelství, jejichž nadprodukce jen ukazuje, kam od časů Komenského věda dospěla. Místo středověké snahy syntetizovat si ji dnešní učenci zprivatizovali: jejich knihy nejsou určeny čtenářům, ale grantovým komisím a jinak slouží k izolaci stěn v pracovnách.

Český stánek na frankfurtském veletrhu

Český stánek na frankfurtském veletrhu

Ale dosti ironie. Prezentace české literatury v zahraničí se po léta utápí v naprosté bezradnosti. Přičemž nejde jen o totální úlety, jako když na dětském veletrhu v Bologni vévodil české expozici Bohumil Hrabal, který psal pohádky leda pro kočky, nebo když českou literaturu před několika lety ve Frankfurtu reprezentovala autorka hambatých textů Sylva Lauerová.

Ministerstvo kultury vynakládá ročně několik milionů na nákup výstavní plochy na několika mezinárodních veletrzích. Tu pak prostřednictvím Moravské zemské knihovny, která má od loňska veletrhy bůhvíproč na starosti, dále nabízí českým nakladatelům (ale bohužel nejen jim) za výhodnější cenu. Je však pochopitelné, že vydavatelství zaměřená na náročnou českou prózu, poezii nebo non-fiction literaturu a obracející tudíž každou korunu se ani do zvýhodněného nákupu výstavní plochy příliš nehrnou. V takovém případě by mělo ministerstvo vzít odpovědnost na sebe a zaplnit třebas i menší prostor podle svého uvážení (respektive podle uvážení odborníků) knihami, které v dané době představují to nejlepší, co česká literatura nabízí; vytvořit pro ně materiálově i vizuálně důstojnou prezentaci a nestrašit návštěvníky vousatým Komenským.

Současná praxe totiž umožňuje státem dotovaný prostor přeprodávat komukoli, kdo se jen ochomýtl kolem papíru a je ochoten zaplatit.

Při výběru firmy na „uměleckou“ realizaci stánku pak není možné brát v úvahu pouze nabídnutou cenu, neboť pak logicky dochází k tomu, že se tentýž stánek se středověkým učencem objeví nejen ve Frankfurtu, ale také na Lipském knižním veletrhu i na veletrhu dětské knihy v Bologni.

Především by však Ministerstvo kultury mělo konečně investovat do toho, aby se Česká republika (případně napůl se Slovenskem) stala na Frankfurtském knižním veletrhu hlavní zemí. Jak ukázal případ Maďarska, které bylo čestným hostem v roce 1999, přineslo by to nejen zájem o soudobou českou literaturu ve světě, ale k větším výkonům by to podnítilo i domácí tvorbu.

Jenže to by muselo Ministerstvu kultury a Moravské zemské knihovně na české literatuře skutečně záležet. Takto můžeme jen doufat, že někomu bude aspoň vadit ta ostuda, kterou výstavka tiskáren a obskurností pod portrétem 423 let starého učence dělá naší literatuře a potažmo celému státu ve světě.