Stroj času made in USSR
Necelá, ale nakonec vítězná polovina voličstva Spojených států chce zpátky do osmdesátých let — a cestu v čase jim má zařídit od narození miliardář a nově i čerstvý politik a usměvavý urostlý blondýn Donald Trump. Další politické stroje času najdeme ledaskde, jeden s technickými parametry téměř od H. G. Wellse se kupříkladu jmenuje Brexit. Pomyslným transtemporálním vznášedlem pro případ nouze může být vedle politických behemotů i prostý útěk na venkov. Naposledy se k němu v České televizi přiznal Saša Vondra, letitý bojovník za pravdu, který si svobodu přeci jen nepředstavoval tak, že po městech budou jezdit na kolech homosexuálové. I v Česku ale stroje času mohou nabýt mnohem experimentálnějších forem, než je prořídlý (nově pořízený!) disidentův culík. V každém případě k nejoblíbenější destinaci patří sladké časy vzrušujících polibků představitelů našeho a sovětského lidu. Proč chce tolik lidí do osmdesátých let?
Těžko říct, zda tyto útěky do minulosti nejsou jen jakási škubnutí těla civilizace před usnutím, kdy mozek, vlastně globalizované elity, se už nachází v duhovém snu lepšího světa pro všechny (a hlavně pro sebe), zatímco lidovým tělem „nevzdělaného bílého muže“ škubou křeče pokusů najít ztracenou půdu pod nohama. Místo další kapitoly modernistického snu ale může také nastat scénář dle slov zpátečnice Marine Le Penové, a sice, že „vítězství Donalda Trumpa je jednoznačně dalším krokem k novému světu, který nahradí starý řád“. Nový svět je paradoxně ten starý známý svět před „divokou globalizací“, která byla na státy „uvalena“. Pokaždé je to také spor lid vs. elity. Neřešitelný spor, protože elity nějak neustále selhávají, je to takovou jejich vlastností odpradávna, zatímco lid už z podstaty selhat nemůže, i kdyby odhlasoval popravu Milady Horákové nebo poslal do vlády někdejšího agenta StB a vůdce strano-korporátu.
Nejnižší patro temné hierarchie elit jsou pak pochopitelně umělci. Výtvarníci, kteří místo umění vyříznou díru do překližky, nebo spisovatelé, kteří si píšou sami pro sebe (a ještě aby tak za „naše“ peníze). Ovšem zcela bez vtípků: jakkoliv je možné považovat soudobé umění za záležitost nějakých vzájemně se míjejících hobby klanů, kdy oborové ceny a dění vzrušuje jen zúčastněné a hrstku existencí konvenčně označovaných jako „kritici“ či „teoretici“, většina halasných a revolučních pokusů umění vyléčit vede k daleko horšímu stavu, než v němž se původní „entartete kunst“ nacházelo. Nicméně stroje času existují i v umění a není náhoda, že používají velmi podobné technologie jako v politice.
A tak kde jinde než v někdejším satelitu Moskvy mohl vzniknout „Manifest radikálního realismu“ českých a ruských výtvarníků žijících v Praze, Vasila Artamonova, Dominika Formana, Alexeye Klyuykova, Avděje Ter-Oganjana a filozofa Michaela Hausera? Mezi několika poněkud vágními body manifestu zaujme především následující — bod 4: „Navázání na komunistické momenty, které se v dějinném vývoji umění objevují od prvních fází umění až do 20. století, tím, že budeme opakovat gesto uměleckého znovuvytvoření člověka, tvaru, perspektivy právě v přízračném prázdnu dnešního umění.“ A bod 5: „Rehabilitace sovětského uměleckého projektu a dalších komunistických uměleckých proudů jako umění reálně humanistického, společenského a odpovědného.“ Dokonce i první sjezd Svazu sovětských umělců je za námi (letos v září v prostorách Tranzitdisplay). Ovšem kdo by byl žhavý zvědavostí na lepší příští, bude nejspíše zklamán: jde prostě zas jen o ty Leniny, dělníky, krajinky, parafráze socrealismu v dobové kuborealistické citaci apod. Prostě jen další koncept, který je ochoten kdykoliv ironizovat sebe sama. Pánové, tudy cesta nevede.
O co udatnější socrealistický výkon podává současná literatura! Dokonce se cesty do víru pětiletek honorují oceněním Stříbrného lukostřelce. Předání ceny od stejnojmenné společnosti se událo ve smělém přepychu Obecního domu pod záštitou pana prezidenta a za účasti erosenek z „kabaretu“ Goldfingers. I prostředí sexbyznysu nám od dob Jonákova Discolandu vzkvétá! Někdejší diskotékový šmuk nahrazují profesionální, „příjemné, krásné a pracovité“ striptérky, tlumená hudba a dress code blyštivých rób. Nicméně podpovrchové struktury zůstávají a tento časostroj „made in USSR“ neletí nikam jinam než do Moskvy, kde se snoubí putinismus se zemanismem, dnešek s včerejškem, zkrátka nejde o nic jiného než „představit a podpořit projekty, které napomáhají rozvoji rusko-českých vzájemných vztahů“, jak se píše na lučištnických stránkách.
Není bez zajímavosti, že v dozorčí radě společnosti Stříbrný lukostřelec najdeme i jméno soudruha Jana Struže (mj. předseda představenstva společnosti CZECH TOP 100), kterého BIS v roce 2009 označila za bezpečnostní hrozbu kvůli jeho četným východním kontaktům včetně silného podezření z vazeb na ruské špiony. Že Struž v roce 2010 kandidoval do poslanecké sněmovny za Zemanovce, je jen informace významu drobného kvítku v pugetu vzkvétající rusko-české vzájemnosti, kde vedle výkvětu prezidentského opo-dua Klaus & Zeman září řada dalších „komunistů napříč politickým spektrem“: Jan Mládek, vydavatel Parlamentních listů Michal Voráček, Vladimír Dlouhý, Jaroslav Foldyna, Petr Hájek nebo Jiří Vyvadil, kteří patří podle serveru Neovlivni.cz mezi nejzasloužilejší stálice místní ruské propagandy.
A kdo byl Rusy vlastně poctěn? Nikdo jiný než dcera Jana Procházky, soudruha uštvaného vlastní stranou na prahu normalizace, disidentka Lenka Procházková, která jde tak nějak ze zvyku „proti proudu“. Akorát si nevšimla, že její smělá angažovanost a odvážný čin se dějí v souladu s politikou někdejších prognostiků, absolventů zahraničního obchodu, miliardářů a vrcholných politiků včetně šedých eminencí z přelidněné ruské ambasády. Oceněným dílkem v kategorii „Mediální komunikace“ — čili nejen uměním, ale i propagandou živ je český spisovatel! — je literární reportáž „Živé duše“. Každý čtenář se může přesvědčit, jak plnokrevné jsou ruské typy, pročíst se katalogem ruských poživatin včetně krymského vína a v tichém ustrnutí si představovat, jak monumentální musí být Volha — a co teprve moderní metropole Uljanovsk, rodiště Lenina! Procházková v mnohém (konspirační umětelství, naprostá historická nesoudnost, servilita) přerůstá i Marii Majerovou a její reportáže ze SSSR, jejichž naivitu lze v dobovém kontextu pochopit, přestože mnohé socrealistické postupy zůstávají: například když dojde patos, nastoupí sentiment, takže s Procházkovou záhy sjíždíme do nejnižšího patra lidské i národní sebeúcty a tam se dozvíme, jak překlenout v této staronové zářné panslovanské (Poláky ovšem nebrat) lásce mráček škareďáček osmašedesátého roku: „Dodávám, že pokud chce malý národ přežít, musí umět snést i veliké křivdy. A učit se odpouštět.“ Těžko říci, může-li být toto „umělecké mistrovství“ Procházkové reportáže omluveno faktem, že slovo „víno“ se v relativně krátkém textu objeví asi desetkrát. Nutno říci, že „vodka“ se zjeví jen jednou, zato formou „předkrmu“.
Pokud by ještě členové Svazu sovětských umělců chtěli svými díly docílit kýženého kolektivismu a rehabilitace sovětského uměleckého projektu, rozhodně by se neměli zdržovat parafrází ruské avantgardy a rovnou se vrhnout na klasickou fázi socialistického realismu, případně její předchůdce: považme, mezi oceněnými Stříbrným lučištníkem najdeme nejen mistra uhlazeného bel canta Karla Gotta, ale i Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou (zřizovatel Jihočeský kraj, hejtman Jiří Zimola, ČSSD) za výstavu děl Ilji Repina, velikého předchůdce a vzoru socrealistů. Svaz by pak mohl nově například vyzdobit klub Goldfingers malbami rujných pionýrek i sladkých kolchoznic, ať si může příští americká velvyslankyně z Gottwaldova vyjít s prezidentem do prostředí, jež bude vyhovovat jejich vkusu.
Těžko říci, ale i kdyby tyto osmdesátkové reminiscence byly jen posledním vzdorem globálních retro struktur, nakonec by nás ta koketerie se všemi svými novými zákony včetně toho proti hanobení prezidenta mohla v jednu chvíli rychle přestat bavit. Pak přijde čas na otázku, jestli bude čím letět zpátky.