Světýlko

Ukázka z novely italského spisovatele Antonia Moresca, patřícího ke generaci autorů, která už v Itálii překročila post-modernistické trendy. Světýlko vidí každou noc stařec, který žije v opuštěné vesnici, neví, kdo a kde může svítit, a bojuje se svou zvědavostí. Nakonec se po zdroji záření vydá pátrat.

Vydal jsem se tam. Dneska ráno jsem si zase vzal auto a jel jsem do vesnice, o které mi řekl ten muž s rýčem.

Není moc daleko odsud, asi dvacet minut cesty po úzkých serpentinách, místy vyasfaltovaných a rozpraskaných kvůli erozi. Na několika místech větve stromů a dlouhé haluze ostružiníků plné ostnů švihají do okýnek a do stěračů. Ale pak se silnička rozšíří, dospěje až k malé vesnici, kde ještě zůstalo pár obyvatel. Než jsem vjel na maličkou náves, kde stálo pár aut a malý náklaďák s pytli vápna, míchačkou a dalšími nástroji na korbě, zahlédl jsem před domkem nad čerstvě pokosenou strání Arabku se zahalenou hlavou i obličejem, jak vidlemi shrabuje seno.

Už jsem jich tu pár viděl, v dosud obydlených, níže položených vesnicích. Žen i mužů, kteří přišli ze vzdálených koutů světa do těchhle vylidněných vesnic a osad, kde domy ani ruiny moc nestojí.

Vystoupil jsem z auta, rozhlédl jsem se kolem. Na dřevěné lavici seděly dvě stařeny s vrásčitý­mi tvářemi sežehnutými sluncem a vyholenými hlavami a nehybně na mě upíraly zrak.

Zpočátku mi nerozuměly. Musel jsem to dvakrát nebo třikrát zopakovat a pomáhat si rukama nohama.

Jedna z těch dvou nepřetržitě potřásala hla­vou, jako by měla Parkinsona.

„Ale ano… mimozemšťané, ti, co přicházejí z jiných světů, světla na obloze…,“ naléhal jsem. Konečně jim to došlo. Ukázaly mi, kde ho najdu, mluvily vzrušeně a skákaly si vzájemně do řeči tím svým drsným, ukřičeným dialektem. Vydal jsem se to místo hledat. Musel jsem vy­jít ven ze vsi a pustit se po serpentinách vzhůru. Občas byly vidět obrysy nějaké přejeté žáby nebo užovky, vytištěné na asfaltu, protože po téhle cestě ještě mohla jezdit auta a o kus dál nahoře byla ještě jedna, poslední víska. Na jazycích půdy sevřených mezi úzkými zatáčkami serpentin se začaly objevovat osamělé přežvykující krávy, sem tam nějaká koza.

Dorazil jsem na prostranství vyhloubené pár metrů pod úrovní silnice, kde nějaký muž v gu­mácích přehazoval rýčem hromadu hnoje.

„Ne, tohle nemůže být on!“ pomyslel jsem si. Muž zvedl hlavu, když mě zpozoroval. Zůstal tam s rýčem ve vzduchu, ještě plným hnoje, který nabíral z té hromady a nakládal ho na kolečko stojící vedle něj.

Snažil jsem se mu vysvětlit, koho hledám. Ale neslyšel mě. Zakřičel jsem to na něj hlasitěji, byla mezi námi jistá vzdálenost.

Muž vyklopil obsah rýče do kolečka. Zarazil nástroj do živé části rozkopaného hnoje, zatím­co zbytek té hromady byl porostlý trávou i ně­jakou vyšší vegetací.

Mávl na mě prudce rukou, naznačoval, abych k němu šel blíž.

Začal jsem sestupovat k tomu plácku. Zne­nadání, kde se vzal, tu se vzal, se tam objevil pes, rozběhl se ke mně a začal mi vyskakovat na nohy, jako by mi chtěl zabránit, abych pokračo­val v cestě. Muž přitom pořád stál u kupy hnoje a opakoval své netrpělivé gesto.

Sestupoval jsem dál, i se psem, který se pev­ně držel mé nohy. Když jsem došel dolů, muž sebral ze země nějaký proutek, psa jím párkrát přetáhl a ten mě hned pustil.

Antonio Moresco, foto: Wikimedia Commons

Antonio Moresco, foto: Wikimedia Commons

Strašně tam smrděl hnůj a močůvka, krouži­lo tam mračno much a ovádů, které jsem musel neustále odhánět oběma rukama.

Podíval jsem se na toho muže. Stál bez hnutí naproti mně. Taky se na mě díval. Na sobě měl kalhoty ztvrdlé od hnoje a špinavé tričko roztr­žené na prsou. Byl mladší, než se mi zdálky zdá­lo, kromě věnce špinavě blonďatých vlasů splý­vajících až na ramena byl úplně holohlavý, měl odstávající uši, špičatou bradu, rovná úzká ústa se zvednutými koutky.

Pokusil jsem se ještě něco dodat: proč tam jsem, jestli je on ten člověk, co se zabývá přítom­ností mimozemšťanů. Naznačil jsem mu i něco o tom světýlku. Muž se na mě dál díval a ne­odpovídal, ani se nezdálo, že by byl odpovědi schopen. Pouze chvílemi vydával hrdelní, nebo nečekaně vysoké zvuky, které ani nezněly jako lidské, zatímco pes nás zpovzdálí upřeně pozoroval a kroutil přitom hlavou: podíval se vždycky nejdřív na mě a pak na svého pána.

„Co tady vůbec dělám?“ běželo mi v té chvíli hlavou. „Vždyť tenhle tady ani neumí mluvit!“

Muž mi zničehonic naznačil, ať jdu za ním, a vydal se k otvoru ve stavbě z kamene a ze dře­va, což musel být nějaký chlév.

Následoval jsem ho, kráčel jsem po půdě po­kryté mokrým hnojem, odháněl jsem přitom rukou mouchy a ovády a před sebou jsem viděl jeho hubená záda, jeho nohy komíhající se v těch širokých kalhotách převázaných v pase provazem, tuhých jako brnění, a jeho holý týl, ze kterého splývaly dlouhé mastné rovné vlasy.

Vešli jsme do chléva. Tři nebo čtyři krávy sou­časně k nám otočily svou velikou hlavu, aby se na nás podívaly. Chvíli si nás prohlížely, než se obrátily zpátky a pustily se zas do přežvykování.

Muž se zastavil před pryčnou zavalenou roztřepenými provazy a vědry. Nadzvedl roztrhanou a špinavou tlustou deku, která cosi přikrývala. O vteřinu později jsem před sebou ke svému nesmírnému úžasu uviděl počítačový monitor. Ten plazmový, ultratenký.

Muž hledal klávesnici, která zmizela pod zašmodrchanými provazy. Posadil se na nízkou stoličku na dojení na jediné noze. Zapnul počítač. Díval jsem se na něj se zatajeným dechem, stál jsem přitom za ním, za vejcem jeho mladé plešaté hlavy, která se trochu chvěla, protože jeho ruce zamazané od hnoje už začaly ťukat do klávesnice.

„Kde jste říkal, že ho vídáte, to světýlko?“ ze­ptal se mě znenadání, ani se neotočil, nepřestal psát.

Ohromilo mě to, protože ještě před pár vteři­nami se ten muž vyjadřoval jenom pomocí skře­ků, vypadal, že není schopen mluvit, a teď, když zasedl před počítač, se vyjadřuje s lehkostí, jen se zvláštním přízvukem, který se nezdál zdejší, jako by pocházel z Albánie, odněkud z Balkánu.

„Je jich tu dost…,“ říkal jsem si zmateně, „co sem, do těchhle vylidněných oblastí, přicházejí z východoevropských zemí, z Rumunska, z Ukrajiny nebo z Makedonie, z Černé Hory, z Albánie, a dělají tu pastevce nebo se starají o chlévy. Ně­kdy vypalují lesy, aby si rozšířili pastviny, a lidi je pak vyženou holemi pryč a oni se i se stády přesunou někam o kus dál…“

Muž se teď ke mně otočil. Rozkliknul plochu plnou svítících teček, které blikaly na tmavém monitoru. Ukazoval na ni rukou, abych se po­díval.

„To je mapa všech míst v téhle oblasti, kde byli spatřeni,“ řekl mi svou náhle plynulou mluvou s cizím přízvukem. „Aktualizuju ji. Zmapoval jsem celé území. Tady je přítomnost mimozem­šťanů zaznamenávána neustále…“

„No… já nevím…,“ zkusil jsem říct. „Není řečeno, že je to tohle… Mluvil jsem jen o světýlku, které se rozsvěcí na místě, kde by údajně nikdo neměl být…“

Muž se na mě díval svýma světlýma, skoro bí­lýma očima, seděl na té pohyblivé stoličce, hlavu měl otočenou a koutky úst pořád zvednuté jako v setrvalém, vtisknutém úsměvu.

„Jaké je to světlo?“ zeptal se mě.

„Těžko říct… není to přímo světlo, je to svě­týlko… Ale občas se mi zdá, že ve tmě svítí silněji, trochu se rozšiřuje, natahuje. Ale možná je to jenom optický klam, něco, co probíhá jen na sítnici, když se na ně člověk dlouho dívá v té hluboké tmě, která je tady v noci…“

Ukázal mi prstem na mapu oblasti se svítícími tečkami míst, kde byli spatřeni mimozemšťané, a požádal mě, ať mu ukážu přesné místo, kde vídám to světýlko.

 

Vydává nakladatelství Dybbuk.