25/06/2016 | téma |

Tajemství zmizelých rangerů

Nišvil devadesátých let – neskutečně skutečné centrum jižního Srbska v divoké, mrazivé době tragických konců a nových začátků – je jevištěm Ćirićových povídek o podsvětí, sexu, drogách, rodinných vztazích, rocku a popu, které jej vynesly na vrchol současné srbské literatury.

Jestli se někdy rozejdeme

Zvonku Karanovićovi

Boni Moron nebyl v sedmým nebi, ale nebyl ani v prvním. Přemejšlel, jestli za takovej stav – kterej Renata, naondulovaná přítelkyně ze sousedního gauče, popsala jako petting a nic – může snobská směs durlanský[1] trávy a zahraničního tabáku na balení. SWEET DUBLIN, DANISH MIXTURE, FLAVOURED WITH IRISH WHISKEY. Obojí se kouří, řek Grole. A je to značkový zboží, dodal Cicio Kid. Když Boni Moron namítnul něco o tradici, Joanne na něj vyjela: „Vyser se na zelený moravy. Znáš vůbec něco jinýho?“ „Znám,“ řek Boni Moron, kterej se stal známej tím, že verše „Trénovala jsem basket / koše házela / milovali jsme se tak / jak jsem já chtěla“ zazpíval v klasickým rhythm & blues stylu. Tak vzniknul další srbskej top-ten hit a s ním i doprovodná kapela a kopec hotovosti. Možná proto měl Boni Moron ten večer na sobě přiléhavou košili s ohromným límcem, padajícím na rozhalenou hruď jako tvrdej plášť. A možná byl důvodem neúprosnej fakt, že ten večer se nejen v jeho rodným městě slavil Silvestr 1995.

Silvestr v Titomirově čp. 5 jako by obměnil číslice končícího a začínajícího roku. 1995/1996 jako 1959/1969. Orgie porouchaný časomíry. To jsou lidi, přemítal Boni Moron, když si prohlížel scény, který ho obklopovaly, ale nijak se ho nedotýkaly. Velkej, staromódně-komfortní byt s vysokým stropem byl zaplněnej nepopsatelnejma lidma, z nichž některý byli muži a některý ženy. Nalíčený, vylízaný, podnapilý, postříkaný, nadosmrti závislý, zhulený, vykouřený, vyřízený – všichni mu v tý chvíli byli úplně lhostejný.

Ach jo, je těžký bejt hvězda v noci ohňostrojů a mizerný nekonečnosti.

Když už si nemůžeš vybrat lidi k zábavě, nesmíš aspoň připustit, aby ti někdo jinej vybíral muziku. Přívaly lidskýho hluku mají silnou ozvěnu: prázdnotu, nudu, stesk – kdo stojí o takovej feedback?

Boni Moron si právě vychutnával raný improvizace Jimiho Hendrixe, když zazvonil zvonek u vstupních dveří. Joint s pořadovým číslem 8 koloval dál: na jednom konci vlhkej, na druhým žhavej – dost dlouhej na to, aby vydržel žvanění o stále podivuhodný dialektice protikladů.

rangeri

Zase zazvonilo, tentokrát tak dlouho, že si to nikdo nemoh splíst se sešlapaným Hendrixovým pedálem. Některý pohledy se zvedly, jiný zůstaly přibitý k odpadkům na podlaze a další zíraly na otázku, která se sešikovala přesně tam, kde měla bejt jejich vize, odraz nebo stín, přáli si, aby už konečně přestal ten podělanej zvonek, tady přece není škola, navíc všichni se už rozmístili po pokojích a rohách. Otázka, která se vznášela pod opojným kouřem, nezněla „kdo je to“, ale „kdo otevře“. V tý chvíli svýho života jaksi nikdo neměl pocit, že přišla řada na něj, aby udělal něco takovýho…

A pak, bez sebemenšího varování, se ozvalo bubnování pěstí do dveří, doprovázený rozladěným barytonem: „Otevřete! Policie!“

„To přehnali,“ zavrčel Grole, korpulentní kytarista s ostrým zvukem, kterej složil muziku na tyhle verše Boniho Morona: „Jsem normální chlap / moje srdce strádá / vůbec nechápu že / jinýho má ráda.“

„To fakt přehnali,“ zopakoval Grole a se zbytkem jointu udělal krátkej proces: nacpal si ho do plic.

„Vykašli to, ty debile,“ křikla Joanne, když bouchala Grola do zad.

Někdo jinej ale bouchal do dveří mnohem silnějc a vytrvalejc.

„Otevřete! Policie!“

Hlas za dveřma byl sice o něco ječivější, ale dokázal si udržet úřední tón, kterým se snaživě a hlasitě čtou na papírkách napsaný nařízení.

Ty, co neulehli nebo nesouložili, skočili na Grola, aby zničili důkazní materiál. Grole se vzpouzel, právem pochyboval o jejich bohulibejch úmyslech – byt v Titomirově čp. 5 byl plnej neřestnejch stop.

„Otevřete, nebo vyrazíme dveře!“ znělo nový nařízení; těžká bota visela ve vzduchu, bílej prášek se rozpouštěl v nádržce. Večer se spontánně proměnil v klasickou oslavu.

V hlavě Boniho Morona se rozsvítily prskavky a jeho širokej obličej se zkřivil do neprůhlednýho úšklebku, nepřirozenýho a temnýho, přesně tak, jak chtěl vypadat v tý idiotský, ale možná i osudový chvíli.

„Jak se to chováte?“ vytryskl z něj veškerej údiv jedný plachý lidský bytosti, která věřila ve svou mimořádnou plachost.

„Nekvič, a otvírej! Jinak tě my naučíme, jak se máš chovat. A zklidni hormony, než tam vejdeme!“ Chlápek burácel, jako kdyby spolknul vejfuk wartburgu. Ale dokonce i omámený, přirozeně nabobtnalý ego Boniho Morona bralo na vědomí tu starou, zatracenou rutinu. Třebaže mu Bůh tohle přichystal poprvý v životě.

„Koho hledáte? Kdo jste?“ Občan-amatér po krátkým váhání promluvil.

„Už jsme se představili.“

Děsivější vteřinu ticha Boni Moron ještě nikdy neslyšel.

„Snad si nemyslíte, že mě můžete takhle přepadnout? Jen tak, bez ohlášení! Víte, kdo já jsem?!“

„Dragutin Dragoslavac, zvanej Mollák. Tebe hledáme.“

Aspoň poznali můj hlas, utěšilo panikařícího Boniho Morona, mrzutýho z toho, že ty za dveřma odhalili jeho dalekou, hospodskou minulost, kdy zpíval tklivý, těžce sentimentální staroměstský a mexický romance, čímž si vysloužil přezdívku Mollák.

„To nejsem !“ odseknul, jako když na suchou dlažbu vychrstnete lavor vody, ve kterým si několik lidí mylo nohy a pralo ponožky. „Já jsem legendární Boni Moron! Teď zavolám svýmu advokátovi, aby vás všechny vyhodil a poslal do důchodu!“

Žádná chemie nemohla zkrotit vztek samolibý duše, protože když si tak citlivá duše, jakou měl Boni Moron, něco umane, to pak…

„Já jsem tu taky, Boni,“ ozval se uhlazenej, nepatrně se třesoucí hlas. „Uklidni se a nevyhrožuj jim!“

„Vučkovići, co ty tady?“ Boni Moron poznal hlas svýho advokáta, a to už se opravdu hodně lek.

„Neboj se a otevři. Všechno je v pořádku, tohle je výjimečná situace.“

„Vučkovići, ty zasranej vydřiduchu! Jak může bejt všechno v pořádku, když je výjimečná situace?“

„Neměj obavy, Boni. Jde o dohodu. Potřebují tě, a to hned.“

„Ty hajzle zákeřnej! Dohodnul se s nima, aby sis zachránil tu svou propíchanou prdel, a já to teď vodseru.“

„Není to tak, jak si myslíš, přísahám na vlastní děti. Opravdu tě potřebují.“

„Jo? A k čemu? Aby udělali bombastickej proces a šoupli mě za katr! Chceš se proslavit na můj účet spolu s nima, co?“

„Dost blábolů, čas běží.“ Někdo jinej vstoupil do hry na vyjednávání, a to s razancí filmovýho detektiva. „Dobře mě poslouchej, ty ukňouraná buzno. Venku máme jeden těžkej případ. Holka vylezla na střechu a vřeští, že skočí, když nepřijedeš a nezazpíváš její oblíbenou píseň. Pro mě za mě může hysterčit do rána nebo skočit hned, ale potíž je v tom, že ta blbka je dcera jednoho nišvilskýho papaláše, a ten papaláš je rodinnej přítel našeho šéfa. Proto se jí nesmí nic stát. Pochopils to, ty nadutej kreténe?“

Bonimu Moronovi se ten příběh líbil, skutečně těžkej případ zbožňování a neopětovaný lásky, ale co se dá dělat. Nemůže přece on, kreativně zaneprázdněnej Boni Moron, bejt všude. Stačí písně, nebo ne? Písně a jeho hlas.

„Vučkovići, jaký jsou záruky?“

„Písemné, jako vždy. Vždyť víš, jak pracuju, a taky bych tě nerad ztratil. Myslím, jako klienta.“

S úsměvem šťastnýho mučedníka Boni Moron odemknul dva zámky a vytáhnul tři petlice.

Bylo jich několik, ve smíšený sestavě. Dva v civilu, nadřízený inspektorský kádry v koženejch bundách se spoustou kapes, a tři v uniformách, který byly cejtit čerstvě promazanejma bouchačkama. V celý scéně vyčníval jeho advokát s kašmírovým kabátem a plstěným kloboukem.

„Jdeme,“ řek jeden v civilu.

„A co čas na přípravu?“ Boni Moron jim chtěl vysvětlit svou podstatu estrádního profíka, ale mrazivý pohledy obou inspektorů neurčitýho středního věku s kopou nepředstavitelnejch zkušeností ho natolik vyděsily, že se ani nestačil rozloučit s partou, dávno vytuhlou z šoků silvestrovský kalby.

Protože neslyšel cvakání pout, poklepávání pendrekem po zábradlí ani zavírání pouzder na krátký zbraně, začal se Bonimu Moronovi zamlouvat ten spěch a mlčení – jediný projevy policejního zacházení, kterým ho podrobili. Když se usadil na zadním sedadle upravenýho policejního golfu, Boni Moron se tak uvolnil, že se pustil do vyprávění o bernardýnu Putorovi, kterej má v jednom konzervativním maloměstě každou silvestrovskou noc za úkol nacházet po hospodách, ulicích a všelijakejch skrytejch místech ožralý Dědy Mráze, a tak jim zachraňuje reputaci.

„Tvou reputaci by nezachránil žádnej bernardýn,“ pravil inspektor, ještě než trhnul volantem.

„Copak tenhle má nějakou reputaci?“ ozval se druhej inspektor a otočil se k Bonimu Moronovi. „Že se nestydíš! Smrdíš drogou. Něco takovýho vidím poprvý v kariéře, a to už jsem fakt viděl leccos. Tobě nikdo nemusí čumět do zornic, ani dělat analýzu krve. Škoda času a námahy. Stačí si čuchnout, a je to jasný.“

„Akorát si musíš čuchnout z větší dálky, aby ses taky nesjel,“ poznamenal ten za volantem, ostříhanej jako bulharskej mariňák. Inspektoři i obyčejný fízlové si vyměnili pohrdavej smích.

„Nebejt toho vojebu s tou tvou papalášskou fanynkou, chtěl bys teďka skočit spíš ty.“

„Kam jedeme?“ Boni Moron se ohlížel bez panickýho škubání hlavou jako důležitej člověk obklopenej ochrankou a neznámejma obchodníma partnerama. Kolísání účinku vedlo k tomu, že obezřetnost vystřídal uvolněnej vzdor.

„Nestarej se.“

Břitvou na žiletku, podrážkou na plyn.

„A můžu aspoň vědět, jak se jmenuje?“

Kdo jak se jmenuje?“

„No, ta píseň, co jí mám zazpívat.“

„Ty vole, nejsme tvoji fanoušci! Jak máme vědět, který kvílení chce ten spratek?“

„A nevíte, co je to za holku? Jestli třeba není nemocná nebo…“

„Určitě je nemocná, když seš ty její idol.“

Při slově „idol“ se srdce Boniho Morona rozbušilo a v břiše se mu rozhostilo příjemný teplo.

„Neptal jsem se na vkus,“ řek bogartovskou intonací, „ale na duševní zdraví.“

„Nemá papíry na hlavu.“

„Což neznamená, že nevyžaduje každodenní péči,“ dodal inspektor s býčí šíjí a malinkejma ušima.

Zase si vyměnili pohrdavej smích.

Zastavili před ohromnou, neosobní budovou, nějak snobsky omšelou: možná proto, že změnila fasádu, stejně jako svůj účel. Popraskaný mramorový desky, zažloutlý teraco, beton a spousta kasárenskejch oken se žaluziema, který vypadaly jako prostřílenej měch. Inspektor zaparkoval na trávníku u vchodu do budovy a hned seřval houf zvědavců, který natahovali krky, aby co nejlíp viděli dění nahoře na střeše. Asi se báli, že by jim nešťastná holka – nedej Bože! – mohla spadnout na hlavu. Přece jenom je to lidský maso a lidský kosti, a ta vejška je pořádná!

Nad vstupníma dveřma s ohromnejma mosaznejma madlama visela cedule s nápisem Vyšší odborná škola pro modely, pedikéry, kadeřníky, moderátory, operátory, průvodce, manažery a jiná svobodná povolání. Písmena na ceduli byly malý, aby se tam vešly všechny povolání. Boni Moron hned poznal „Líheň“, jak se říkalo týhle budově, kam chodilo devadesát procent holek nejrůznějšího původu – od městskejch proletářek po bohatý vidlačky a zvídavý fifleny. Bez ohledu na sociální rozdíly ani jedna z těch skupin nebyla alergická na ptáka, a některý ani na pičku. Škoda že škola neměla vhodnej sál nebo klub – Boni Moron by určitě připravil nějaký speciální vystoupení, jakákoli kalkulace ovšem neměla smysl, dokonce ani ve variantě dobročinnýho koncertu. Koncert je totiž dobročinnej, když na dobro myslí publikum i interpreti, a tady bylo nemožný uspokojit tenhle princip. A vida, teď tu bude zpívat zadarmo, a ještě za takovejchhle okolností, br, ironie osudu se Boniho Morona hluboce dotkla.

„Markovići, přivezli jsme zpěváka.“

Inspektor, ten s býčí šíjí a malinkejma ušima, zahalekal na vysokýho pohublýho člověka s errolflynnovským knírem, kterej zvláštně vynikal v kombinaci s protáhlým, kostnatým obličejem a hustejma, dost prošedivělejma a bezvadně ulízlejma vlasama. Megafon v jeho pravý ruce a rozkazy opepřený nadávkama, kterejma častoval jak policajty, tak ty, co tu nebyli ze služební povinnosti, znamenaly jedno: Marković byl velitel operace.

Překlad Jan Doležal

 

Vydává nakladatelství Runa.

[1] Durlan – severovýchodní předměstí Niše s nepříliš dobrou pověstí. (J. D.)