Takové divné jaro…

Dřevo se listem odievá, slavíček v keřku spievá a my vycházíme z tohoto podivného bezčasí kromě jiného snad opět o něco nedůvěřivější a skeptičtější. Důvody, pro které se tak děje, jsou četné, ale možná v nás doba, která je za námi, otevře i (zatím možná netušené) pozitivní rámce.

Sociálně-ekonomické důsledky uplynulých měsíců, dopad na společnost, její fungování a její kulturu, bizarní politické veletoče, myriády lží a zavádějících informací bude snad alespoň částečně vyvažovat solidarita, ta, s kterou jsme se mohli setkávat od chvíle, kdy nás tzv. vládnoucí elita začala skrze média „zachraňovat“ pomocí manipulace kolektivního vědomí.

Snad jsme si opět na mnoha různých místech a v řadě různých prostředí prožili tu zkušenost, že mezi námi navzdory všestranným masážím funguje spolupráce, pochopení a pospolitost, a někteří naši spoluobčané, kteří mají občas potíže vnímat souvislosti, si uvědomili, že společnost nepodpírají a nedrží pohromadě ti vyretušovaní borci slibující na billboardech, ale zdravotnice a zdravotníci, učitelky a učitelé, hasiči, prodavačky a prodavači atd. atd., vlastně všichni ti, jejichž práci mají někteří chytráci tendenci podceňovat.

Dokonce i ti, kteří jsou vybaveni ještě o něco silnější hroší kůží, zjistili, že jsou možná mnohem zajímavější věci než víkendové rodinné výlety do nákupních center a že zásoby hromaděné do konce světa se vlastně nemusejí obden doplňovat. Co však bylo pro některé opravdu těžké skousnout, byla skutečnost, že do toho všeho jaksi patří vlastně i ta kultura, odvětví, které nejistota uplynulých měsíců de facto poznamenala nejvíce.

Přes řadu tvrdých zásahů, které utrpěla, se ale v mnoha ohledech dokázala na novou situaci skvěle adaptovat. Literární, hudební a vůbec kulturní život se přesunul na sociální sítě. Autorská čtení, interview, rozhlasové pořady, koncerty, a dokonce i celé festivaly si nás našly v našich karanténních doupatech a staly se symbolem naděje, tvořivosti a nutnosti sdílení. Pozadu nezůstali ani tanečníci, herci a další představitelé performativního umění. Hudební sólisté a později komorní uskupení vnášeli své umění do našeho soukromého prostoru, stejně jako do něj pronikaly průběžné výsledky projektů nejpřednějších světových orchestrů.

Na naší literární scéně byla například velmi aktivní komunita slammerů. Bolestně se řešila (a stále řeší) situace knižního trhu. A zatímco mnozí autoři možná právě během karantény dokončili nové rukopisy, těžko říci, kdy a za jakých podmínek budou moci být tyto zařazeny do edičních plánů. Ano, kulturní život se přesunul na sociální sítě, kde je však pochopitelně doma i za normálního chodu věcí.

Možná nás tato doba přiměla i k pátrání po nových jménech, popřípadě po nových knihách nebo přinejmenším nových publikovaných textech autorů nám známých. Každopádně doufám, že jsme měli prostor více psát i více číst a třeba se občas také porozhlédnout po prostředí autorských blogů, které dokážou být velmi inspirativní. Karanténa nekaranténa, sleduji jich vícero, a tak si dovolím malé subjektivní doporučení několika takových prostředí, která jsou mi osobně velmi sympatická.

Na Instagramu publikuje pod nickem @wendulie_ olomoucká bohemistka Wendy Zimmerová. Její blog dokonale propojuje stránku literární a obrazovou, tvořenou fotografiemi zachycujícími v nápaditých a výmluvných kompozicích recenzované knihy. Inu, jde vlastně spíše o jakési minirecenze či doporučení, blog může do značné míry sloužit také jako literární rozcestník a inspirovat potenciální čtenáře k jejich vlastní cestě za představenými tituly. Žádné formálně omezující hranice, v jejichž rámci by si autorka blogu knihy vybírala, neexistují. K vidění je tak mnohovrstevnatost a žánrová pestrost, díky nimž jako kritériu pro nás může být další vývoj jedině zajímavý a překvapivý.

Mladý autor, rovněž svázaný léty svých studií s Olomoucí, Martin Bečan nás na svém instagramovém profilu jednak provází svým vlastním tvůrčím procesem, jednak též poukazuje na zajímavé tituly, které se mu dostávají do rukou. Tyto jsou obvykle svázány s žánrem fantasy nebo některou z jeho odnoží, sám Bečan po dlouholetém úspěšném publikování povídek debutoval v roce 2017 románem Kaziměsti, zdařilou urban fantasy, kterou vydal Fragment. V současné době pracuje na novém románu Hvězdopravec. Tuším, že odkaz na jeho profilu nás přivede také na web, kde byly, alespoň ještě před časem, čtenářům k dispozici i Bečanovy starší oceněné povídky a úryvky z nově vznikajících próz.

Velmi zajímavým blogem disponuje na Instagramu také východočeský spisovatel Přemysl Krejčík, o kterém bylo v poslední době slyšet zejména v souvislosti s jeho románem Malej NY, „jediným současným románem o hiphopové komunitě“, který vyšel v loňském roce v Hostu. Krejčík přitom debutoval jako básník, v roce 2015 vydal svou první sbírku Křehké, nepřenášet a o dva roky později druhou s názvem Asfaltový plameňák. Je rovněž autorem souboru sci-fi povídek Kybersex (2016) či románu Univerzální katalog zoufalců (2016). Na svém blogu propojuje Krejčík dvě stěžejní témata: literaturu a cestování. Knihy zahraničních autorů často čte a recenzuje právě v prostředí, kde byly napsány či s kterým nějakým způsobem souvisejí. Značný prostor dostává atraktivní fotografický materiál, stejně jako spisovatelovy úvahy o procesu psaní, o tvorbě a tvůrčích krizích. Čtenářům tak dává nahlédnout docela hluboko do svých tvůrčích aktivit.

Velmi inspirativním způsobem využívá Instagram také básník, překladatel a autor projektu časopisu Poezie Sebastian Kantor. Své texty v angličtině, které vnášejí do chaosu našich dní ztišení, hloubku a zenový klid, publikuje na svém profilu @sebastiankantor_ i na dalším profilu, vyhrazeném tvorbě: @non_meditation. V obou případech čtenáře kromě samotných textů zaujme i grafická stránka věci.

Autorských blogů existuje pochopitelně nevyčíslitelné množství, zmiňuji alespoň ty, ke kterým se s oblibou vracím. Zásadní je, že jsme si po celou tu nejistou dobu mohli uvědomovat a dokazovat, že něco stále vzniká, že tvůrčí duch a inspirace se nepodřizují ani této nejistotě, ani strachu. „Bezčasí“, které bylo v úvodu zmíněno, by tak nemělo vyznívat jako termín negativní. Pokud jsme ho využili správně, může nás spíše posunout někam dál a možná i výš. Ostatně, jak tvrdí Kantor v jedné ze svých básní: „Don’t lock yourself into the room of time — living there is depressing. You are always in the middle of the day, every hour. Numbers disappear from mind like leaves from an autumn sky.“ („Nezamykej se v místnosti času — žít tam je depresivní. Stále jsi uprostřed dne, každou hodinu. Čísla mizejí z mysli jako listí z podzimní oblohy.“)


Autorka je básnířka a literární historička.