Do příjemného chládku zbrusu nové přednáškové auly Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, jen přes cestu od přelidněného parku, přichází poslední květnovou neděli před čtvrtou odpolední asi čtyřicet lidí. Zatímco se usazují na svá místa, sympaťák s prošedivělým culíkem a bílou rozepnutou košilí vzrušeně diskutuje s moderátorkou. Do vzduchu kreslí kaligrafie rukama s vyhrnutými rukávy. Dvaačtyřicetiletý válečný novinář hovoří exaltovaně, jako by za rohem číhal Islámský stát. Tvář mu pokrývá pečlivě zastřižené strniště.

Jeho kniha Za oponou války byla nominována na Magnesii Literu i v publicistické kategorii, on ale získal cenu čtenářů. Prodalo se už přes deset tisíc kusů a chystá se třetí dotisk. Na tuto „delší reportáž“, jak ji sám nazývá, se vytrénoval psaním článků pro týdeník Reflex. Svému úspěchu se nestačí divit, ale při bližším pohledu dává čtenářský zájem smysl. Téma je aktuální a reklama mu běžela pět let v hlavním vysílacím čase na České televizi. Byl jejím blízkovýchodním zpravodajem.

Děti války, válka dětí

Tuto pozici ve veřejnoprávním médiu prosadil a v roce 2013 i obsadil. Loni ji po něm převzal David Korec, předtím známý z Událostí, komentářů. Jinam než do třaskavých subtropů to Szánta už neláká, nechtěl by prý před kamerou vystupovat v saku a kravatě. Život v Izraeli mu byl víc než jen pracovním pobytem. „Kameraman tam odjel svobodný a vrátil se ženatý se třemi dětmi. Na tom můžete vidět, že jsme tam jen nepracovali,“ usmívá se lišácky. Učí se arabsky i hebrejsky (jinak mluví francouzsky, anglicky a rusky). O běžném životě v Izraeli a Palestině by měla být jeho příští kniha, pokud ji dopíše, protože „se snaží být i dobrým otcem“. Děti má dvě. Na přednášku, kterou přivezl na padesátý devátý zlínský filmový festival pro děti a mládež, je tedy dobře připraven: téma totiž nese název „Děti války, válka dětí“.

Role televizního reportéra je trochu paradoxní. Při zpravodajském stand-upu musí upoutat, ale zároveň být strohý a informativní. Nedávat tam nic navíc. Vzniká přetlak, který Szántó vypouští právě na přednáškách. Předvádí mnohem větší repertoár výrazů než jen soustředěnou chůzi a kynutí rukama k zemi. Vyjadřuje se adrenalinově, oční kontakt má možná až příliš přímý. Člověk televizní, na vlně slávy — a kávy: před startem pokládá na stůl třídecový kelímek. Hned poté, co si z něj mocně lokne.

Země zaslíbená

„Jsme moc rádi, že jste si z bohatého festivalového programu a za tak krásného počasí vybrali zrovna tuhle událost. Náš host za to samozřejmě stojí. Jakub Szántó!“ uvádí ho moderátorka a on se širokým úsměvem na tváři vbíhá do místnosti.

„Vy jste v rozhovoru pro festivalové noviny řekl, že vás gravitace Blízkého východu přitáhla. Jak se to stalo?“

„Já jsem byl poprvé v osmnácti na výletě v Izraeli a tehdy jsem si uvědomil, že Blízký východ je za humny. Že to není někde daleko, ale že je to vlastně náš soused.“

„Ano, je vlastně blízký,“ podotýká moderátorka.

„Člověk tam může zažít exotiku, aniž by musel letět dvanáct třináct hodin,“ dodává Szántó jazykem delegáta cestovní kanceláře.

Jakub Szántó, foto: Julius Filip

V další konverzaci se rozmachuje myšlenkově i rukama. Když je víc přívlastků, teatrálně je vypočítává na prstech. Gestikuluje pomalu i hlavou. Když dostane otázku, stahuje se z této expresivity do pasivity; zůstane stát s rukama založenýma na prsou nebo je rovnou schová do kapes. Nervózně, vážně pomrkává, přihne si z kelímku a zase překotně hovoří. Nedovolí posluchači postranní myšlenky a moderátorka nestačí přikyvovat.

Jako všichni cestovatelé, i Szántó se hned zkraje pouští do vyvracení stereotypů. Vždycky když slyší někoho nadávat na multikulturní společnost, vzpomene si na kluky z odlišných náboženství, jak si povídali o tom, jak jejich matky připravují jídlo. Z těch prý vyrostou snášenliví lidé. Jeden starší pán začne tleskat. „Ano,“ povzbudí ho moderátorka a brzy tleskají všichni.

Opařená aula

Stejně jako jeho kniha, i přednáška začíná první reportérskou cestou do války v Jižní Osetii. Jinak ale Szántó nesleduje žádnou chronologii. Rychlá kadence mu umožňuje rozbíhat se do různých odboček, meandrovat a zase se vracet do hlavního proudu, který není situační rekapitulací jako Za oponou války, ale emotivně podávanými dojmy, které podporuje fakty, za jejichž pravdivost ručí autoritou dlouholetého reportéra z místa činu. Mluví „jak rádio“, dobře se poslouchá. Když mu kofein občas hodí do cesty kamínek, profesionálně udrží stopu. „V mé dosud arogantní hlavě se zrodila otázka, co bude s lidmi, kteří po pár týdnech neodjedou do bezpečí jako já. Začal jsem vnímat konkrétní lidi, už to pro mě nebylo jen padesát tisíc uprchlíků.“

Stejné prozření se snaží zprostředkovat posluchačům, když vypočítává, co si uprchlíci berou s sebou, než opustí domov. Udává případ rodiny, pro niž byl nejdůležitější dědeček zabalený do koberce a fotky. Na cennosti už místo nezbylo. „Od té doby se mě dotýká každé jedno děcko, které vidím v uprchlickém táboře. Rozbombardovaná města zvládnu, ale ty děti fakt neumím.“ Mluví naléhavě, člověku se do očí derou slzy, je to opak televizní strohosti. Popisuje osudy konkrétních lidí a důvody, které je dohánějí k emigraci. U jednoho otce rodiny to nebyla hrozba znásilnění jeho dcer vojáky, ale když jeho syna škrábla na hlavě kulka při fotbale.

„V Sýrii je jedenáct a půl milionu lidí vysídlených, polovina obyvatel nežije doma,“ přechází na pole statistiky, „tři sta až pět set tisíc lidí ve válce zemřelo. Dva a půl milionu dětí žije v uprchlických táborech a 1,6 milionu dětí v táborech improvizovaných, to jsou většinou jen shluky nějakých budek. Sousloví ztracená generace známe z literatury. V Sýrii, Jemenu, Afghánistánu nebo Libyi ta ztracená generace právě vyrůstá. Generace dětí, které nemají jednoho nebo žádného rodiče. Z té mohou vyrůst následovníci Al-Káidy nebo Islámského státu. A už se to děje.“

Pouští na plátno první reportáž, díváme se na Českou televizi. Nezúčastněný hlasatel mluví o takzvaných lvíčatech chalífátu, dětských vojácích. Ženy v hledišti křiví ústa, kroutí hlavami a klopí oči, když v záběrech vidí ne zabíjené děti, ale děti zabíjet. Napřed plyšáky, pak i zajatce. „Tohleto je samozřejmě úplný extrém,“ mírní Szántó emoce opařeného hlediště, když se zase rozsvítí, jako by se cítil provinile, že mu kazí den. Nešlo sice o drastické záběry utržených končetin, ale v kontextu svátku dětí, které si tam venku bezstarostně užívají atrakcí, byly minimálně znepokojivé.

„Naděje tady je“

Žurnalista účastně, nelítostně apeluje, i když není jasné na co. Na přijímání uprchlíků nebo na obrácení k Bohu? Rozohní se, když vysvětluje, proč vídáme tolik migrujících mladíků s iPhony. „Proč asi? Nejstarší bratři už mají rodinu, o kterou se musejí starat. Tak tam rodina pošle nejmladšího, u kterého nebude vadit, když zahyne. Je postradatelný, rodina by se bez něj obešla. A na co mají ty iPhony? Přece aby věděli, kam dál!“ hořekuje. „Proč se Evropa s půl miliardou obyvatel zbláznila z milionu uprchlíků? Já nechci říkat, jestli je to dobře nebo špatně, ale Jordánsko má milion uprchlíků na devět milionů obyvatel,“ opět pracuje s prsty. Na častý argument, že ty peníze by měly jít na naše chudé, reaguje tak, že vláda vždycky určité peníze vyhrazuje na pomoc cizím zemím.

„Ale nechci na vás chlístat černé kýble, ta naděje tady je,“ řekne a posluchač zpozorní. „Jsou jí děti, které mají nevinnost, fantazii a úžasnou adaptabilitu. Vždycky si najdou způsob, jak se zabavit. Já jsem viděl tolik různých balónů. Bohužel si hrajou i na válku, ale hrajou si. Nejhorší na té válce je nuda a nevědomost, co bude.“


Jakub Szántó, foto: Julius Filip

Pak se zaměří na pragmatickou stránku věci. Říká, že Česko i přes xenofobii pomáhá. Důkaz pouští v reportáži o stavbě fotbalového hřiště. „Ty peníze se neztrácejí, jak jste mohli vidět,“ navazuje, „jsou to peníze, které reálně mění lidem život. My nejsme země jako Německo, která platí účty, ale děláme konkrétní projekty. Německo nám na jeden stavební projekt přidalo ještě jednou tolik a těch 3,8 milionu dolarů pomohlo pětatřiceti tisícům lidí třeba tím, že dostali do bytů okna. Politici potřebují vidět, že se to ví, pak se budou moci chlubit, jo, to jsem podepsal já. A příště pomoc podepíší zase.“

„Ta válka tam bude ještě dlouho, zdá se, že teď už definitivně Asad vyhrál. Moje úloha není zlepšovat svět, to bych nebyl novinář, to byl bych aktivista, ale budu do zblbnutí opakovat jméno uprchlického tábora Al Zaatari, aby si toho problému politici všimli,“ říká Szántó a pouští závěrečnou zklidňující reportáž o izraelské škole, kam chodí děti různých národů i náboženství.

Přešlapuje v rohu a dívá se na hodinky. „Vyšlo to přesně na hodinu,“ pronese pak s uspokojením a dá prostor pro otázky. „První je vždycky nejtěžší, co?“ nenásilně hecuje. Já jednu mám, vždycky mě to zajímalo. „Neměl jste někdy problém s těmi vlasy?“ Někdo se zasměje, ale on hned chápavě přikyvuje a odpovídá, že na Blízkém východě s výjimkou Izraele si nikdo nenechá narůst dlouhé vlasy, pokud není… Zřejmě homosexuál. Kameraman má taky „ohon“, a když se někde ubytovávali, vždycky dostali pokoj s manželskou postelí. „Ale ostříhat se vás nic nedonutilo,“ mířím k meritu věci. „Jak vidíte, tak ne,“ usměje se bez dalšího vysvětlování. Dodává, že když ho někdo obvinil, že je „zpravodajec“, vždycky se vymluvil na vlasy. „Copak bych takhle vypadal, kdybych byl špión?“

„Naštěstí se nikomu nic nestalo“

Moje otázka spustí další, Szántó ochotně odpovídá. Několik lidí se snaží nenápadně odejít, on ale mezi řečí stíhá každého konfrontovat poděkováním za účast a „mějte se“. Využiju výzvy k poslednímu dotazu a zeptám se na jeho knihu. Poděkuje mi za možnost udělat si reklamu a uvádí zajímavý pohled, že napsat knihu je jako zhlédnout film na motivy knihy, kterou jste předtím četli. „Ten film to přebije, pak už ten příběh vždycky vidíte podle něj. Takže přestože jsem tam byl se šesti sedmi kameramany, já jsem ten, kdo to vytesal do kamene. Po napsání to všichni včetně mě už navždycky budou vnímat, jak jsem to napsal.“

V kategorii publicistiky byli spolu s ním nominovaní i ekonom Tomáš Sedláček — „můj spolužák z vysoké školy“ — a politolog Jacques Rupnik — „to nebyl náš spolužák“. Vůbec nevěděl o nominaci na cenu diváků, jen o té publicistické, takže když ho ohlásili jako vítěze, netušil, co má dělat, měl trému, i když „normálně ji nemívám, jak jste mohli vidět“.

Vystoupení uzavře reportem z incidentu, který se odehrál předchozí noci na hotelu Garni, kde je s rodinou ubytovaný: dva muži se drsně porvali ve vestibulu. „Naštěstí se nikomu nic nestalo“, i když museli do rána utěšovat nějakou starší paní.

Fotí se se zájemci, pár lidem podepíše knihu. Tu, kterou si sami přinesli, on žádné k prodeji nemá. Jen tak nalehko, bez ničeho, svižně odchází do víru festivalové neděle.