Temné postavy ze záblesků minulosti

Eva Zábranová je dcerou spisovatele a překladatele Jana Zábrany (1931—1984). Flashky jsou její literární debut, vzpomínková kniha, která vychází k příležitosti třicátého výročí smrti jejího otce.

Autorka nás v první kapitole (místo úvodu) zavede do současnosti. V pochmurné atmosféře k nám promlouvá žena, jež má zdravotní problémy, nechce se dívat na svět smířlivě, chce vzpomínat, ale vzpomínkový optimismus od ní nečekejme. Časový rámec, do kterého prostřednictvím autorčiny paměti vstupujeme, je ohraničen koncem šedesátých let a přes normalizační dekády se dostáváme do raných let devadesátých. Téměř všechny vzpomínky přicházejí v chronologickém sledu. Prvotní imprese je zprostředkována pohledem malé dívky, která popisuje ještě dětskýma očima pro ni důležité situace a priority. Takto nastíněné situace a charakteristiky jednotlivých postav jsou pak revidovány hlediskem zralé a zkušené ženy. Tento dvojí pohled se dobře doplňuje a dotváří ucelený ráz vzpomínek. Postupně přichází vzpomínky na členy blízké i vzdálené rodiny; vzpomínky na prarodiče Jiřinu a Emanuela Zábranovy (politické vězně z padesátých let). Právě ve vzpomínkách na prarodiče jsou zachyceny dopady jejich vězeňského pobytu, fyzické i psychické jizvy. A jejich téměř desetiletým pobytem ve vězení netrpí jen oni, ale toto stigma se přenáší na všechny členy rodiny.

Kromě rodinných příslušníků je věnována pozornost blízkým přátelům a lidem, se kterými se Zábranovi stýkali. Většina těchto lidí je nějakým způsobem spjata s literaturou nebo kulturou vůbec. Nemůžeme ovšem čekat, že budeme obohaceni o literárněhistorické zajímavosti. Jde zde především o lidský rozměr, o vztahy, o situace, o emoce, které probublávají textem. Musíme podotknout, že koncentrace negativních vzpomínek je zde poměrně hustá. Autorka si nebere servítky, nebojí se vyslovit, co by si ostatní jen taktně mysleli, a o svém soudu je plně přesvědčená. Svou nadílku zde dostávají blízcí přátelé Jana Zábrany, především Josef Škvorecký, který se kromě jiného (tahanice o větší podíl autorství společných knih Zábrany a Škvoreckého) nezachoval příliš velkoryse, když Eva Zábranová chtěla v osmdesátých letech emigrovat do Kanady, a Václav Havel, u něhož je s despektem nahlíženo na jeho vězeňské podmínky, ve srovnání s podmínkami jiných disidentů, a podobně. V těchto momentech se vytrácí i dosavadní literární glanc, přesah a schopnost prokreslit detailněji popisované osobnosti, text se stává dočasně monotónní.

Emocionální i literární rovnováhu zajišťují vzpomínkové medailonky na Mikuláše Medka, Ivana Medka, Františka Jungwirtha, Allena Ginsberga (v knize je otištěna i osobní korespondence tohoto amerického básníka s Evou Zábranovou) a další. Autorka nenuceně předkládá, jaký přínos a naplnění pro ni měla setkání s těmito lidmi.

Ústřední postavou, ke které všechny tyto vzpomínky směřují, je Jan Zábrana, o toho jde tedy především. Vztah otce a dcery je líčen s ladností a téměř s bezmezným porozuměním. Co toto pouto mohlo narušit, byla jen práce, nemoc a zaneprázdnění školou. Každodenní fungování rodiny je propojeno s otcovým i matčiným zaměstnáním, jejich vztahy s lidmi z nakladatelství Odeon dokreslují atmosféru, která v tomto podniku byla. Humorně jsou nastíněny Zábranovy časté obtíže s plněním termínů; nahlédneme jeho obětavý a někdy až vypjatý vztah k rodičům, manželské soužití s ženou Marií, spiklenectví s dcerou Evou a zdravotní problémy, překonávání nemoci a samotný odchod. Především závěrečná pasáž, smrt Jana Zábrany, je nejsilnější částí knihy.

Flashky doplňují memoáry Ohlédnutí Jiřiny Zábranové a deníky Celý život Jana Zábrany o nový pohled, pohled dětsky dospělý, zdáli a s odstupem. Jsou knihou sartrovsky pochmurnou, ale ne neutěšeně bezvýchodnou. Východiskem je především silné rodinné pouto a neutuchající láska dcery k otci.


Eva Zábranová: Flashky, Torst, Praha 2014